Jsem na volné noze, sám svým pánem, bez šéfů, od roku 1992, ale v zásadě už od roku 1977, kdy jsem si na chleba začal vydělávat hlídáním obrazů v Národní galerii.
Když jsem na schodech Novoměstské radnice (kde se loni v září konal alikvotní festival) potkal Alana Vitouše (známe se od 80. let, potkávali jsme se spolu při různých nahrávacích příležitostech, např. ve FISYO, a on od té doby ví, že jsme stejný ročník), a jemu, jak jsme se s obvyklým pozdravem míjeli, najednou náhle zajiskřilo v očích a s širokým úsměvem šibalsky zvolal: „Ty už jsi vlastně taky v důchodu, že?“ A oba jsme věděli, že oba víme, že být důchodcem je i pro toho, kdo je na volné noze téměř celoživotně, něco příjemného navíc: máme se stejně dobře jako dřív (zařídili jsme si to), ale teď nám stát navíc platí složenky a nevyžaduje žádné daně.
V 70. letech min. stol. jsem trávil celé hodiny tím, že jsem ve všech pražských antikvariátech pátral po čínské, japonské a indické (nejen duchovní) literatuře. A s radostí čítal o tom, jak je pro ně doba, kdy už mají vnoučata, tou nejlepší částí života. V Japonku jsem se na to tehdy ptal, a ačkoliv měli tendenci si stěžovat, stejně nakonec ti, se kterými jsem měl tu možnost mluvit, přiznali, že by neměnili. Už tehdy jsem věděl, že i já si čas důchodů někdy v budoucnu užiju. Už je to tady.
Míra vlastní (a především niterné, umělecké, lidské) svobody, kterou jsem si „pěstoval“ v dobách totality, udivila i přátele z USA, Německa či Holandska (a sem tam i z Japonska). A zatímco ostatní stávali fronty na pomeranče, vánoční kapry a stromky a další nedostatkové zboží, a tlačili se v metru a tramvajích, já cestoval prázdnými prostředky hromadné dopravy (protože jsem jel opačným směrem), a nakupoval v šest ráno cestou z „práce“, když byly obchody prázdné. A v „práci“ studoval, cvičil, hrával ping pong, diskutoval s přáteli, četl a jinak pracoval „na sobě“, rozmnožoval své překlady a spisky a materiály Charty atd.
Mívával jsem a mám tak „dovolenou“ celé roky. Takže mne touhy mé ženy po nějaké „dovolené“ udivovaly a překvapovaly. Vždyť ona také po skončení školy až na jednu výjimku (a to měla do práce 5 minut pěšky) nechodila do zaměstnání (mohla si plánovat a prožívat dny jen podle sebe), a naše společné letní či silvestrovské semináře jsme organizovali vždy na jiném krásném místě na horách nebo u rybníků či moře (a práce, tedy to co nás živilo, se tak stala naším koníčkem, za který jsme byli placeni).
Nikdy mi nevadilo žít skromně, a dražší kvalitu si vychutnat jen občas. Čím jsem ale starší, a teď navíc i sám, tím častěji (a vlastně teď v důchodu už kdykoliv) si mohu nevšímat si ceny – dovolit koupit si a vychutnat např. potraviny, které bych si v minulosti nekoupil. Právě proto, že nekouřím, nepiju, nesladím a neřídím. Pro své dvě vnučky (a v budoucnu i pro dva vnuky, kteří zatím potřebují jen mateřské mléko) tak mohu být pohádkovým, protože na peníze se neohlížejícím dědečkem.
Být důchodcem je totiž nádherné. Vstávám kdy chci, pomalu a rozkošnicky si u snídaně přečtu noviny skutečné (mám je ve schránce) i ty na internetu, fejetony a blogy píšu třeba ve tři nebo v šest ráno, kdy mi to jde, mám poloviční slevu na lístky na metro a tramvaj, ale i na vlak, jdu na výstavu či do parku nebo si někam zajedu jen když je krásně, a ne když mi dají „volno“, vařím si co chci, kdy chci, opatrně si užívám vnoučat, a dělám opět jen to, co mne baví – a navíc mi stát platí složenky! Radoval jsem se z života, zvláště od svých pětatřiceti let, vždycky, teď v důchodu se raduji téměř neustále.
Být důchodcem je i tomto státě a v této době, umí-li si to člověk zařídit a vychutnat, nádherné. Ne že ne.