Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Dobro a zlo

Esej Jiřího Pehe Konec utopické víry v liberální demokracii (LN 26. 4. 2008) byl inspirován třemi knihami britského filosofa Johna Graye, který prý bývá označován za antipokrokáře. Tvrdí totiž, že „naše víra v nezastavitelný pokrok, který vyústí do stavu univerzální stability a ekonomické prosperity, je jen ničím neopodstatněnou verzí křesťansko-židovské eschatologie.“ Ano, ale… Pokusím se naznačit, že původ „zla“ je jen důsledkem nevšímavé arogance našich levých mozkových hemisfér (které jindy říkáme racionalita a objektivita) ke skutečné realitě vně i uvnitř, a že v jiných kulturách, zvláště v buddhismu, právě díky osobní zkušenosti (s duchovnem a iluzemi spoutaným egem) do téhle pasti nespadli.

Gray například tvrdí, že moderní politika není z větší části nic jiného než historie náboženství, neboť západní civilizace se nikdy nevymanila z eschatologických předpokladů křesťanství. Svět, v němž žijeme na začátku nového tisíciletí, je tak přeplněn troskami utopických projektů, které sice byly formulovány v jazyce sekularismu, ale ve skutečnosti nebyly ničím jiným než náboženskými mýty. Praktická zkušenost meditace na jedné, a s vědomě navozovanými extatickými stavy na druhé straně, naučila Indy a následně buddhisty všech sekt a tradic metodám, jak se bránit a ubránit diktátu „racionality“ (rozuměj, mozku, který je ovšem ovlivněn nejen tím, co ten který myslitel před hodinou snědl a vypil, a kde zrovna sedí a uvažuje, ale i jak byl porozen, vychován a vzdělán). 

„Sekulární teror moderní doby je jenom zmutovanou verzí násilí, které provází křesťanství od jeho vzniku,“ píše Gray a vyzvedává Pehe (v čemž se oba poněkud podobají Descartovi, jehož tragická zkušenost s válkou a zabíjením vyústila v přehnaně adorovaný rozum, tedy „objektivní“ vědu). Ani jeden z nich ale nemá výše zmíněnou praktickou zkušenost meditace a praktického celoživotního nenásilí dálněvýchodních kultur, ve kterých bylo a je cílem snah člověka moudrost, jenž je ovšem teprve důsledkem dlouhodobé kooperace rozumu se soucitem (my bychom řekli hlavy a srdce). Bitvy, tak věrně a detailně popisované ve védách, jsou záměrně alegorizovány a použity v symbolickém smyslu: nejde o lítou řež na skutečném bitevním poli, ale o nekončící boj se silami „zla“ uvnitř každého člověka. A o možnost nejen poznat sebe sama, tedy přeneseně ony démony v duši a těle, ale také naučit se metody, jak nenávist, zášť, chtíč a jiné emoční chuťovky transformovat a tak zvládnout. 

Reklama

Onen „sekulární teror“ je pak podle Graye nejčastěji poháněn přesvědčením, že násilí je opodstatněné v zájmu eschatologického vyvrcholení historie v podobě vítězství dobra nad zlem, zatímco buddhisté (a taoisté a animisté) věděli odjakživa, že boj za mír je protimluv.Gray dále upozorňuje, že svět byl (a je, pozn. aut.) pojímán jako kolbiště boje mezi světlem a temnotou, v němž nakonec zvítězí světlo, už íránským prorokem Zarathustrou dávno před Kristem. Tato filozofie měla zásadní vliv na judaismus, křesťanství i islám.  

„Zlo nemůže být nikdy úplně vymýceno,“ tvrdí i Gray. A tady je moje parketa: naznačuji (a se mnou rostoucí počet prenatálních psychologů a osvícených porodníků), že jakmile změníme (západní, zbytečně příliš medikalizované) porodnictví, za tři generace zbavíme sebe a svět agrese a násilí (protože staré psy novým kouskům skutečně nenaučíš, začít se musí od počátku, od početí, těhotenství, porodu a výchovy). Grayova politická filozofie je založena na zdravě konzervativní skepsi vůči všem velkým idejím o možnosti vytvoření perfektní společnosti, ale její autor netuší, jak moc může být na samém počátku (viz početí) zkaženo na celý další život.  

„Univerzálním rysem lidského světa je konflikt,“ píše Gray. „Lidé chtějí často protichůdné nebo neslučitelné věci zároveň. Utopie naopak nabízejí harmonii. Poznají se podle toho, že jsou už ze své podstaty neuskutečnitelné. Nebo, řečeno jinak, neexistují žádné okolnosti, za nichž by mohly být uskutečněny,“ spekuluje filosof, ale pranic netuší, o co inteligentnější, tolerantnější, soucitnější a ekologičtější jsou ti, kteří se narodili přirozeně milujícím matkám a byli milováni a chváleni.

Hlavní proud západního myšlení je podle něho ještě stále v zajetí osvícenského přesvědčení, které navázalo na křesťanství, že svět je kolbištěm boje mezi dobrem a zlem. „Tam, kde je zlo, jsou i démoni. I proto se moderní politická náboženství, jakkoliv odmítají křesťanství,  nemohou obejít bez démonizování. Jakobíni, bolševici i nacisti všichni věřili, stejně jako to dnes činí islamisté, v rozsáhlé konspirace, které byly namířeny proti nim. Konkrétní nedostatky v lidské přirozenosti nikdy nejsou zásadními překážkami pro uskutečnění utopií, jsou jimi především jakési obecné síly zla,“ píše Gray, podle nějž byla i studená válka soubojem mezi dvěma utopickými ideologiemi: komunismem a liberalismem. „Ačkoliv se k sobě chovaly jako nepřátelé na život a na smrt, lišily se převážně jen v pohledu na to, který ekonomický systém byl lépe vybaven, aby dosáhl cílů, jež sdílely.“ 

Ano, co se týká popisu jevů a událostí, souhlasím, jenže příčiny jsou jiné a důsledky tohoto zase jen „filosofického“ diskurzu stále viditelněji tragičtější. „Zvláště po 11. září 2001 bylo politické myšlení nejmocnější světové demokracie zcela ovládnuto utopickým myšlením. Bushova vláda se od začátku chovala jako revoluční režim,“ tvrdí Gray. „Během minulé generace tak politická pravice opustila filozofii lidské nedokonalosti, které lze přinejlepším čelit praktickou, skepticky orientovanou politikou, ale nelze ji nikdy odstranit. Namísto toho plně přijala utopické myšlení v podobě militantní víry v pokrok, který lze šířit za jistých okolností i s pomocí síly.“ 

A to je přesně ten způsob řešení krizí, k jakému se uchylují traumaticky porození kluci, dodávám. Dobro a zlo jsou pro západní myslitele, nepoučené meditací nebo jinými metodami, jak zvládnout emoce a mysl, abstraktní disciplíny s konkrétními důsledky. Zatímco Západ si s nimi neví rady, Dálný východ to má dávno vyřešeno. Jak dlouho ještě se budeme plácat na svém izolovaném pískovišti (západní filosofie) a odmítat nechat se poučit (nebo si dokonce dát poradit) těmi, kteří již dávno umí z každého kluka vychovat soucitného dalajlamu? Protože vymeditovaní mniši a dalajlamové (a zenoví mistři a jim podobní) vědí o tom, co to je (praktické) dobro, víc než všichni filosofové. 

Přitom takový Kazuo Išiguro ve svých románech píše o tom, do jaké míry vznik a fungování totalitních režimů umožňuje alibistické, nevšímavé či smířlivé chování jednotlivce vůči bující mašinerii. Nedostatek osobní odvahy postavit se systému je tak podle něho hlavní příčinou zla.   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama