Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Korálky na pokračování

Jak se tak množí články, potvrzující mé dávné i nedávné (přehnaně kritizované a odsuzované) fejetonky, zveřejňuji občas tzv.  „korálky zadostiučinění“: ne protože bych se chtěl chlubit (že jsem to říkal a psal už kdysi a tehdy), ale abych navrhl těm přemýšlivějším rychlejší cestu k prozření (z mlh většinového názoru). Když se můj čtenář po sedmi, pěti, nebo dvou letech poté, co mě odsoudil za některé (mnou pouze předkládané) informace, dnes dočte v běžném tisku, že to byla a je skutečnost, a když se mu to stává pravidelně, neměl by prostě změnit styl, jakým čte, a rovnou brát to, co překládám, jako fakt (který si může snadno ověřit) a nepochybovat a neodsuzovat něco jen proto, že o tom zatím nic neví? Tohle je navíc mé loučení s blogem Respektu (chrání víc anonymy než poctivé a aktivní blogery), tak si čtěte a neskuhrejte na množství odkazů. Je to naposledy.

Koncept „Princ Hollywood“ hlásám od dob svého prvního manželství v 70. letech právě tak jako nesmysl pokládat tzv. romantickou lásku na první pohled za nezbytný předpoklad dlouhodobého manželství. Vida, v článku Ondřeje Formánka Kult věrného milování (Respekt 24/09), s podtitulkem Proč nejsme jako ve filmu, se uvádí: „Izraelská socioložka Eva Illouzová ve své knize Comsuming  the romantic utopia píše, že na našich představách o správném průběhu romantické lásky se zásadně podepsala konzumní popkultura – od 20.let min. stol se láska projevuje také nákupem určitého zboží (oblečení, kosmetika, šperky, květiny), společnými večeřemi, společnými cestami na exotická místa atd. Už ve  30. letech se začaly v poradnách objevovat první páry, nešťastné toho, že neumějí dostát novým nárokům a rituálům romantické lásky… Manželství založené z romantické lásky je relativně mladý koncept. Tento kulturní model se ujal až s příchodem hollywoodského filmu (zvýraznil autor). Od té doby jsou manželé povinni si navzájem zajišťovat věčnou romantickou lásku.“

 

Socioložka Jiřina Šiklová to také ví: „Romantický vztah je nesmysl. Objevuje se až v románech v devatenáctém století.“ (Pátek LN, 19. 6. 09)

Reklama

 

Podle americké socioložky Stephanie Coontzové za posledních 30 let prošlo manželství radikálnější proměnou než za předchozích 3000 let. Jiná americká autorka Susan Squireová tvrdí, že „dnes panují nesmyslně vysoká očekávání. Dříve s přepokládalo, že manželství je tu od toho, aby přinášelo štěstí a osobní naplnění. Určitě to ale nebude 40 let opojné lásky.“ Někteří vědci začínají tvrdit, že většina partnerských vztahů je biologicky naprogramována ne na dva, ale na pět až šest roků (protože to je v životě dítěte nejkritičtější období). K většině rozvodů také, jaké překvapení, dochází po pěti, šesti letech.

 

http://marek.blog.respekt.cz/c/1782/Princ-Hollywood.html

 

Opakovaně také píši o nebezpečí stále rozšířenějšího stylu mnohých mladých (a žen) ve smyslu „chci mít všechno a hned“. Viz např. můj článek Nemůžeš mít všechno. Psycholog Ladislav Czémy v článku Duševně zesláblí (nejen) Češi (MF Dnes 13. 6. 09) píše, že dorůstá generace Chci mít všechno a hned. „Pro mnoho lidí je normální koupit si byt a auto hned po maturitě. Oni na to přece mají právo! Rodina přestala určovat hranice, což vede ke zmatenosti a snižuje rezistenci… České dívky užívají léky s účinkem na psychiku častěji, než v jiných zemích…“

Mimochodem, podle Světové zdravotnické organizace trpí nějakou formou duševní poruchy 460 milionů lidí a obyvatelé vyspělých zemí trpí dvakrát více než obyvatelé rozvojových zemí.

 

http://marek.blog.respekt.cz/c/1367/Nemuzes-mit-vsechno.html

 

Mé články na téma vztahů a rozdílností mužů a žen, a zvláště ty upozorňující na nesmyslnost feministických a genderových hesel o rovné příležitosti pro ženy, byly některými čtenářkami zatracovány velmi vulgárně a agresivně. Vida, v posledním Respektu  (26/09) píše Tereza Brdečkové o kolapsu celého konceptu rovnosti: „Nikdo nemůže brát vážně rovnost mužů a žen v zemi, jako je naše…Existuje to jen na papíře. Důvody jsou jasné: lidé jsou rovnoprávní, ale nejsou stejní. Muži a ženy vidí svět jinak. Jejich koncepty se vzájemně doplňují, jenže politika je mužský konstrukt založený na boji o území, adrenalinu, vítězství a porážce. Ženy tam nejsou ve svém terénu a proto jsou nejisté jako v bažině…“

 

Mimochodem, roky mluvívám (a někde jsem i psal) o delfínech a jejich schopnosti „léčit“ tělesně a mentálně postižené děti. Co když svým ultrazvukem „vidí“ nehomogenní práci mozku postiženého a svým „křikem“ (vysíláním ultrazvuku) napravují poškození? Právě tak píši o nezodpovědnosti porodníků a nutnosti je k ní přivést.

Vídeňský porodník zanedbal péči u porodu a jeho dvanáctiletá oběť teď vyhrála soud. Porodník, který již platí náklady spojené s neustálou péčí o dítě mu teď musí zaplatit terapii s delfíny v centru na Floridě v ceně více jak 16 milionů korun.

 

http://marek.blog.respekt.cz/c/83301/Kalhoty.html

http://marek.blog.respekt.cz/c/66520/Proc-zeny.html

http://marek.blog.respekt.cz/c/61626/Emancipovana.html

 

  

 V dobách před internetem a googlem jsem několikrát v reálu, ale i na blogu, narazil (při odůvodňování pravohemisférového myšlení a prezentaci pozitivních řešení zdánlivě neřešitelných problémů) s tvrzením, že "průmysl" pozorování velryb vynáší víc, než jejich zabíjení. Mé tehdejší informace pocházely z různých newsletter, posílaných z USA, takže jsem to nijak nemohl "dokázat". Hle, už je to tady, viz http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=640684

 

 

Články o působení hudby na člověka se množí jako houby po dešti. "Hudba vám zacvičí se srdcem", píše se v LN (24. 6. 09): "Činnost srdce a plic se synchronizovala s hlasitostí a tempem hudby. S každým zasílením a zrychlením stoupl testovaným osobám krevní tlak, zrychlovalo se dýchání a také srdeční tep. Když se hudba ztišila, následky na vitální funkce byly opačné…" Hm, tvrdím to od počátku své práce s hudbou v 70. letech a oficiálně jsem to publikoval v článcích na počátku 90. let a v knize Hudba je lék budoucnosti, která vyšla v roce 1995.

 

Nástroje nám pletou mozek, píše se v článku (LN 24. 6. 09) o tom, jak přístroje mění naše vnímání. Pokusné osoby po čtvrthodinovém užívání speciálního prodloužení ruky (na sbírání odpadků)vykazovaly i delší dobu poté změněé vnímání prostoru: ve svých odhadech se mýlili, jakose jejich ruce náhle prodloužily. Důsledky, jak jsem psal v článku Ukazovátko, jsou hlubinné a i pro společnost dalekosáhlé. 

 

http://marek.blog.respekt.cz/c/1307/Ukazovatko.html

 

 

 

V září 1999 jsem ve Světě namodro publikoval dvanáct zamyšlení inspirovaných pobytem v USA. Zmínil jsem se i o naprostém deficitu ekologického myšlení většiny Američanů, jakož o běžných mnohakilometrových cestách do obchodu nebo restaurace („Přítel William vezl v neděli večer syna asi 80 km do školy a při té příležitosti nás pozval do pravé a nefalšované suši restaurace. Až na tu dálku – tohle je americký zvyk, jet na večeři třeba hodinu autem – a hluk se nám tam moc líbilo a moc nám chutnalo. Jindy jsme jeli dvě hodiny autem nakoupit do nějaké dobré prodejny biozeleniny“). Napsal mi tehdy nějaký česky hovořící Američan, prý voják, dlouhodobě žijící v Praze, a vynadal mi za to, že urážím Američany: „Vy jste asi komunistický agent, že tak nenávidíte Ameriku!“

 

Americký spisovatel O´Rourke psal o automobilu, jako o splněném snu Američanů: „Svoboda, svoboda odjet z města…“ Jenže pak se i O´Rourke stal rodičem a zjistil, jako miliony jeho vrstevníků, že „hodina plavání je 60 km od hodiny violloncella, stejně daleko je to od jedné školy k druhé, matčino zaměstnání je 60 km od otcova, a garáž, s místem pro tři auta, je 60  km od obou míst.“

V mládí auta Ameriku odpoutala, v dospělosti ji vězní, píše dále Daniel Anýž v článku Automobilový národ off the road (HN 19. 6. 09) Zmínil také např. že v roce 2004 připadla v USA třetina využívané půdy na silnice a parkoviště, a v centrech měst je pro pohyb a stání aut vyhrazeno až 80% plochy. A pouze jedno procento vozů SUV (Sport Utility Vehicles) sjelo někdy ze silnice.

 

 http://marek.blog.respekt.cz/c/1653/Bozska-auta.html

http://marek.blog.respekt.cz/c/1493/Syndrom-Bogota.html

 

A když už jsem u ekologie: konečně se našel někdo, kdo na negativní formu „boje“ s ekologickými problémy upozornil z pohledu lingvistického a psychologického. Už jsem o tom psal vícekrát: když řeknu, že s tím znečištěním (šéfem, politikem, platem atd.) mám problémy (ale i když řeknu, že s tím nemám problémy, tedy když používám negativní slova a myšlenky), mé tělo a mysl se stáhnou, vyprodukují příslušnou dávku adrenalinu, a řešení obvykle nenajdu. V 80. letech jsem často zkoušel upozornit své posluchače a čtenáře, že socialistický „boj za mír“ nefunguje, protože není cesta k míru, mír je cesta. Později jsem upozorňoval na špatné (protože negativní) překlady (např. all is possible, v češtině nic není nemožné), které jsou, co se týká reakce těla a mysli člověka také prokazatelně kontraproduktivní. 

Vojtěch Kotecký (Sedmá generace 3/09) upozornil na knihu Teda Nordhause a Michaela Shellengergera Break through, ve které autoři tvrdí, že projev Martina Luthera Kinga nastartoval obnovu společenského života v USA právě tím, že popisoval pozitivní sen. Jeho projev (I´ve got a dream, sním, mám sen) prorazil, protože přišel s inspirující vizí, která v sobě obsahovala kritiku stávajících poměrů. Představte si, poznamenávají s odkazem na ekologická hnutí, jak by se historie vyvíjela, kdyby každou větu začal slovy: „Mám noční můru…“ 

A dále: „Zelené organizace umí velmi dobře popsat, co je špatně. Vydávají knihy jako Populační bomba, Kolaps, Meze růstu, Naše poslední hodina, Nepříjemná pravda, Katastrofa, Gaia vrací úder. Chtějí zastavit kácení, omezit nadměrný rybolov a limitovat znečištění…“ Autoři naznačují, že ekologické organizace by měly apelovat na ducha podnikavosti, odvahy, objevování a pokroku. Zmiňují i film Al Gora: „Mohl apelovat na amerického ducha vyhrnutí rukávů, kdyby vykreslil dělníky z Ohia, jak budují větrné  elektrárny, lidi na kalifornských předměstích, kterak instalují solární panely, čistá a příjemná města v Číně. Namísto toho hovořil jen o nočních můrách.“ 

„Když může negativní prognóza přivodit nemoc, nebo dokonce smrt, měla by naopak příznivá prognóza přispět k uzdravení. Pro medicínu založenou na objektivních důkazech a zdravotnictví založené víc na léčení chorob než na uzdravování lidí by to asi znamenalo hotovou katastrofu,“ napsal v článku Prognózy lékařů a proroctví jasnovidců MUDr Jan Hnízdil (LN 23.6.09)

http://www.lidovky.cz/prognozy-lekaru-a-proroctvi-jasnovidcu-f0u-/ln_noviny.asp?c=A090623_000110_ln_noviny_sko&klic=232179&mes=090623_0

 http://marek.blog.respekt.cz/c/89055/A-znovu-nocebo.html 

Zpět k negativitě naší současné společnosti, potažmo i ekologů: před lety mne Honza Piňos, tehdy ředitel CHKO Broumovsko, dnes jeden z mluvčích Greenpeace, pozval přednášet právě na téma duchovnost a pozitivní myšlení pro účastníky několikadenní  demonstrace u Temelína. Nakonec se přednášky a krátké hry na tibetské mísy ve stanu zúčastnili jen řadoví (zelení) demonstranti: jejich „vůdci“ (Beránek, Patočka a spol.), asi z ješitné obavy, že by mohly existovat i jiné metody, než blokády, vůbec nepřišli.

Představte si (parafrázuji výše uvedenou řečnickou otázku), jak by se zelená politika u nás vyvíjela, kdyby její protagonisté už před těmi lety věděli o možnosti být pozitivní (a přestat vše popisovat katastroficky). 

Ano, stávající zelená (a nejen předvolební politická) argumentace je kontraproduktivní… stejně jako rodiče, kteří trestají své malé děti za to, že si neuklidily hračky, stejně jako když politici neustále řeší „problematiku“ toho či onoho a mobilizují před volbami, stejně jako učitelé, kteří dávají pětky za jedinou chybu v diktátu ve snaze naučit děti pravopisu, stejně jako snaha žurnalistů pozitivně změnit společnost neustálým popisováním negativních jevů, stejně jako strašení těhotných žen porodníky „co by se mohlo stát, kdyby…“       

 

     

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama