A protože víme, že lidské tělo pracuje se třemi různými časy (hodiny biologické, řídící se rytmem dne a noci, hodiny milisekundové, zodpovídající za koordinaci pohybu, řeči atd., a jakési stopky, které nám umožňují odhadovat čas), a tedy že nám čas neubíhá stále stejně, a protože muži museli při lovu jelenů a králíků jednat a reagovat rychle, zatímco borůvky, jahody a bylinky ženám neutekly, vnímají dnes muži čas dost jinak než ženy.
Chtěl bych se tedy podrobněji podívat právě na ono „dost“.
Když muž řekne dost, znamená to dost. Zatímco pro ženy je například čas celkem relativní disciplína a pět minut vůbec nic neznamená, pro muže je pět minut 5x 60 docela dlouhých vteřin. Muži prožívají čas zcela jinak, než ženy. Byli to muži, kteří vymysleli rozdělení dne na 24 hodin a vynalezli hodinky atd. Muži museli odjakživa trénovat „timing“, načasování (aby kdysi ulovili jelena nebo dnes trefili míč v letu), zatímco ženy vnímají čas daleko relativněji.
Dnes tedy vím, že když žena řekne, že přijde v pět (nebo že její proslov v rámci společného semináře bude trvat asi hodinu), přijde nejdříve před šestou (a proslov bude trvat hodiny dvě). A vím také, že za to nemůže. Pro ni jsou ty dvě hodiny skutečně stejně dlouhé, jako pro mne hodina.
Jiné vnímání času ženy má ale v rámci partnerského soužití i další důsledky.
Dotazem u několika jiných mužů jsem zjistil, že i oni se občas ocitnou v situaci, kdy přijdou domů a jejich ženy si pouští na plné pecky svou oblíbenou zpěvačku. Takový muž řekne prosím tě dost, žena řekne ano, ale dál si čte noviny a zpěvačka ječí dál. Žena nechápe, že to už za hranicí mužovy snesitelnosti, a oheň vzedmutých emocí je na střeše: dost bylo tehdy, kdy to on řekl, tedy okamžitě (protože to ječení nesnáší a už i těch pár minut, než se převlékl a usedl ke svému pracovnímu stolu, naplnilo jeho míru snášenlivosti oblíbených zpěvaček manželky).
Jiný všeobecný příklad: když muž řekne u oběda, zatímco žena (nebo tchýně) nalévá polévku, dost, znamená to dost! Prakticky všechny maminky a manželky a tchýně ale ještě naberou a přidají jednu nebo dvě sběračky. To je ale nad mužovu hranici snesitelnosti! On přece řekl dost a to tedy znamenalo skutečně DOST!
Nebo když muž, jehož žena hladí nebo lechtá, řekne dost, znamená to DOST, protože už je to pak nad jeho hranicí snesitelnosti. Hlazení už je pak spíše mučení. A naopak, hladí-li muž ženu, za chviličku má pocit, že už to trvalo hodinu, a přestane. Zatímco žena je překvapena, jak rychle ji „odbyl“. On ale přece udělal to nejlepší co mohl – podle svého vnitřního chronometru.
Právě tak při milování: když muž má dost, skutečně to znamená dost a každé další pokusy ženy přimět ho k pokračování jsou zbytečné, ba naopak, kontraproduktivní.
Dovolte odvážnou metaforu, která se v současnosti přímo nabízí – v tomto smyslu se někteří politici (u nás je jich většina) a ministři a poslanci chovají docela žensky: zatímco veřejnost a média už hlasitě křičí DOST (jejich pasivní a spíše škodlivé přítomnosti ve vládě, na ministerstvu nebo v parlamentu), svou funkcí a mocí zdrogovaní muži, kteří svůj čas ve své funkci berou velmi relativně, neslyší a nevnímají: jim se čas funkcí zdá velmi krátký.
Nevidíme a nevnímáme svět takový, jaký je, ale spíše takový, jak si jej promítáme na monitor své mysli. A protože mozky (a některé jejich funkce) žen jsou na určité úrovni jiné než mozky (a některé jejich funkce) mužů, často se muži a ženy (a politici a ti, kterým by měli sloužit, tedy veřejnost) míjejí.
Ukazuje se také, že známé a často opakované „cesty“ a způsoby se v naší mysli prodlužují, protože si postupně všímáme stále více detailů. Trasu pak zpětně hodnotíme jako různorodější, a tedy delší. Možná, že jak tak ženy žijí daleko více zvyky v rodině a bytě než muži, jejich subjektivní čas je skutečně delší. A tak ačkoliv muž řekne dost, žena mu, v dobré víře, ještě přidá, i když tím překračuje již zmíněnou míru snesitelnosti.
Řešením by ve světě politiky mohly být některé metody očisty (poslanci a ministři by si měli ze zákona na začátku každé schůze uvolnit emoční bloky například zpěvem, ale stačilo by i povinné použití psychowalkmanů s následným změřením úrovně mozkových vln, aby se do sněmovny nedostali psychicky příliš labilní a rozumově nepřipravení a tedy usnášení neschopní jedinci. Přístroj by jim řekl DOST!).
V manželství a partnerství by například speciální rám dveří mohl zjišťovat úroveň mozkových vln (a rozbouřených emocí) a naordinoval by příslušnou hudbu nebo barvu pokoje, aby se muž nebo žena zklidnili a byli vůbec schopni spolu komunikovat. Aby alespoň na čas sjednotili své časy.
Ale pro začátek by stačilo, kdyby muži věděli, jak a v čem jsou ženy jiné, jak jinak vnímají čas a hlazení a barvy a prostor a mužské koníčky, a že naprosto netuší, co znamená dost. A ženy aby věděly, že když muž řekne dost, tak to opravdu znamená DOST!