Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Malé české

Proč není běžně ke koupi klasická česká literatura? Jak do vztahu nakladatelů, kritiky a čtenářů zasahují mezilidské vztahy? I o tom se píše v současném vydání kulturního týdeníku A2 (číslo 6/07). Na titulu je anotace – malý český nakladatel, a začátek velmi poučeného rozhovoru Daniely Iwashity s Janem Šulcem, známým editorem a redaktorem několika nakladatelství. Již titul hovoří sám za sebe: „Všichni se tu navzájem nesnášíme“. Před půl rokem to v jiném periodiku totiž sama tazatelka popsala podobně: „Vleklou poruchou českého společenského i kulturního života je mentalita uzavřené, někdy i řádně zabedněné party.“

Napsal jsem (a prodalo se) již sedm knih a tak o velmi bědné a často až skandální situaci na poli vydávání a distribuce knih něco vím. Nakladatelé jsou většinou spíše obchodníci, a klidně by právě tak jako dnes obchodují s knihami, mohli obchodovat třeba s uhlím. Často je nezajímá zisk, ale ony „mezilidské vztahy“: kdo s nimi chodí na pivo, tomu to či ono vydají, ale asi protože vyrostli v socialismu, nepracují pro skutečný zisk, ale jen dokud je to baví. Často překladateli nebo autorovi nic nezaplatí, nebo vydají zmetek, občas vydají knih o pár tisíc víc a autorovi to samozřejmě neřeknou atd. Někdy na poslední chvíli (bez vědomí autora) změní obálku nebo podtitul, a když se na autora z nějaké příčiny rozzlobí (například když si autor stěžuje, že jeho knihu nepropagují a nemají zájem vyprodat, nebo dokonce vydat znovu), prostě se zatnou a klidně ho „zlikvidují“ třeba tak, že na skladě nechávají tisíc výtisků té které knihy, aby již nemohla vyjít u jiného nakladatele (takže na pultech sice není, ale fyzicky je, takže se nemůže přece znovu vydat, že?).

V anketě A2 odpověděli majitelé několika malých nakladatelství na otázku Jakou máte zkušenost s distribucí? Pro nezasvěcené možná až příliš záhadně, ale kdo tuší, dovtípí se:

Reklama

„Distribuce nabízejí knihy, které se prodávají, tj. které požadují knihkupci. Pokud čtenáři knihu neznají z médií nebo pultů, kniha prostě neexistuje. Zároveň knihkupci a distributoři, až na výjimky, odmítají jakoukoliv propagaci titulů.“ (Nakladatelství Agie/Fra)

„Tajemnou. Distribuce je prostor, kde se z knihy stává zboží a nastupují tržní zákony, temné a spravedlivé jako sám profesor prezident. Tedy prostor přerodu kovu ve výkal.“ (Dauphin)

„Sny o nekomerčních distribučních firmách jsou jen sny. Prodejné tituly podporují distribuci a obráceně.“ (Větrné mlýny).

Zpět k Janu Šulcovi. On nejlépe ví, že „tu bohužel neexistuje místo, kam by autor mohl přijít a kde by byli připraveni mu kvalitní rukopis třeba do půl roku vydat. Spíš náhodou co se komu zalíbí…“

Že tu „chybí nová, pronikavá, nezaměnitelná kritická osobnost“.

Že „řada autorů nedostává honorář a vydání svých knih si občas sami i platí.“

Že „mnozí nakladatelé pracují naprosto amatérsky a nepociťují potřebu o svých knihách informovat veřejnost.“

A co je nejdůležitější, nakousl i to nejožehavější téma, které částečně vysvětluje, proč prodavači uhlí nebo brambor klidně mohou prodávat i knihy a naopak: i on je zděšen ze záměru vlády zvýšit DPH u knih: „Nemohu než zopakovat, co jsem kdysi napsal. Ve Velké Británii je od 19. století uzákoněno, že v rámci obrany svobody slova – která je jedním z pilířů demokracie – jsou tiskoviny zcela osvobozeny od DPH. Mají tam nulovou sazbu (zero VAT). Noviny, časopisy, knihy. U nás je tiskovina z hlediska DPH na úrovni jakéhokoliv jiného zboží. V Británii představuje jednu z hodnot svobodného demokratického státu.“ (Zdůraznil autor)

Nabízí se logický sled otázek: že by to byla náhoda? Nebo je to opět setrvačná snaha každých dalších a jiných „mocipánů“ vše kontrolovat, omezovat, řídit? Není tohle důvod, proč je na tom knižní trh z hlediska náročnějšího čtenáře tak bledě?

„Pokračujícími trendy na trhu jsou tvrdý konkurenční boj, kdy knihkupci odmítají prozradit, kolik knih objednávají, a nakladatelé své náklady. Velké knižní distribuce zesilují tlak na zvyšování rabatů… Přetrvává také skutečnost, že nejsou k dispozici údaje o obratu knižního trhu,“ napsal Svaz knihkupců a nakladatelů o knihkupcích a nakladatelích.

Zopakuji: dnes si při troše snahy (a dostatku financí) může knihu vydat prakticky každý. A když si ohlídá grafika a pak tiskaře, třeba se i povede. Ale jak ji dostane ke čtenáři, to už je věc jiná. Pokud nechodí na pivo s majiteli dvou tří největších a dominantních českých distributorů, má jedinou možnost: objíždět osobně knihkupce a nabízet svou knihu jako podomní obchodník. Může se také pokusit podplatit nějakého žurnalistu, aby mu knihu „recenzoval“, nebo si zaplatit inzeráty, nebo rozhovor sám se sebou, nebo dokonce titul nějakého časopisu – aby se o něm a jeho knize vůbec vědělo. Ale to je tak všechno: pokud se třeba nějaký velkodistributor rozhodne, že mu ji bude bojkotovat, autor nemá šanci.

Je to smutné, ale je to tak. V Česku, v někdejší zemi čtenářům zaslíbené, panují dnes i v oblasti vydávání a distribuce knih v zásadě malé, ale o to víc české (tedy zapšklé a korupční) poměry.

Řada nakladatelů a distributorů se tu navzájem nesnáší, a snaží se „vydělat“ ne způsobem, jaký je v jiných zemích, například ve Velké Británii či v Německu, obvyklý (tedy vyhledávat a redakčně pracovat s autory, starat se o propagaci a marketing atd.), ale spíše ošidit autora, vydírat knihkupce nízkým rabatem, vytřískat z právě vyšlého titulu co nejvíc, a zapomenout. Dva měsíce „stará“ kniha je pro ně již odepsaná.

Český čtenář tak poslední roky čte ne to, co by mohl a měl a chtěl, ale to, co mu milostivý politik, nakladatel a ještě milostivější distributor předloží. A to je, bohužel, malé a české (zboží).

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama