Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Být (skutečně) sám sebou

Dnes tak běžné úsloví je běžně zcela nepochopeno a zneužíváno. Být sám (sama) sebou neznamená myslet si, že vím, kdo jsem (protože jsem to nastudoval z učebnic a podložil zkušenostmi svého života – protože to tak vnímám), ale prokouknout iluzi myšlení a programů vlastní mysli. Zjistit, nakolik jsem spíše vláčen produkcí žláz a biologických (a tělesných a kulturních a sociálních) programů, nebo co mohu či měl bych ovládat sám, chci-li o sobě tvrdit, že jsem “svobodná“ bytost.

Myšlení spotřebovává značnou část dostupné energie, a tak si mozek vybírá (cenzuruje) jen to, co mu kdysi první náhody a životní situace (původně nutnost přežití, a u několika jedinců záměr) naprogramovaly. Aby ušetřil energii. A učí se, aby svou práci zefektivnil (když ráno vstaneme, už se nemusíme znovu učit chodit).

Jenže ani to, co vnímáme, není tím čím se zdá být. Jsme kulturně, genderově a dobově indoktrinováni daleko víc, než jsme ochotni si připustit. V oblasti slyšení se např. odhaduje, že vědomě slyšíme jen 8% zvuků, které registrují naše uši (sluchová centra v mozku pak cíleně zpracovávají už jen ono málo zmíněných procent, přičemž ale i ony vědomě nevnímané zvuky nás samozřejmě zdravotně a emočně ovlivňují). Tenhle pro běžný život velmi užitečný a energii šetřící „zvyk“ se ale stává, pokud člověk chce z program vystoupit, zlozvykem, brzdou a překážkou pochopení a případně nutné změny.

Reklama

 

Už staří Indové totiž kdysi objevili, že když něco vidím, nesleduji to v přímém přenosu, ale v mozku se mi na monitor mysli promítá již zpracovaný (emocemi zbarvený, cenzurou okleštěný) obraz, o dvě desetiny vteřiny zpožděný (mozek nestíhá). Opakuji: svět není co vidíme, ale co a jak nám vlastní mysl promítá.

Vnímáme realitu tak, jak nás k tomu předurčily nejen geny, ale především způsob, jakým jsme se narodili, jak jsme byli vychováni a zformováni např. školou. A taky špatné překlady: v jednom čerstvém pozitivně nadšeneckém videu byl mayský pozdrav „i lak éš“, v angličtině I am another you, přeložen jako Já jsem jiný než ty, přičemž by to mělo být Já jsem (jen) jiné ty. 

Navíc mozek umí nejlépe to, co nejčastěji dělá (řeší). A tak málokdo z nás si je vědom, že se rozčiluje, nadává či není šťastný ne protože se takový narodil, nebo protože ho k tomu nutí ti ostatní (a svět a život), ale protože to tak (ve své době a společnost) prostě dlouhodobě natrénoval. A že tohle dnes většinově negativní naprogramování našich mozků lze přeprogramovat (viz heslo neuroplasticita): první viditelné důsledky pozitivních změn lze spatřit po pouhých třech měsících nějaké té intenzivní ozdravné harmonizující činnosti.

 

Být sám sebou znamená především tohle pochopit. Pochopit do hloubky jak svou jakousi celkovou tělesnou a emoční předurčenost, tak i možnost téměř cokoliv změnit. Nic ale nezměníme tím, že si o tom budeme jen číst.

Jinými slovy,  mozek umí tak dokonale přesvědčit svého nositele o tom, že je to,co mu (mozek) tvrdí, až tahle „maska“ pohodlného dojmu, že vím, co jsem a co je svět, protože to přece vidím a vnímám, přiroste k tváři nositele a on docela zapomene, že proces vnímání je jen cestou k cíli (vědomí a rozkoš existence), ne cílem samotným.

 

Jak z pasti slov a stávajícího způsobu tak iluzorního vnímání a hodnocení reality ven? Jak být sám sebou? Kromě šťastného těhotenství, přirozeného (nejlépe orgasmického) porodu a šťastného dětství a nic z hravosti a zvědavosti dítěte neomezující školy? Kromě možnosti jíst, pít, dýchat a poslouchat jen pozitivně a kvalitně?

Meditace (a jiné duchovní metody, např. jóga, tai-či atd.), a především zvládnutí emocí (a hormonů) a systematická očista vedoucí k praktické duchovnosti – a nakonec osvícení, to je asi ta jediná a správná Cesta.

  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama