Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Natural

Když jsem v polovině 70. let nastoupil jako noční hlídač v Národní galerii, hned první týden jsem pracoval se starším kolegou, který mne od prvního večera fascinoval svým rituálem. Poté, co jsme obešli sbírky a zamkli sebe i obrazy (a spustili elektronické zařízení), si kolega sedl a začal balit svých deset cigaret, které vždy vykouřil během směny. Z počátku, než mi to došlo, jsem rostl netrpělivostí a měl jsem chuť mu nabídnout, že mu ty cigarety, ač nekuřák, ubalím.

  

Balil totiž neuvěřitelně pomalu, pečlivě, jako kdyby každá ta cigareta měla být vystavena v nějaké světové soutěži. Často dokonce nebyl spokojen s konečným výsledkem a cigaretu znovu z papírku vybalil, tabák smetl na hromádku, a začal znovu.

Pak mi došlo, že tenhle obyčejný a evidentně nevzdělaný člověk je natural: přírodní zenový talent.

Reklama

Našel svůj způsob každodenní meditace. Zjistil, že na kvalitě (ubalení) záleží, ne že ne. Že si tak dokonale odpočine od běžných starostí všedních dnů, a jeho práce, hlídání, se mu stalo potěšením a relaxací.

Co dělal, dělal na 100%. Cesta pro něho byla důležitější než cíl.

 

Později, při studiu zenu a praktických metod soustředění (jak v japonském klášteru, tak v polských zenových centrech a českých bytech, kde jsme se scházeli a s nažili se praktikovat zazen), jsem si na něho často vzpomněl. Soustředění, s jakým jsem si pak umýval své tři misky, nebo s jakým jsem v klášteru v Naře zametal cestičku od hlavní brány, mne dostalo až k zenovým mistrům a pochopení zenu.

 

Dnes, po třiatřiceti letech, bydlím v podnájmu v domku na rušné výpadovce z Prahy, který má ovšem vzadu dvorek jako ze škatulky. Tráva, ořešák s milosrdným stínem a chladem v parnech, kytky, stromky, kus záhonu, kde hodlám i letos pěstovat své oblíbené dýně hokkaido, a ruch z ulice jen z povzdálí. Sedávám na lavičce, čtu, nebo jen tak spočívám.  

 

Dvorek (viz široké foto v záhlaví blogu) i domek vypadá tak udržovaně, protože jej opravdu udržuje další natural. Švagr kamarádky, která mi pokoj (a dvorek) pronajala, invalidní důchodce z malého města hodinku vlakem od Prahy, si sem ze svého panelákového bytu přijíždí psychicky odpočinout. Prací. A hrou (na dokonalost).

 

Je to velmi zručný kutil. V garáži je veškeré nářadí, a tak kromě udržování dokonalého pořádku (vždy když odchází, tak za sebou pečlivě zamete, buddhisticky napsáno „nezanechává“ obvyklé stopy) dokáže zasklít nové dveře, předláždit chodník, vyměnit zámek (a dveře a kliky patřičně upravit do požadovaného tvaru), nebo, jako posledně, vyrobit dokonalý prostor na kompost (viz foto).

 

Nespěchá, ví, že chce udělat několik věcí, a tak si to časově rozvrhne, a pak udělá jednu, a poté teprve druhou věc. Mezitím po sobě vždy uklidí. Třikrát měří, a klidně předělává, není-li s výsledkem spokojen. Umí improvizovat, a tak když není správný rozměr, nebo správný kus potřebného materiálu, nějak si jej vyrobí. Nemá-li kůl, stluče dvě prkýnka.

 

I pro tohoto naturala je cesta důležitější než cíl. A protože co dělá, dělá na 100%, jako vedlejší efekt výroby různých vylepšeníček kolem a v domku je usměvavý, klidný, vyrovnaný a zdravý. Nezažil jsem, že by (když například při zatloukání posledního hřebíčku při přidělávání skla do dveří sklo rozštípl a musel zajet pro nové) zvýšil hlas.

 

Našel smysl svého života, a nemůže-li pomáhat v prostoru, ve kterém žije, tam kde žije, jezdí takto „odpočívat prací“ a meditovat do domku a na dvorek své neteře.

 

Je přirozeně dokonalý. Je to natural.  

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama