Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Když už i dalajlama

Chápu, že hledači duchovna by rádi jakousi imaginární duchovnost získali ze samotné blízkosti takového dalajlamy, ale to byste, vážení, museli vedle něho sedět několik hodin denně několik měsíců, aby něco z jeho nadhledu, vnitřního klidu a promeditovaných let  zarezonovalo ve vaší mysli.

Setkání zástupců světových náboženství, které se v rámci Fora 2000 uskutečnilo v roce 2003 ve Smetanově sálu Obecního domu, bylo hojně navštíveno a potěšilo všechny zúčastněné. Fotografové se při honbě za nejcivilnějším portrétem slavného Tibeťana ochotně téměř ušlapali, ochranka prokázala dost síly a zdvořilé razance, pořadatelé dostatek profesionality, aby všechny udrželi v zájmu všech v mezích slušnosti, řečníci a řečnice pronesli to, co se od nich čekalo, a 14. dalajlama své jako vždy spatra pronesené úvahy zakončil výzvou k úsměvu – a skutečně se mu svou bezprostředností podařilo kýžený úsměv vyloudit na tvářích téměř tisícovky přítomných.

Václav Havel panel uvedl, princ Hassan bin Talal z Jordánska moderoval, rabínka Julia Neubergerová z Londýna, křesťan Tomáš Halík a biskupka církve evangelické Jana Šilerová z Prahy, arciopat buddhistické školy Tendai Kakuhan Enami z Japonska, muslim Mustafa Cerič z Bosny a Hercegoviny a nakonec i 14. Dalajlama měli ve svých vstupech zareagovat na pět předem daných otázek:

Je žádoucí a možné striktně oddělovat náboženství a politiku, jak se o to snaží liberalismus a sekularismus v posledních stoletích na Západě? Musí spojení náboženství a politiky nutně vést k neblahým koncům, nebo se otvírají i možnosti plodné spolupráce? Co je možné udělat proto, aby mezináboženský dialog se nestal salónní záležitostí určitých úzkých vrstev, nýbrž aby skutečně ovlivňoval tvářnost našeho světa? Na jaké úrovni a v jakých oblastech by měl tento dialog dnes především probíhat? Jaké zábrany mu stojí v cestě a jak je možné je překonat?

Reklama

Evropané se otázek drželi, a byli jeden po druhém naléhavější (muslim nejapelativnější), Japonec při čtení svého příspěvku nezjistil, že vypadl překlad, ženy byly ženštější než muži, dalajlama nejbezprostřednější. Po Multireligiózních shromážděních ve Svatovítské katedrále v letech 1997-2001 (kde se alespoň modlilo a meditovalo) a loňské diskusi na téma Role a odpovědnost náboženství v dnešním světě vlastně nic nového. Kdo si o tom chce přečíst, může navštívit www stránky Forum2000. Jenže tohle všechno je dnes prostě k ničemu. Netuším, jestli i dnes existuje někdo, kdo na takováto shromáždění (další se v Praze konalo jen o týden později) jde s úmyslem dotknout se skutečné duchovnosti, nebo ji dokonce zažít. V zenu se často užívá rčení „Čtením o koláči se nenajíš“, v tomto ohledu bych to vyjádřil takto: „Posloucháním řečí o duchovnosti duchovnost nezískáš a ani nezažiješ.“ A kdybych chtěl být ještě tvrdší, tedy realističtější, poznamenal bych k návštěvníkům takovýchto akcí ve stylu Franka Zappy: „Naprostá většina přítomných by duchovnost nepoznala, ani kdyby je kopla do zadku.“Chápu, že hledači duchovna by rádi jakousi imaginární duchovnost získali ze samotné blízkosti takového dalajlamy, ale to byste, vážení, museli vedle něho sedět několik hodin denně několik měsíců, aby něco z jeho nadhledu, vnitřního klidu a promeditovaných let  zarezonovalo ve vaší mysli. On sám, chudák, musí mít stále častěji pocit štvance, protože ho neustále někdo honí a fotí (když vše skončilo, ani já jsem neodolal a šel blíž k pódiu, ale protože jsem neměl nejnovější a nejdražší přístroj, získal jsem, jen nebo právě proto, tuhle fotografii, o které se domnívám, že celkem přesně ilustruje jeho roli a pozici v současném světě honby za čímkoliv, třeba senzací nebo duchovností).Dalajlamovi se na toto další „setkání zástupců náboženství“ moc nechtělo a původně se chtěl objevit se svým vstupem jen na posledních deset minut. Přiznám se, že jsem naivně čekal, že prostě jen všechny pozdraví, stručně vysvětlí některou ze základních meditací, a pak budeme všichni, řečníci, organizátoři, fotografové, politici i prostí návštěvníci z lidu, meditovat. Samozřejmě se tak nestalo. A tak jsem několika novinářům a přátelům strčil do kapsy svou verzi zamyšlení na dané téma (Není Cesta k duchovnosti, duchovnost je Cesta) a v klidu pozoroval šrumec.

Jenže dalajlama mne příjemně překvapil! Ve své řeči se totiž lehce dotkl skutečných příčin nejen současné krize: začal totiž hovořit o tom (parafrázuji volně, jak jsem si to zapamatoval), jak důležitých je prvních šest let života každého člověka, ve kterých se formuje jeho emoční výbava na celý život, jak moc nás ovládají některé emoce, jak mnoha z nás schází pozitivní emoční základ (mými slovy – nehladila nás maminka, nechválili nás). Publikum se usmívalo a třeba i něco pochopilo. Já sám jsem se tetelil nadějí, že snad konečně začnou řečníci, hledači, ale i vykonavači dobra brát v potaz porodem a následnou (ne)výchovou prakticky nezvratitelné, a stylem vzdělání a masových médií do nás všech většinou nevědomě a neuvěřitelně účinně vtloukané negativní způsoby vnímání světa, od kterých se pak odvíjí prakticky všechny neduhy současného světa. Když už i dalajlama… říkal jsem si, tak snad si toho lidi začnou všímat, začnou o tom přemýšlet, a nakonec snad určitě možná, když budou stát v mlze a po kolena ve vodě, jim dojde, že „čtením“ (o duchovním koláči) se nenasytí a nasloucháním řečí o problémech světa a monologických výzev k dialogu se skutečné duchovnosti nepřiblíží ani o milimetrový krůček.

Když už i dalajlama… znělo mi dlouho v uchu. Když už i dalajlama…   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama