Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Nezvládnuté hormony

Už jsem se k tématu nechtěl vracet, ale tohle stojí za zveřejnění (a komentář). Konečně! Dočkal jsem se! Reakce čtenářky je (až na drobný detail) přímo ukázková, protože poučená, neútočná a žensky přijímající (evoluční danosti): „Čím více se cítím být ženou, tím více si užívám cykličnosti svého těla a všeho, co k tomu patří. Je pro mne úžasné pozorovat, změny v mém těle i psychice. Jsem přeci žena, tak to příroda ve své genialitě zařídila…“

 

 Oxana byla vyprovokována záměrně třeskutým stylem (ovšem jinak by je ženy nečetly vůbec) těch mých článků za poslední rok, které naznačovaly mé (i osobní) zklamání z toho, že většina i těch přece jen informovaných a emancipovaných žen, jakkoliv užívající (a od mužů vyžadujících) racionalitu, postupně podléhá vlivu reklamy a rozvedených kamarádek. Stačí pak několik miligramů nějakého toho hormonu a žena propadne „hledání SEBE“ (a velmi často, místo, aby své krize řešila s partnerem, opouští rodinu, rozbíjí dlouholetý a fungující vztah, a zůstane SAMA). 

Zjistil jsem totiž, že „Syndrom seminářově bohyně“ je téměř infekční, a proto je na mém blogu celá řada článků, které varovným stylem a preventivně informují o existenci tohoto nebezpečí, a na druhé straně představují nejnovější poznatky o působení některých ženských hormonů (a o chování žen v průběhu menstruačního cyklu). Abychom si rozuměli: nepíšu pro 90% ženské (spotřební) populace, a také si všímám drobných, ale o to zákeřnějších detailů, které většině zatím unikají. Nastavuji zrcadlo.

Reklama

Proto jsem tak nadšen, když mohu číst, co už teoreticky ví, a snad i žije, Oxana: „V době předovulační jsem lehce flirtující, radostná, přítulná, více optimistická, mám touhu po milování, v době ovulace cítím jemné bolesti právě ovulujícího vaječníku, které mne vedou do nitra a prohloubení prožívání ženství, po ovulaci už nejsem tak přítulná, příliš se mi nechce milovat, ale na druhou stranu mnohem víc prožívám přírodu, jsem energeticky vnímavější, trochu jsem temnější, více ostrá, o něco málo méně optimistická a pocitově nezávislejší. V době menstruace velmi vnímám touhu zklidnit se, být sama se sebou a vnímat očistu ducha i těla.“ 

Jen doufám, že to takto vnímá (a o příslušných stádiích menstruačního cyklu své ženy je dokonale informován) i její muž (a že jim to vydrží i do budoucna). A že i Oxaně dojde (a to je ten detail shora zmíněný), že přece nevyžaduji po ženách, aby změnily, nebo potlačily hormony ve svém těle, a rozhodně nedštím proti ženským hormonům. Naopak. 

Ženy, o kterých píšu (a které znám jak osobně, tak z e-mailů jejich nešťastných mužů), jsou totiž nezvládnutými hormony, reklamou v televizi a ženských časopisech, a poté i víkendovými semináři, „proškoleny“ coby vlčice a bohyně: v krizi pak přece vůbec nepotřebují (ani při dlouhodobých depresích) nejen odbornou pomoc, protože příroda si to přece zařídí, ale ani jakoukoliv radu či pomoc Jsou přece SAMY sebou. A milují SVŮJ život. Takže se z nich stávají úsečné, svým mužům vše à priori vyčítající a s ničím nespokojené nešťastné ženy – které ovšem chtěly jen být víc šťastné… a chtějí stále víc: nejen svetříků a krémů a koupelí a zájezdů a aut a bytů, ale i manželů. Jakoby jim začalo přeskakovat cédéčko: chtějí všechno. 

Mimochodem, anketa na Jitřní zemi o mých pochybnostech (o jejich zvládnutých hormonech) vypovídá víc, než by si mé kritičky přály: většina žen si přeje muže dominantní, silné, vášnivé a na ženě nezávislé… jak myslíte, že by si to takoví muži vyřídili se seminářovými bohyněmi, které probojovávají svá práva (na luxusní stále rostoucí spotřebu všeho) mužskými způsoby, a stávají se z nich, aniž si toho samy všimnou, mužoženy, lidsky a partnersky směřující směrem dolů!  

„Ženy jsou jiné, ženy jsou cyklické a ženy jsou v tom krásné. Kdyby ženy nebyly cyklické stanou se z nich muži,“ píše dále Oxana. Naprosto souhlasím a o (duchovním) vývoji ženy ve spirále (a muže v analogii žebříku) jsem také psal. Přičemž ve svém poukazování na neschopnost některých žen povznést se nad své žlázy samozřejmě nemám na mysli fáze puberty, zamilovanosti atd., to jsme cele ovládání hormonálními procesy i my muži.  

Upozorňoval jsem mnohokrát na negativní vliv médií, a také na to, jak je v dnešní mediálně tak vypjaté době obtížné nepodlehnout lákání všech těch strakatých časopisů a televizních reklam. I ženy s vysokoškolským vzděláním odhazují veškerou zodpovědnost, a zpracovány Hollywoodem a články novodobých feministek (dříve maoistek), berou téměř jako ženské (genderové) právo (na které mají, jako na štěstí a lásku, přece nárok) porušit slib manželství. Dokáží jen tak, jako lusknutím prstů, odhodit partnerský vztah, a často i děti, jako už z módy vyšlou podprsenku: nedochází jim, a nepřiznají to, že se, přes všechna ta vznešená slova o ženství a hledání sebe samých, prostě jen nedokáží povznést nad své žlázy. 

Jenže teď už vím, jak mám poradit zoufalým mužům těchto žen: pošlu jejich polovičky za Oxanou: „Učím na svých kurzech ženy prožívání sebe sama ve všech změnách cyklu, což vede k hrdosti na to být ženou, většímu sebevědomí, úctě k sobě a zároveň k toleranci a pochopení toho, že muži to mají jinak.“  

Protože o tom to je: nejen práva, ale i povinnosti a zodpovědnost. Ženy, o kterých píši, pilně pracují na prožívání sebe samých… jenže bez ohledu na to, co to udělá s partnerským vtahem či rodinou. O nějaké (zodpovědné) toleranci, jakoby zaslepeny několika miligramy nějakého hormonu, ani netuší (a o partnerské diskusi, nebo uznání, že i muži mají své hormonální krize a přechody, s nimi nemůže být řeč). 

Jistě, nemám nic proti rozpadu nefungujících partnerství. Jistě, výjimky existují: napsala mi i žena, jejíž muž se zbláznil do meditací a seminářů a cele opomíjí život partnerky a rodiny. Nemohu ale přehlédnout (právě proto, že to prožívám také), že se to v jakési lavině stále častěji děje ženám. Když muž po padesátce uteče za zajíčkem (protože testosteronu ubývá), je to divné, ale děje se to odjakživa. Když ale třiceti až padesátileté ženy utíkají (pod vlivem nezvládnutých hormonů) za chimérou bytí sama sebou, je to přinejmenším nečekané a nikdy předtím k tomu nedocházelo. Naskýtá se otázka, zda i epidemie endometriózy (jen u nás jí trpní čtvrt milionu žen) není také jen důsledek rozporu mezi ženským tělem a nesplnitelnými spotřebními touhami v její mysli.

Hormony jsou hormony, o tom žádný spor, ale důležité je také to, co s člověkem, resp. ženou, (po letech) udělají, a co člověk (žena) udělá s nimi. Čtyřicetiletá bohyně, která opustí děti, aby mohla prožívat sebe samu v nějakém „duchovním“ centru nebo v Indii, není zrovna ideální příklad prožívání změn menstruačního cyklu.

Hrozím se nesnesitelné lehkosti, s jakou tyhle ženy podléhají svým nezvládnutým hormonům.

 

P. S.: Třeba Oxaně a dalším ženám, kterým se už nelíbí mé články (ale většinou jen nepozorně čtou, např. rozhodně nepaušalizuji), dojde, že by si mne měly spíše hýčkat. Protože jsem na jejich straně. A třeba mne pak Oxana začne zvát jako hosta na její semináře… aby měly ženy, které se učí prožívat sebe samé, možnost konfrontovat své názory a představy s nějakým dosti informovaným a (hormony své ženy také exkomunikovaným) mužem.

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama