Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Deset tisíc hodin

Rozdíl mezi průměrným a virtuózním hudebníkem není ani tak v nadání, ale v počtu hodin cvičení. Ukazuje se, že v každém oboru lidské činnosti jde o to naučit mozek zvládat vrcholné techniky (hudby, sportu, programování), a že „minimální úroveň, která je podmínkou prvotřídní schopnosti plnit velmi složité úkoly, tedy mistrovství v oboru, činí asi deset tisíc hodin tréninku“. Tolik hodin potřebuje mozek, aby se z člověka stal mistr svého oboru.

 

Citoval jsem z článku Malcolma Gladwella (příloha Víkend, HN 6. 6. 09) novináře a spisovatele, který v jedné své knize (Mimo řady: tajemství úspěchu) píše o podmínkách skutečného úspěchu (jaký dosáhli např. Beatles nebo Bill Gates), kterým se pak liší mistr od hudlaře. Beatles odehráli za svého pobytu v Hamburku během roku a půl asi 270 nocí (třeba osm hodin každou noc sedm dnů v týdnu) a když v roce 1964 zaznamenali svůj první úspěch, měli za sebou asi 1200 živých vystoupení.

 

Nejsnazší „důkazy“ lze opravdu najít v hudbě: studie K. Anderse Ericssona z berlínské Akademie muzických umění sledovala kvalitativní rozdíly mezi studenty, rozdělenými do tří skupin. První byli ti, kteří měli vyhlídky stát se světovými virtuózy, v druhé ti „dobří“, a ve třetí ti, kteří nemysleli na kariéru sólistů a chtěli jen hudbu učit. Všichni začali zhruba ve stejném věku, a cvičili asi dvě hodiny týdně. Pak se začali lišit: studenti první skupiny cvičili v devíti letech šest hodin týdně, v devíti osm, ve čtrnácti šestnáct a ve dvaceti třicet hodin týdně.

Reklama

 

Podobné rozdíly se našly mezi amatéry a profesionály. „Zatímco amatéři necvičili nikdy víc jak tři hodiny týdně, a ve dvaceti měli odcvičeny dva tisíce hodin, profesionálové své tělo a mysl zatěžovali stále více a ve dvaceti měli odcvičeno deset tisíc hodin. Z výzkumu vyplývá, že člověku stačí takové nadání, aby se dostal na školu, ale pak odlišuje virtuóza od hudlaře jen ochota  cvičit a vůle tvrdě pracovat.“

 

Jednou podmínkou fenoménu indických klasických hudebníků je právě ochota a vůle podřídit disciplíně a cvičení celý život už od dětství. Huba je pro ně posláním a duchovní školou. Adepti budoucí virtuozity žijí v rodinách s hudební tradicí často delší než několik století, a cvičí někdy i pět hodin denně od pěti šesti let (hráč na tabla Zakir Hussain ale vzpomíná, že sice začal fyzicky hrát od pěti, ale otec ho učil nazpaměť složité rytmy už od tří let). Výše zmíněných deset tisíc hodin tréninku mají indičtí hráči klasické hudby za sebou už v době, kdy jejich vrstevníci teprve vstupují na hudební akademie. A cvičí dále, celý život.

 

Potřebuje-li mozek (a tělo) virtuóza v hudbě nejméně deset tisíc hodin tréninku, dá se usoudit, že právě tak dělá deset tisíc hodin cvičení mistra svého oboru z toho kterého spisovatele, malíře, matematika, ale i šamana, hypnotizéra, operatéra, žongléra, krasobruslaře nebo olympijského vítěze v nějaké atletické disciplíně, ale také učitelku, porodní asistentku, nebo maséra nebo politika, soudce, advokáta, bankéře, ale také zenového mistra či indického gurua nebo tibetského lamy.

 

Mozek, tak jako biceps, potřebuje čas (a spoustu hodin dřiny a opakování), než se fyzicky přizpůsobí a transformuje. Některé části mozku profesionálního hudebníka jsou také proto daleko větší a mnohonásobně výkonnější, než mozek člověka, který na nic nehraje. Mozek Einsteina byl jiný, protože jeho nositel celý život „jinak“ myslel. Centrum orientace v prostoru londýnského taxikáře je mnohonásobně větší a výkonnější, než mozek obyčejného Londýňana. Mozek dalajlamy (a kteréhokoliv jiného lamy, jenž celá desetiletí desítky tisíc hodin trénuje soucit) má zcela jistě centra pro soucit a empatii abnormálně větší a výkonnější, než měly mozky Hitlera nebo Saddáma Hussajna (které byly zase trénovány desítky tisíc hodin v oboru demagogie a udržení se u moci jakýmikoliv prostředky).

 

Mozek je dokonalý: dokáže, je-li desítky tisíc hodin cvičen v tom kterém oboru, dosáhnout mistrovství a virtuozity. Jak v matematice, hudbě, soucitu či léčbě, tak ovšem i v zabíjení, podvádění a zákulisních stranických machinacích. Jde jen o to, jaký má člověk na počátku úmysl: jestli chci být virtuózem a mistrem ve svém oboru (a pak si dobrovolně naloží disciplínu a desítky tisíc hodin cvičení), nebo hudlařem.

 

Dnes také víme, že děti (podvědomě) napodobují chování rodičů (a dospělých), takže kluk, který měl v šesti letech velmi hustou neuronovou síť (a mohl být výborným hudebníkem, lékařem, zahradníkem nebo kosmonautem), ale vyroste v rodině „havířa, co chodí akorát tak na pivo a Baník“, bude mít v sedmnácti v mozku neoruny propojené jen směrem na pivo a Baník.

 

Naivně a pohodlně blahosklonná tolerance k vulgárním politikům (a reklamě a zisku ve jménu růstu) a zbabělá k extrémistům a trollům na internetu) pak způsobuje, že nadějeplné čekání na obnovu mravů v další generaci nebude fungovat: bude to jen horší.

 

Naznačuji, že mozky těch, kteří žijí (i ne přímo vlastní vinou) v morální žumpě, „trénují“ na život v žumpě a nic jiného si pak nedokáží představit. Spočítejme si kolik hodin denně takto nevědomky trénujeme negativní dojmy a myšlení: kdyby jenom tři (noviny a televizní noviny a nějaký ten thriller či horror), tak jsme oněch deset tisíc hodin tréninku zvládli za posledních šest let (života v téhle pokrytecké a morálně stále víc upadající společnosti nevolnosti). Jsme tak dnes téměř už virtuózové v přetvářce, korupci, podvodech a tunelech, jakož i ve vulgaritě.

 

I proto je životně důležité bránit jak ty, kteří mají pozitivní úmysly a výsledky, tak čistotu  veřejného prostoru: nedat šanci několika poškozeným, aby škodili všem ostatním. I proto je důležité pomáhat růstu dalších pozitivních virtuózů (i v oborech, které dnes ještě neexistují), a pomáhat jim zvládnout tréninkových deset tisíc hodin.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama