Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Iluze objektivity

V rámci volně probíhající diskuse o vědeckosti či pavědeckosti našeho vidění světa, a návaznosti na blog z nedáné doby předkládám (se svolením paní vydavatelky) jednu kapitolu z knihy Ruperta Sheldrakea Sedm experimentů, které by mohly změnit svět s podtitulem Jak můžete sami dělat převratnou vědu (Elfa  2005). Doufám, že zaujme právě tak, jako jiná kniha téhož (prý kontroverzního) autora zaujala jednoho mého čtenáře: „Na základě vašich starších článků a náznaků jsem si v knihovně zapůjčil Teorii morfické rezonance od Ruperta Sheldraka a z toho, co jsem již přečetl, mám čím dál větší radost, jak krásně ta „jeho“ hypotéza formativní kauzality dává smysl a objasňuje snad vše, co mi až do teď nešlo zařadit do žádného konzistentního systému. Takže vám děkuji za inspiraci, z odborných knih se jedná asi o to nejlepší, co jsem za dlouhou dobu četl.“

 

 Mnoho laiků a stejně tak i mnoho studentů vědeckých oborů je naplněno posvátnou úctou k síle a zdánlivé jistotě vědeckého poznání. Učebnice jsou plné zjevně nevyvratitelných fakt a kvantitativních údajů. Věda se zdá být svrchovaně objektivní. Přesvědčení o objektivitě vědy je pro mnoho moderních lidí navíc i věcí víry. Je základem světového názoru materialistů, racionalistů, sekulárních humanistů a všech dalších zastánců nadřazenosti vědy nad náboženstvím, tradiční moudrostí a uměním. Samotní vědci o tomto obrazu vědy explicitně hovoří jen zřídkakdy. Je zde spíše tendence jej přijímat implicitně a považovat za naprosto samozřejmý. Jen málo vědců jeví hlubší zájem o filozofii, historii nebo sociologii vědy a v nabitých učebních osnovách vědeckých kurzů nezbývá pro tyto předměty prostor. Většina vědců prostě předpokládá, že při použití ,vědecké metody‘ může experimentální testování teorií probíhat zcela objektivně, způsobem, který není kontaminován nadějemi, myšlenkami ani přesvědčením samotného vědce. Vědci o sobě rádi uvažují jako o smělých a neohrožených hledačích pravdy. I když v současnosti budí takový názor značně cynické reakce, myslím si, že je důležité uvědomit si ušlechtilost tohoto ideálu. Dokud je vědecké snažení ozařováno tímto heroickým duchem, je velmi chvályhodné. Nicméně ve skutečnosti dnes většina vědců pracuje ve službách vojenských a komerčních zájmů. Téměř všichni si budují kariéry v rámci institucí a profesionálních organizací. Obavy z překážek v kariéře, z odmítnutí článků ve vědeckých časopisech, ze ztráty finančních dotací a z nejvyššího trestu, jakým je propuštění, to jsou silné bariéry, které nedovolují odchýlit se příliš daleko od současného ortodoxního názoru, alespoň ne na veřejnosti. Mnozí se necítí dostatečně bezpečně na to, aby své skutečné názory vyslovili nahlas, dokud neodejdou do důchodu nebo nezískají Nobelovu cenu, případně se jim nepodaří obojí.

Všeobecné pochybnosti o objektivitě vědců sdílí také celá řada filozofů, historiků a sociologů vědy, mají k tomu však sofistikovanější důvody. Vědci jsou součástí větších sociálních, ekonomických a politických systémů; tvoří profesní skupiny se svými vlastními iniciačními procedurami, konkurenčními tlaky, mocenskými strukturami a systémy odměňování. Obvykle pracují v kontextu zavedených paradigmat či modelů reality. A dokonce ani v rámci limitů určovaných převládajícím systémem vědecké víry nepátrají po čistých faktech pro tato fakta samotná – o tom, jak se věci mají, vytvářejí své domněnky nebo hypotézy, a ty poté experimentálně testují. Tyto experimenty jsou obvykle motivovány touhou podpořit oblíbenou hypotézu nebo vyvrátit hypotézu konkurenční. To, na čem výzkumníci pracují, a dokonce i to, co zjistí, je ovlivněno jejich vědomým i nevědomým očekáváním. Feministická kritika kromě toho nachází ve vědecké teorii a praxi i silnou a často nevědomou mužskou předpojatost. Mnozí praktičtí vědci jako lékaři, psychologové, antropologové, sociologové, historici a akademici všeobecně jsou si velmi dobře vědomi, že nezaujatá objektivnost je spíše ideálem než obrazem skutečné praxe. V soukromí jsou většinou ochotni uznat, že někteří z jejich kolegů, pokud ne oni sami, jsou při svém výzkumu ovlivňováni osobními ambicemi, zaujatostí, předsudky a jinými zdroji zkreslujících odchylek.

Reklama

Tendence najít právě to, co je hledáno, je v nás hluboce zakořeněna a její základ tkví v samé podstatě pozornosti. Schopnost soustředit smysly ve shodě se záměrem je základním aspektem povahy živých tvorů. Nacházet to, co člověk hledá, je nezbytným atributem každodenního lidského života. Většina lidí si je dobře vědoma skutečnosti, že jejich způsob interakce s okolním světem je ovlivňován postoji ostatních. Takové sklony nás nijak nezarážejí u politiků, a nejsme překvapeni ani tím, jak rozdílně vidí věci lidé v různých kulturách. Nedivíme se ani mnoha každodenním příkladům sebeklamu, se kterými se střetáváme u členů své rodiny či mezi přáteli a kolegy. Avšak o ,vědecké metodě‘ se všeobecně předpokládá, že stojí nad kulturními a osobními předsudky a platí v ní pouze objektivní fakta a univerzální principy. Předpojatost ve vědě je nejsnáze rozpoznatelná, když odráží politické předsudky, protože lidé opačných politických názorů bývají silně motivováni ke zpochybňování tvrzení svých oponentů. Konzervativci například rádi nacházejí biologický základ nadřazenosti dominantních tříd a ras, a jejich odlišnosti vysvětlují jako převážně vrozené. Naproti tomu liberálové a socialisté vidí jako rozhodující raději vlivy prostředí, a existující nerovnosti vysvětlují na základě působení sociálních a ekonomických systémů.

V devatenáctém století se tato debata na téma ,příroda-výchova‘ orientovala na měření velikosti mozku, ve století dvacátém na měření IQ. Eminentní vědci, kteří byli přesvědčenými zastánci vrozené nadřazenosti mužů nad ženami a bělochů nad jinými rasami, byli schopni objevit to, co objevit chtěli. Tak třeba Paul Broca, anatom, po němž je pojmenováno řečové centrum mozku, dospěl k závěru, že: „Všeobecně mají větší mozek zralí dospělí jedinci než postarší osoby, muži než ženy, vynikající muži než muži s průměrnými vlohami, nadřazené rasy než rasy podřadné.“ Tohoto svého přesvědčení se držel i přes mnoho faktických překážek. Když například pět předních profesorů z Göttingenu poskytlo souhlas s posmrtným zvážením svých mozků, a posléze se trapně ukázalo, že hmotnost těchto mozků se blíží průměru, Broca učinil závěr, že tito profesoři nebyli konec konců až tolik vynikající!

Kritikové zastávající rovnostářštější politické přesvědčení byli schopni ukázat, že zevšeobecňování založené na různé velikosti mozků nebo na různých IQ bylo postaveno na systematickém překrucování a selekci dat. Někdy byly ve skutečnosti falešné již samotné údaje, jako v případě některých publikací Sira Cyrila Burta, předního zastánce názoru, že inteligence je převážně vrozená.

Stephen Jay Gould ve své knize The Mismeasure of Man (Jak neměřit člověka) sleduje politováníhodnou historii těchto domněle objektivních studií lidské inteligence a ukazuje, jak jsou předsudky vytrvale haleny do vědeckého hávu. „Jestliže – jak jsem podle svého přesvědčení ukázal – kvantitativní údaje podléhají kulturním omezením tak jako kterýkoli jiný aspekt vědy, potom nemají žádný zvláštní nárok vydávat se za nezvratnou pravdu.“ Klamání veřejnosti Trvalým a všudypřítomným zdrojem iluze objektivity je styl, jímž jsou psány vědecké zprávy. Vyvolávají dojem, že přicházejí z idealizovaného světa, v němž je věda čistě logickým cvičením, zbaveným veškerých lidských vášní. „Byla učiněna pozorování…“, „Bylo zjištěno, že…“, „Data ukazují…“ a tak dále. Mladí nadějní vědci na školách a univerzitách se těmto literárním konvencím stále učí: „Byla vzata zkumavka…“.

Vědci publikují svá zjištění v odborných článcích ve specializovaných časopisech. V jednom svém plným právem proslulém eseji nazvaném Is the scientific paper a fraud? (Je vědecký článek podvodem?) poukázal imunolog Peter Medawar na to, že standardní struktura takových článků vytváří „zcela zavádějící obraz myšlenkových procesů probíhajících při uskutečňování vědeckých objevů“. V biologických vědách začíná typický článek stručným úvodem zahrnujícím přehled předchozích souvisejících prací, pokračuje částí nazvanou ,Materiály a metody‘, po níž následují ,Výsledky‘ a nakonec ,Diskuse‘.„Část nazvaná ,Výsledky‘ je tvořena záplavou faktických informací, a pokládá se za mimořádně nevhodné v ní diskutovat o významu a smyslu vámi získaných výsledků. Musíte se tvářit, že vaše mysl je takříkajíc neposkvrněná, prázdná nádoba na informace, které do ní přitékají z vnějšího světa, aniž by vám samotným byla zřejmá jejich příčina. Veškeré hodnocení vědeckých důkazů si ponecháte až do části ,Diskuse‘. V té pak se pak absurdně sami sebe naoko ptáte, zda vámi nashromážděné údaje skutečně něco znamenají.“

Ve skutečnosti samozřejmě hypotézy, pro jejichž otestování byly experimenty navrženy, stojí obvykle spíše na začátku než na konci. Od doby, kdy Medawar napsal zmíněný text, se uvedené pořadí událostí již otevřeněji přiznává a v úvodech k článkům jsou stále častěji uváděny i hypotézy. Konvence však zůstávají i nadále stejné: psát nezaujatým slohem, používat trpný rod a tvářit se, že údaje jsou prostými fakty. I když si praktičtí vědci jsou dobře vědomi, že tento styl je jakýmsi druhem předstírání, jeho dodržování je dnes povinné pro každého, kdo chce působit objektivním dojmem. Stal se vlastním rovněž technokratům a byrokratům.  

Klam a sebeklam  

Iluzi objektivity nejsilněji podléhají právě ti, kdož jsou přesvědčeni, že se od ní zcela oprostili. Spolu s chvályhodným smyslem pro čest je v experimentální vědě od samého počátku přítomen i sklon k pokrytectví.„Galileo očividně tolik toužil po vítězném prosazení svých myšlenek, že referoval o experimentech, které nemohly být provedeny přesně tak, jak byly popsány. Problematický postoj k datům byl tedy v západní experimentální vědě přítomen od samotného jejího počátku. Na jedné straně byly experimentální údaje vyzdvihovány jako rozhodující kritérium pravdy, na straně druhé se skutečnost v případě potřeby podřizovala teorii, a pokud nevyhovovala, byla dokonce překrucována.

Podobná nectnost postihla v historii vědy i další velikány, včetně Sira Isaaca Newtona, a to v nemalé míře. Své kritiky ohromoval exaktností výsledků, které nenechávaly žádný prostor pro diskusi. Jeho životopisec Richard Westfall zdokumentoval, jak Newton upravil své výpočty rychlosti zvuku a precese rovnodennostních bodů a pozměnil korelaci proměnné ve své gravitační teorii, aby dosáhl zdánlivé přesnosti lepší než jedna tisícina. „Nikoli nejmenší podíl na přesvědčivosti Principií mělo jejich úmyslné a naprosto neoprávněné předstírání dosaženého stupně přesnosti. Jestliže Principia vytvořila kvantitativní vzor moderní vědy, stejně tak předznamenala i méně vznešenou pravdu – že nikdo nemůže manipulovat s opravným faktorem tak efektivně jako sám mistr matematik.“

Pravděpodobně ten nejběžnější druh klamu – a sebeklamu – spočívá v selektivním používání dat. Kupříkladu americký fyzik Robert Millikan se v letech 1910 až 1913 dostal do sporu se svým australským oponentem Felixem Ehrenfeldem o náboj elektronu. Jak Millikanova, tak Ehrenfeldova počáteční data byla dosti proměnlivá. Byla získána vstřikováním olejových kapiček do elektrického pole a zjišťováním intenzity pole potřebné k tomu, aby se kapičky volně vznášely. Ehrenfeld tvrdil, že data ukazují na existenci subelektronů se zlomky jednotkového elektronového náboje. Millikan trval na tom, že jde o náboj nedělitelný, a aby tvrzení svého soka vyvrátil, publikoval v roce 1913 článek plný nových přesných výsledků, podporujících jeho vlastní stanovisko, v němž kurzívou zdůraznil, že „se nejedná o vybranou skupinu kapiček, ale (že) výsledky reprezentují všechny kapičky, s nimiž experimentoval v průběhu šedesáti po sobě jdoucích dní“.

Historikové vědy nedávno prozkoumali Millikanovy laboratorní zápisníky, které odhalily něco zcela jiného. Prvotní naměřené údaje byly jednotlivě opatřeny poznámkami jako „velmi nízké, něco je špatně“ a „pěkné, tohle publikovat“. Millikan pro svůj zveřejněný článek vybral 58 měření ze 140. Ehrenfeld mezitím pokračoval v publikování všech svých měření, která nadále vykazovala mnohem větší variabilitu než Millikanovy vybrané údaje. Ehrenfeld byl znevážen, zatímco Millikan získal Nobelovu cenu.

Millikan byl bezpochyby přesvědčen o tom, že se nemýlí, a nechtěl, aby jeho teoretické zdůvodnění bylo znehodnoceno neuspořádanými údaji. Totéž pravděpodobně platilo i o Gregoru Mendelovi, jehož výsledky slavných experimentů s křížením hrachu byly podle moderní statistické analýzy příliš dobré na to, aby mohly být pravdivé.

Tendence publikovat pouze ty ,nejlepší‘ výsledky a upravovat údaje jistě není omezena pouze na slavné postavy v historii vědy. Ve většině vědeckých oborů, ne-li ve všech, mívají dobré výsledky šanci napomoci osobě, která jich dosáhla, v kariéře. Ve vysoce konkurenčním a hierarchicky uspořádaném profesionálním prostředí jsou přitom různé formy vylepšování výsledků široce praktikovány, třeba i jen formou vypouštění nepříznivých dat. Tato praxe je vlastně normální. Nehledě na nic jiného, časopisy nemají zájem otiskovat rezultáty problematických nebo negativních experimentů. Z nejasných údajů nebo zdánlivě nesmyslných výsledků neplyne velký profesionální kredit.

Nevím o žádné oficiální studii, jež by zkoumala, jaké procento výzkumných dat bývá skutečně publikováno. V oborech, které znám z osobní zkušenosti nejlépe – v biochemii, vývojové biologii, rostlinné fyziologii a zemědělství – odhaduji, že k uveřejnění bývá vybíráno pouze zhruba pět až dvacet procent empirických údajů. Ptal jsem se kolegů v jiných výzkumných oborech, jako je experimentální psychologie, chemie, radioastronomie a medicína, a dospěl jsem k podobným výsledkům. Je-li velká většina údajů (často devadesát procent i více) předem vyřazena v soukromém selekčním procesu, potom zjevně existuje velký prostor pro osobní předpojatost a teoretické předsudky, působící jak vědomě, tak nevědomě.

Selektivní publikování dat vytváří prostředí, v němž se klam i sebeklam stávají jen otázkou míry. Vědci navíc obvykle pokládají své výzkumné zápisníky a soubory dat za soukromé, a proto mají tendenci odolávat veškerým pokusům kritiků a konkurentů do nich nahlédnout. Obvykle se sice předpokládá, že výzkumník své záznamy v rozumné míře zpřístupní kterémukoli kolegovi nebo kolegyni, kteří by je mohli zatoužit vidět, leč podle mé vlastní zkušenosti je tento ideál velmi vzdálen realitě. Při těch několika příležitostech, kdy jsem požádal výzkumníky o nahlédnutí do jejich prvotních údajů, jsem byl odmítnut. Je sice možné, že to vypovídá spíše o mně než o převládajících vědeckých normách, nicméně jedna z nemnoha systematických studií zabývajících se tímto pečlivě pěstovaným principem otevřenosti ukázala, že v této oblasti opravdu není příliš mnoho důvěry. Postup byl jednoduchý. Člověk, který průzkum prováděl, psycholog ze Státní univerzity v Iowě, napsal sedmatřiceti autorům článků publikovaných v psychologických časopisech a požádal je o prvotní údaje, na nichž byly články založeny. Pět autorů neodpovědělo, jedenadvacet jich tvrdilo, že jejich údaje se bohužel ztratily nebo byly nechtěně zničeny, dva nabídli přístup pouze za velmi restriktivních podmínek a pouze devět autorů své prvotní údaje poslalo. Když byly potom jejich studie analyzovány, více než polovina jich obsahovala hrubé chyby v samotné statistice. Ti, kdo odmítají vystavit své prvotní údaje podrobnému přezkoumání, možná vůbec nemají co skrývat; třeba se jim prostě jen nechce vysvětlovat své poznámky někomu jinému, nebo nemají důvěru k motivům žádosti, anebo snad nelibě nesou skrytý útok na své dobré jméno. Účelem tohoto rozboru není naznačit, že vědci jsou zvláště náchylní k záměrnému překrucování pravdy a ke klamání. Naopak, převážná část vědců je pravděpodobně přinejmenším stejně poctivá jako většina členů jiných profesních skupin, jako jsou právníci, kněží, bankéři a pracovníci administrativy.

Vědci jsou však okázalejší v předstírání objektivity, a navíc žijí v kulturním prostředí podporujícím selektivitu při zveřejňování výsledků, což jsou podmínky příznivé pro úmyslné klamání jiných. V tom však nespatřuji nevýznamnější ohrožení ideálu objektivity; největším nebezpečím je sebeklam, obzvláště kolektivní sebeklam, podporovaný převládajícími domněnkami o objektivní realitě.Mnozí vědci rozpoznávají potenciál toužebného přání u jiných, a jsou hotovi kvapně zavrhnout výsledky výzkumu v neortodoxních oblastech, jako je parapsychologie či holistická medicína, coby důsledek sebeklamu, ne-li úmyslného podvodu. Někteří z oponentů ortodoxních myšlenek sice skutečně mohou být obětí sebeklamu, avšak pokrok vědy příliš neohrožují, protože jimi předkládané výsledky bývají buď ignorovány, nebo podrobeny mimořádně kritickému a podrobnému přezkoumání. Výsledky, které nezapadají do mechanistického světového názoru, budou vždy ochotně napadány a ze všech sil zpochybňovány organizovanými skupinami Skeptiků, jakou je například Výbor pro vědecké zkoumání tvrzení o paranormálních jevech (CSICOP- Committee for the Scientific Investigation of Claims of the Paranormal).*)

Parapsychologové jsou na tyto kritické reakce zvyklí a sami si mimořádně dobře uvědomují existenci ošidného vlivu experimentátora a jiných zdrojů odchylek. Klasická věda však skeptickému přezkoumávání v podobné míře podrobována není. 

*) Pozn. vyd.: Součástí CSICOP je i český klub skeptiků Sisyfos.  

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama