Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Hlavně láska

Článek o adopcích v Mongolsku zaujal několik diskutujících, kteří se ovšem skutečné příčiny, jakkoli už byli blízko, nedotkli. Psali o citové deprivaci (jako o hospitalismu). Jeden takový anonym na výzvu přečíst si o jedné ze skutečných příčin tohoto jevu (a jeho následných důsledcích) napsal: „Blog místního ezoterického guru nečtu, takže pointa reakce mi asi unikne. Pan Marek je zajímavej muzikant. Škoda, že se toho nedrží a ztrapňuje se svými kázáními.“ napsal KS, a dále kázal takto: „ Hlavně láska. Tu dětem NIC nenahradí. A přitom je láska zadarmo. Žádný miliardy nejsou potřeba. Lásku je potřeba investovat a ona se pak v dětech vrací.“

 

Mateřská láska je ale věc mnohým ženám, kterým „ukradli“ porod (protože porodili za ni, a v jejím těle nedošlo k produkci těch správných hormonů, kdy oxytocinová záplava při přirozeném medicínsky nepřerušovaném porodu a v prvních minutách a hodinách kontaktu s miminkem na holé kůži, v teple, šeru, jen s manželem, doslova přemění ženu v Matku), neznámá. Nějak se sice naučí cítit k děťátku něco jako (povinnou) lásku, ale je to jen povrch, který jakákoliv krize odhalí jako něco umělého. 

 

Jinými slovy, značný počet matek naprosto netuší, co to je opravdová mateřská láska. Ne vlastní vinou se pak ke svému dítěti chovají odcizeně, děti přetvářku vytuší, a žadoní všemi možnými i nemožnými způsoby o pozornost (hlazení). Jejich dcery se pak ke svým dětem (a partnerům) opět neumí chovat: nikdo je to nenaučil.

Reklama

Ještě vyšší počet lidí pak kvůli traumatickému porodu a výchově s deficitem lásky a mazlení také netuší, co to ta Láska je.

 

Naznačuji (a doufám, že si to přečte i KS), že to jsou právě odcizené medikalizované porody, které i u nás „vyrábějí“ jako na běžícím pásu děti a matky, které „lásku“ prostě neznají (právě  tak jako ji neznají například šelmy v ZOO, kterým se pak mláďata musí odebrat).Viz také kniha Michela Odenta Století be zlásky.

 

Na jedné straně mě potěšilo, že se v článku i diskusi konečně píše o tomtéž, na co upozorňuji již hodně dlouho, na druhé straně mne mrzí, že si diskutující o tomto tak rozšířeném a vlastně zbytečném jevu nesehnali víc relevantních informací. Kruté zjištění paní Boučkové je jen vrcholem společností tabuizovaného ledovce nedorozumění a nepoučitelnosti (i odborné) veřejnosti, která odmítá vidět souvislost mezi zbytečně traumatickými porody (a byrokraticky krutém systému našich kojeneckých ústavů – jinde se o tyhle odložené děti starají převážně pěstouni a adoptivní rodiče) a nárůstem agresivity, drogových závislostí atd. Přitom např. Pardubický kraj už chce zrušit i dětské domovy a nahradit je pěstounskou péčí.

 

Nelze vyžadovat či předepisovat lásku těm, kteří (a které) ji nikdy (ne vl. vinou) nepoznali a nejsou schopni. Můžeme ale změnou systému porodnictví (a nemocenského pojištění) a výchovy a vzdělávání dětí postupně změnit celou společnost. I tím, že se děti budou rodit  a vychovávat s láskou a v atmosféře lásky (těch, kteří toho už dnes jsou schopni). Budou tak na vlastní těla a mysli vědět, co to ta (pravá, nefalšovaná) láska je.

Nespěchejme. Výsledky se dostaví za dvě, tři generace.

 

A stávající generaci (jsou to jen oběti obětí) vnímejme, přes všechny jejich chyby a agresivní a závistivé nastavení (nemůžou za to), alespoň s laskavostí, když ne s láskou.

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama