Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Malé je hezké a funkční

Je stále zřejmější, že globalizace našich životů, ve smyslu neustálého zvětšování (např. obchodních řetězců, nadnárodních gigantických monopolů, ale i počtu lidí na fotbalovém stadionu nebo na nějaké demonstraci), je něco nad evoluční možnosti (a „plány“) našich mozků (a jeho po statisíce let cizelovaných a donedávna osvědčených programů). A že bychom si měli, přiznat, že nejsme všemocní, a, konečně, přizpůsobit systémy státní správy a politického života svým (lidským) danostem.

V komentáři k setkání G20 v Londýně (MF Dnes 4. 4. 09) vzpomenul politolog Petr Robejšek případ hedgeového fondu LTCM, který v roce 1998 zkrachoval, přestože v jeho vedení pracovali dva nositelé Nobelovy ceny za ekonomii. A klade otázku: „Když i ty nejlepší mozky selžou, tak je to dosti jednoznačná výpověď o lidských schopnostech chápat a zvládat komplexní hospodářské jednotky. Moderní historie je bohatá na příklady selhání při řízení velkých organizací a rozvětvených systémů.“

 

Konečně si to někdo z ekonomů a politologů uvědomil. Jiní myslitelé již pár desítek let píší a mluví o tom, že člověk je evolucí připraven na život v tlupě o maximálně 30členech (někde v africké lesostepi). Naše emoce, základní tělesné a mozkové reakce, fungují v těchto malých jednotkách (každý zná každého a skupinové problémy jsou řešeny téměř z očí do očí, což samozřejmě, například pokud se týká drobných krádeží či běžné agresivity, nefunguje na sídlišti). Píšu o tom už dvě dekády: člověk není evolučně připraven na atomovou energii (je to stále parní stroj, jen palivem je rozbíjený atom), symfonický orchestr, televizní reklamy a dav (ve kterém se jakkoliv inteligentní člověk chová jako primitiv).

Reklama

 

Petr Robejšek připomíná: „(Dohody na úrovni G 20) mají jednu vadu na kráse: snaží se řešit problémy, které způsobila nezvládnutá velikost úplně stejnou  metodou – velikostí. Lekce, kterou bychom se měli ze současné krize naučit, je však právě to, že velká organizace není řešením, nýbrž velmi často příčinou problémů.“

 

Vždyť to známe z dob socialismu: velká organizace má ze své podstaty sklon k neefektivnosti. A nekontrolovatelná moc a z ní plynoucí arogance např. současného ČEZu a jiných gigantických podniků, na které je každá vláda krátká, je i dnes exemplárním příkladem toho, o čem kdysi psal E. F. Schumacher.

 

Nabízí se otázky: byl hospodářský a technologický úspěch USA v druhé polovině 20. století, jakkoli se velikostí dají srovnávat s bývalou SSSR, podmíněn existencí relativně samostatných států, zatímco Sovětský svaz byl daleko centralizovanější? Zanikly všechny velké říše minulosti právě kvůli své velikosti? Kdy už  se poučíme ze své historie?

 

Tak jako jsou v tom ideálním stavu svých představitelů kraje, který jde o věc a ne své pozice, lepším, protože informovanějším hospodářem, než stát, tak by i návrat k lokální a lokálnější zodpovědnosti (internetové příležitostné sítě se přímo nabízejí) byl prevencí i na různé ty nekontrolovatelné (a tragičtější, protože gigantičtější) omyly.

Ví to i Petr Robejšek: „Nejsnáze, byť i nikoliv stoprocentně, by se dal finanční průmysl kontrolovat na úrovni jednotlivých států“.

 

Nelze než souhlasit s titulkem jeho zamyšlení: „G20 míří plnou parou do slepé uličky.“ Parafráze se nabízí sama: Naše civilizace míří plnou parou do slepé uličky (svého civilizačního vývoje).

 

Naznačuji (psal jsem o tom a hovořil už mnohokrát, ale protože nikdo neposlouchal a nepochopil, je třeba to opakovat): řešení společenských, ale i individuálních (a nekontrolovatelně rostoucích) problémů neleží někde tam, venku, ale uvnitř našich hlav, v mozcích a myslích každého z nás.

     

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama