Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Emancipovaná

Žen, které nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj a chtějí být za každou cenu jaksi nekonkrétně „samy“ sebou,  přibývá. Jak vyplývá z množství e-mailů, nejen kolem mne. Ne že bych měl něco proti emancipaci, právě naopak, jen je mi líto, že emancipační aktivity mnohdy naberou nežádoucí směr. Problém je s úmyslem: pro koho to ta či ona žena vůbec dělá?

 

Obávám se totiž (a neberte mne, pokud se vás to netýká, osobně), že tyhle k emancipaci směřující ženy jednak spěchají, a zadruhé jim jde často a zmatečně jen o ně samotné. Tedy o jejich ega. Neuvažují a nejednají v rámci vztahu, s partnerem. A jejich mozek začne fabulovat a „vymyslí“ spoustu zástupných důvodů pro emancipované zblbnutí. Následné nevyhnutelné krize pak řeší rozchodem (aniž jim dochází, že si svůj problém berou s sebou do dalšího vztahu). Jako obvykle přeháním a generalizuji, protože chci varovat.

 

Jeli jsme se ženou (která teď pár týdnů bydlí sama jinde a prý se „čistí“) z kina a do tramvaje nastoupila mladá sebevědomě vypadající, ale poněkud zmožená mladá žena v brýlích, která se snažila na zadní plošinu nasoukat silnou dvoumetrovou roli starého linolea, ze kterého se sypala seškrábaná omítka. Balancovala, ťukla tím neforemným zavazadlem o podlahu a vysypala hromádku bílého prachu doprostřed tramvaje, než se jí podařilo opřít tu roli o madlo a utřít si pot z čela. Hned za ní nastoupil její partner a to už to má žena nevydržela a zvýšeným hlasem prohlásila: „To jí nemůžete pomoc? Co jste to za muže?“ Jenže ten mladý muž se pousmál a vysvětil: „Ona ale nechce. Je emancipovaná.“

Reklama

 

Vykulil jsem oči a s širokým úsměvem začal krátkou konverzaci: „Ale to moje žena taky.“ A směrem k oné emancipované jsem prohodil: „Chcete být sama sebou, že?“ Dotčeně zčervenala, a její partner se začal smát: „My se o to pořád hádáme,“ dovysvětlil, a já ho potěšil slovy: „Ta moje (ukázal jsem prstem na svou ženu před sebou) taky. Ona je to dnes jakási epidemie.“

 

Při čekání na začátek svého pořadu jsem druhý den strávil půlhodinku v obchodě s new age hudbou a knihami. Několik emancipovaných žen, které byly (jak vyplynulo z krátkých konverzací s prodavačem) samy, utratilo za další šamanské a vztahové knihy o lásce průměrně přes tisíc korun. Prodavač, když viděl mé po každém placení víc údivem vykulené oči, poznamenal: „To je dnes, v těch těžkých časech transformace, běžné.“ O chvíli později v jiné souvislosti dodal: „Kupodivu ale máme celkově menší tržby, jak asi všechny ostatní doma řeší svou emancipaci.“ Rozumějte, chodí jim méně lidí, ale některé (asi ještě ne dost emancipované) ženy utrácí stále víc (za knihy o tom, jak být více sama sebou, nebo ještě emancipovanější).

 

Napsala mi jiná čtenářka, že drží palce mé podpoře dalajlamy. Přívrženci spiknutí vidí ďábla i v dalajlamovi (ukázal rohy novinářům!), a tahle paní je sice na zdánlivě opačné straně, ale taky v extrému. Po roce 2003 se prý trojice zla, kapitál, duchovní magie a věda, spojila, aby ovládla svět, a jediný, kdo to rozpoznal, byl islám. Hm. Paní je asi taky „emancipovaná“ (i když jí nedochází, že s „vaničkou vylévá i dítě“ a je právě tak extrémní, jako ti, proti kterým horuje).

 „Má žena si podle mne v rámci péče o dítě nakládá víc, než zvládá,“ píše další nešťastný manžel emancipované ženy, která svou pozornost přehnaně (a k němu bezohledně) nasměrovala k péči o dítě, a pokračuje: „Teď se někde dočetla o jakési bezplenkové metodě a rozhodla se, že se podle ní bude starat o Adélku. Nerozumím tomu, jen jsem stačil vypozorovat, že žena dcerku neustále pozoruje, a jakmile zachytí nějakou grimasu, dle které se malá údajně chystá vylučovat, okamžitě ji svlékne a přidrží nad nočníkem.Výsledkem je její značná únava, podrážděnost, nedůtklivost. Když jí řeknu, aby mi část domácích prací přenechala, že můžu třeba vyluxovat, odsekne, že bůhví kdy bych to udělal. Jsem  z toho otrávený, místo abychom si užívali radost z naší holčičky, moje žena udělala z života bojovou hru. Chtěl bych nějak vrátit všechno do co nejnormálnějších kolejí, ale nevím jak. S manželkou teď nějak nejsme schopni se na ničem dohodnout a poslední dny zjišťuji, že se nerad vracím domů. Myslíte, že její stav se jednou zlepší a bude zase taková, jako byla dřív? Normální, veselá, rozumná, s nadhledem?“ 

Opakuji: rozhodující je úmysl. Když jde nějaká sebe hledající žena na víkendový kurz nějaké té bohyně, aby byla o to příjemnější ženou a milenkou svému manželovi, hurá. Když má nějaký ten dlouhodobý úmysl přes sebe pomoci jiným, také hurá. Když ale chce najít jen a jen sebe samu, jde jen o (ty, kterých se to netýká, nechť to neberou osobně, a ty, kterých se to dotkne, nechť nechají na hlavě) sobecké přání víc si užívat – se všemi z toho pro vztah a často i rodinu vyplývajícími negativními důsledky. Zdánlivě pozitivní rozhodnutí se, právě proto, že je egoistické, a tedy limitované „racionalitou“ (která se pak většinou začne přetahovat s emocemi a ženskými hormony), promění v činnost, na jejímž konci jsou nedorozumění, hádky a rozchody. Krize prožíváme všichni, ale řešením není útěk před tím, co je třeba transformovat.

 

Naznačuji, že bez pozitivního úmyslu (někde na horizontu událostí) a rozumu selky (nebo rad zkušenějšího) může žena velmi snadno sklouznout do kolejí (pastí) způsobu, jakým funguje lidský mozek: nesnesitelně lehce vyrobí důvod k nespokojenosti, protože potřebuje „rozumět“ tomu, čemu nerozumí (neboť přece chce být emancipovaná).

 

Chápu, že mnohé dnešní ženy (protože ženy jsou z principu citlivější, a tedy rychleji reagují na změny kosmického záření, na vyšší výskyt zdravotně škodlivých chemikálií v ovzduší, potravinách, vodě i na nebi, na nátlak médií) jednají podrážděně a přehnaně, jenže by jim měl někdo pro ně důvěryhodný vysvětlit, že bez nějaké (objekti)vnější kontroly je ženský mozek schopen neuvěřitelně nelogických a vlastně sebezničujících aktů.

 

A tak se ptám nejen s  manželem výše zmíněné přepečlivé matky: Myslíte, že se to jednou zlepší a tyhle ženy budou zase normální, veselé, rozumné a s nadhledem?

Myslíte, že si ta emancipovaná žena v tramvaji všimla, že za sebou nechala několik hromádek svinstva, které jiní rozšlapou a roznesou všude kolem?

Jsou herdekbaby v rolích vedoucích školních jídelen nebo sociálních úřadů (nebo vrchních sester jako z Přeletu nad kukaččím hnízdem) emancipované?

Myslíte, že těmto ženám, tak bezohledně mířícím za vlastní verzí emancipace, dojde, kolik (emočního) svinstva za sebou nechávají?

Když domyslím trendy, ptám se (a ani bych se toho nechtěl dožít): co to bude za společnost, jejíž ženská polovina bude (takto, uhozeně a egoisticky) emancipovaná?