Na konci přednášek, a především celodenních, nebo víkendových (a v létě i týdenních) seminářů se lidé ptají, jestli jsem unaven. A já znovu a znovu vysvětluji, že kdepak, ba právě naopak: že jsem nabit energií účastníků a potěšením z dotazů, a také neviditelným, ale v atmosféře té události téměř hmatatelným pokrokem, který udělali. Většinou nechápou.
Jistě, po víkendu nebo týdnu jsem občas „unavený“ tělesně (často se třeba zapomínám a celé hodiny přednáším ve stoje, a i v pauzách nedokážu být v klidu a vymýšlím další vtipy a vzpomínám na další informace, které následně použiji), ale to je právě taková „únava“, jako když intelektuál v mírném mrazíku na horské chatě naštípá dříví do kamen, nebo jako po dlouhém slastném milování. Nebo jako když rodička porodí orgasmicky.
Po rozeslání pozvánek na večer o dvou stranách téže mince – hudbě a duchovnosti – mi přišlo v e-mailu toto: Na pana Marka půjdeme již potřetí s kamarádkou na jeho vykládání o alikvotním zpívání a tibetských mísách – to je sice název, ale on tam povídá o všem okolo muziky. Mám z něj pocit, že kdyby nemohl lidem vykládat co ví, že exploduje. Ví toho opravdu moc.
Kdepak. I kdybych nepřednášel, neexplodoval bych. Mozek si poradí. Vždycky si dokáže poradit. Umí vybírat z toho, co se kolem nás děje, jen to, co je důležité (na všechno nemá dost energie a taky by to bylo kontraproduktivní)… Jenže, a to nám nedochází, instrukce o tom, co a jak je důležité, mu dáváme, v naprosté většině bohužel podvědomě, my sami tím, jaký slovník používáme, v jaké společnosti se vyskytujeme, co jíme a pijeme a posloucháme.
Znáte to: pamatujeme si kdejakou pitomost, ale často jsme zoufalí z toho, že si nepamatujeme to, co bychom právě teď zoufale potřebovali, a dokonce si vzpomínáme, že jsme se to kdysi učili, ale nevzpomeneme si. Proč si ale pamatujeme ty pitomosti? Protože jsme se je (třeba podvědomě) učili a naučili v dobrém, pozitivním rozpoložení, když nás nenutili. Když jsme si „hráli“. Právě tak bychom se celý život měli učit: hrou! Když nás něco baví, když je to tedy podbarveno pozitivní emocí, navždy si to (když to pak, zase rádi, opakujeme) zapamatujeme.
Už jako kluk a student, ale zvláště pak když jsem se začal zabývat hudbou a objevováním možností, jak se změnit k lepšímu, jsem ke svému překvapení zjistil, že si všechno, co jsem si v takovéto „náladě“ hravého zkoumání a objevování, zapamatoval. Napořád.
Právě tak jako se každá činnost, vykonávaná na 100%, stává meditací (a podobně jako stěrač na předním skle auta setře z okna mysli vše, co tam bylo předtím, a co by případně mohlo „špinit“ nebo zamlžovat aktuální vjem: člověk tak nemusí ztrácet čas a energii neustálým úklidem toho minulého), tak i každá informace a zkušenost, vstřebávaná a zažívaná jako radost a hravé štěstí, zapadne do dlouhodobé paměti… a zároveň vytěsní všechny ty pitomosti, které do nás jako norimberským trychtýřem vlévala ideologickým balastem a nezvládnutými emocemi učitelek mohutně zabarvená někdejší (a bohužel dost často i ta současná) škola. Je to právě tahle obava (a školou vnucený strach se ptát: co kdybych udělal(a) chybu!?), která vnucuje žákům a obdivovatelkám nesmyslnou představu exploze z vědění.
Kdepak. Neexploduji, právě naopak. Každá další informace jen posílí, upevní strukturu pochopení, jak funguji já i svět. Navíc, kdyby to bylo jako v našem fyzickém světě, a každá nová informace by měla podobu jablka (poznání), samozřejmě bych explodoval. Ale informace je přece nehmotná!
Ne, neprotiřečím si. Negativní informace (zkušenost, činnost) je jakými protivírem a navždy bude přirozený proud energií narušovat a ovlivňovat (a budeme potřebovat další energii jak na obranu stávajících proudů, tak na očistu po každé emoční potopě).
Už roky navíc nemusím pátrat aktivně. Informace, doplňující, nebo obohacující a dál posouvající to, o čem jsem tušil (z vlastní praxe hudebníka a zenového meditátora), a co mám na vlastní mysl a tělo ověřeno, přicházejí samy (po internetu, ale vyskytují se stále častěji i v běžném denním tisku). Na mně je sem tam ta vlákna šikovně popostrčit, aby vytvořily pevnější a nepřetrhnutelný copánek, a radovat se z možnosti na přednášce nebo semináři na jedné rovině otevřít stavidla a nechat proud řeči, ať se valí a zaplavuje posluchače nejen informacemi, ale především nadšením z rozkoše hledat, nacházet… na druhé rovině užasle sledovat, jak mi to jde, když „si“ (případným chtěním, racionalitou, nebo nedejbože obavami) nepřekážím…
Kdepak obava z exploze: právě rozkoš a radost z možnosti zároveň jakoby metr nad tím vším pozorovat, jak mi to jde, když „si“ nepřekážím a důvěřuji, a pod tím i jak se posluchači otevírají, jak stále rychleji a bezprostředněji reagují na vtipy a narážky, jak jsou stále uvolněnější a tedy bez jakýchkoli strachů vstřícnější… je dodavatelkou energie a publikem stále jistěji (i když podvědomě) rozpoznatelného pocitu, že jednak hořím, a proto zapaluji, a druhak nemám nejmenší obavu, že bych to třeba zkazil, nedokázal předat, nebo dokonce explodoval, protože jsem to nedokázal říct všechno.
Mimochodem, co to je osvícení? Exploze (vědění a pochopení) v mysli…
To jen společnost strachu z chyb je plná představ o krizích (místo šancích), problémech (místo radostech), a strachu z (jinými postiženými vnucovaných) limitů.
Kdepak.
I vědění je jako láska: čím víc dáváte, tím víc máte.