Marně se snažím dávat věci do souvislostí: zatímco ve středověku byly války, nemoci, hlad, špatná výživa (naštěstí alespoň do porodů se nikdo ženám nepletl), a pak „ranhojiči“ dlouho odmítali návrh, aby si před porodem umyli ruce v lyzolu (horečka omladnic), už nejméně padesát let mají těhotné ženy co jíst, pít, nekosí je nemoci… ale začali se jim do porodů plést muži porodníci. A přirozený řád ženských věcí byl a je narušován. A počet komplikací při porodu roste s počtem přítomných osob a lékařských zásahů…
Konečně se objevil článek, poskytující nejen mně, ale především rejpalům a rejpalkám informace o jednom z důvodů někdejších potíží (nejen individuálních, ale i celospolečenských): Chudoba ovlivňuje mozek. Vzkaz rejpalům: když to platí na „děti“ dospívající, o to víc to platí na novorozence a kojence (a důkazů a studií je už celá řada, stačí zadat příslušný termín v příslušném vyhledávači).
Boj s chudobou je dlouhodobou prioritou většiny vlád, ovšem výsledky jsou jen málokdy uspokojivé. Psychologům z Cornellovy univerzity, kteří sledovali dospívající mládež z různých společenských vrstev, se podařilo odhalit jeden z důvodů, proč se chudoba často předává z generace na generaci. Navázali na práci Marthy Farahové, která před několika lety prokázala, že děti vyrůstající v chudobě mají horší krátkodobou paměť. Kapacita této paměti je důležitá například při učení se jazykům, při čtení nebo při řešení problémů.Ve skupině dobrovolníků sledovaných Evansem a Schambergovou byly necelé dvě stovky teenagerů bílé pleti. Všem bylo v době zahájení výzkumu sedmnáct let. Obě pohlaví byla rovnoměrně zastoupena.Vědci se nejprve pokusili kvantifikovat stresovou zátěž, které byli účastníci pokusu během života vystaveni.
Ukázalo se, že teenageři z chudých rodin měli „ukazatel stresu“ na vyšší úrovni než jejich vrstevníci ze střední třídy. Dokonce je možné z tohoto ukazatele odhadnout, jak dlouhou dobu žil konkrétní jedinec v nuzných podmínkách.Vědci pomocí statistických metod prokázali, že za tyto odchylky může právě stresová zátěž.
Jinými slovy: naše společnost již odstranila výše zmíněné příčiny poškozování mozků (negativní vliv chudoby, tedy nedostatku výživy a naopak přemíru stresu) nejen dětí narozených, ale i těch ještě nenarozených… ale zase přidala řadu (vlastně zbytečných a nesmyslně rutinně aplikovaných) nových stresorů a invazivních medicínských zásahů. Místo aby byly porody šťastnou rodinnou a intimní událostí, stalo se těhotenství nemocí a porod (v nemocnici) její léčbou. S vodou ve vaničce péče o dítě jsme (metaforicky) vylili i je… a lékaři stále studují ne zdraví (matky a dítěte), ale nemoci (a akční muži se učí a tady musí řezat, místo čekat).
Namítám a naznačuji, že když odborodník studuje jen problémy (a vady a patologie) a pak je řeší bez souvislostí (jinými slovy, bez vztahu ke zdraví a psychické pohodě rodičky), ve jménu jednoho ošvindlovaného sadistického (počítač mi to tam vrazil, má být statistického, ale je to příznačné, tak to nechávám) ukazatele, není to dobře ani pro maminky a jejich děti, ani pro celou společnost. Sice u nás dnes už není chudoba, ale zato se těhotné ženy ve své většině předem spokojí s názorem, že porod přece patří do nemocnice, a rukou porodníka.
Nabízí se paralela: tak jako v (západní) hudbě posledních více jak dvou set let, pro kterou muži vymysleli (vypočítali) temperované ladění, které ovšem neodpovídá vesmírným (buněčným, přírodním) intervalům, na které jsme evolucí vypipláni, a proto současná hudba z hlediska terapeutického nefunguje, jak by mohla a měla, právě tak muži ve snaze vše vidět a kontrolovat nahnali ženy do nemocnic, a ve jménu pokroku z přirozeného a zvláště dnes (kdy už nemáme chudobu, viz výše) ve své podstatě potenciálně bezpečného a úžasně zázračného porodu udělali rizikovou a zdraví ženy i jejího dítěte ohrožující operaci: pod záminkou „co kdyby se něco stalo“ vnutili rodičkám cizí prostředí, vnucují jim podivné postupy, zasahují do procesu porodu, a poté, co se porod zpomalí nebo zastaví, vítězoslavně zasahují dále (a „zachraňují“).
Naznačuji, že všechny ty současné odborné řeči vychvalující medicínský pokrok (a odsuzující hnutí informovaných maminek nebo porodních asistentek), právě tak jako všechny ty císařské řezy, analgezie, porod provokující injekce atd., jsou jen důsledky původního špatného rozhodnutí medikalizovat porod.
Na porodnické konferenci v USA jsem v roce 1999 zažil „přednášku“ porodní babičky z Belize. Po padesáti letech praxe ji zpovídaly americké gynekoložky a lékařky: co děláte, když se stane to či ono… Po hodině jednoduchých odpovědí (na to mám takový hmat, na tamto jednu bylinku) padla zásadní otázka: kolik dětí vám umřelo? A vrásčitá babička se ohradila: no přece žádné!
Jinými slovy: ne fyzické a psychické indispozice rodiček, nebo nějaký imaginární „osud“, ale současná chudoba stimulujících evolučně nutných podnětů, jako je teplo a bezpečí na bříšku maminky a nepřirozená agresivita většiny podnětů, se kterými přijde novorozenec do styku (cizí, hlučné, odcizeně nepřátelské prostředí, vyrušování rodičky administrativními dotazy a organizačními pokyny, porod urychlující injekce, nástřihy hrází, určování tempa porodu lékaři a ošetřujícím personálem, oslepující světlo, plácnutí po zadečku v poloze hlavou vzhůru, odnesení miminka od matky kvůli vyšetřením, která se dají udělat i v miminkem na těle matky atd. atp.) prokazatelně a negativně ovlivňují mozek a budoucí vlastnosti (a potíže) takto narozeného človíčka.
Co s tím uděláme?
P.S.: Další kamínek do mozaiky pokusů o nápravu věcí porodních zde, doporučuji: