Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Korálky 09/2

Pokouším se občas naznačit, že by si ti, kteří mne roky napadají kvůli každé informaci, která je nad jejich rozlišovací schopnost (nebo nezapadá do úzkého pole jejich zájmů a informací), měli dát pohov (o tom, že by se snad někdo po těch letech alespoň náznakem omluvil, ani nesním). Čas a pokrok zobrazovacích a jiných výzkumných metod se totiž zrychluje, a tak zatímco před třiceti nebo dvaceti lety bylo nemyslitelné (a tehdy i trestné) i jen zmiňovat některé věci mezi jógickým, šamanským, esoterickým a duchovním nebem a zemí, dnes stačí jen prolistovat noviny a časopisy.

Zlomem, co se týká dostupnosti pro většinu nepohodlných informací, byl samozřejmě rok 1989 a otevření hranic. Můj estébácký vyšetřovatel major Peřt na mne v roce 1986 ve vězení řval, že mne dá zavřít na třicet let a pak mne pustí jen proto, abych zjistil, že nic z toho, o čem jsem mu vyprávěl, nebude pravda. Vyprávěl jsem mu totiž při výsleších celé hodiny o tom, jak začnou lidi jíst zdravě, a cvičit jógu, a jak i v samoobsluhách budou k dostání různé ty makrobiotické a japonské potraviny, jako tofu, seitan, ale i suši a zájemci budou kromě Gotta poslouchat i new age hudbu (a právě ty gongy a tibetské mísy, kvůli kterým mne tehdy zavřeli). A taky jak je kouření (zapaloval si jednu od druhé) i pro jeho zdraví škodlivé a proč by se také neměl tak rozčilovat (při řvaní na mne pravidelně zbrunátněl).

Jednou přišel a řval na mne pět minut, co jsem mu to udělal, jaký jsem diverzant, že to nemá zapotřebí a tak podobně. Čekal jsem, jaká bude pointa, a pak to přišlo: „Já jsem kvůli vám přestal kouřit!“

Reklama

 

V roce 1992 jsem ho i s jeho rodinkou potkal v metru. Poznali jsme se okamžitě. On zbledl, snažil se v davu cestujících natočit tak, aby na mne neviděl, ale moc to nešlo (aniž by pak nemusel rodině vysvětlovat co a jak). Usmál jsem se na něho, nadechl se (jako bych chtěl na celý vagón vykřičet jeho jméno a funkci), ale pak mávl rukou a vychutnával si, než rychle vystoupil, svůj „korálek“ zadostiučinění: ve velkých prodejnách potravin začaly být běžně k dostání různé ty bio potraviny, včetně tofu (a objevilo se několik specializovaných prodejen i misa a čajů, a také jídelen, ve kterých vaří vegetariánsky, ale o to chutněji, Indové nebo harekrišnovci), a já měl právě za sebou velký televizí natočený a aktuálně odvysílaný koncert na tibetské mísy a pomáhal jsem rozjet obchod s hudbou new age.. Ne za třicet, ale za šest let. Hm.

 

Před dvaceti lety jsem ve svých samizdatových občasnících psal o různých typech jógy, o floatačních vanách, o teoriích Ruperta Sheldrakea, o možnostech „přeprogramovat“ svou mysl, a před více jak deseti jsem v časopise Baraka začal publikovat překlady prací Ervina Lászla, Terence McKenny, Kena Wilbera (Jacka Kornfielda, Mathew Foxe, Ralpha Metznera, Fritjofa Capry, Ram Dasse, Elizabeth Kübler-Rossové, José Arguellese, Marylin Fergusonové, Dianě Eislerové, Clevea Backstera a dalších, viz www.baraka.cz), jenž tehdy nevzbudily prakticky žádnou reakci, jak byly i na ty, kteří už roky cvičili jógu, převratné. A pokud se některá ta jména objeví i dnes (viz poslední dvojčíslo Revue Prostor), pro v tomto ohledu pramálo informovanou veřejnost vypadají převratně a neuvěřitelně i dnes. V již zmíněném roce 1992 pak prakticky všichni, které jsem zmínil, přicestovali do Prahy na mezinárodní konferenci transpersonální psychologie. Hm.

 

Lepší se to. Dnes se například články (bohužel stále velmi povrchní a s nádechem senzace) o tom, jak je poslech (relaxační) hudby prospěšný nejen nemocným, ale i batolatům v nemocnici, vyskytují téměř pravidelně.

 

Ještě před pěti lety nepustili jednu zklamanou paní učitelku, která si na ostravské fakultě postgraduálně rozšiřovala vzdělání studiem muzikoterapie, k obhajobě diplomové práce, protože v ní citovala mou knihu Tajné dějiny hudby. Dnes tam studují a už i vyučují lidé, kteří běžně učí hru na didžeridu a africké bubny, umí zpívat alikvoty… a právě probíhají přijímací zkoušky už na pátý běh čtyřletého studia soukromé Univerzity nové doby.

Ještě před pár lety mi občas psaly některé studentky porodnictví, že jim neuznaly citace z knihy Nová doba porodní, dnes vím, že např. v Brně se z mé knihy už i učí. 

 

Nejméně deset let vyprávím o tom, že to ženy (učitelky) samy jsou příčinou toho, že Muži (s velkým M) vymizeli, také tím, že zakazovaly a stále zakazují klukům běhat o přestávkách po školních chodbách. Kluk musí (evolučně) běhat a prát se a padat a narážet si holeně a okopávat jiné kluky, aby se tak připravil na „lov jelena“, a pokud tyhle rituály klukovsko-mužských her nejsou dostupné, zůstává muž stále klukem, a různé ty „okopávací“ sporty (fotbal, rugby, hokej, florbal, futsal a další) pak hraje celý i dospělý život. Posluchačky i dnes jen nevěřícně potřásají hlavami a je na nich vidět, že mi nevěří ani slovo.

 

Hm. V sobotní příloze MF Dnes (30. 5. 09) v článku Proč sportovci berou drogy cituje autor dr. Hnízdila, který na toto téma řekl: „Spousta  sportovců emočně nedozrála. Jsou to děti oblečené do dospělých těl. Živí se hrou. Nic jiného nepoznají. Za partnerky si vybírají různé modelky – barbíny. A rychle je mění. Nevědí si rady s nesmyslně vysokými platy. Jsou nezodpovědní. Lační po zážitcích. Snáz podléhají závislostem, na někom, mamince, manažerovi, kamarádech, nebo na něčem, na ruletě, sázení nebo drogách.“

 

Hmmmmm…

  

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama