Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Oka mžik

Ukázky, které z knihy Malcolma Gladwella Mžik - jak myslet bez přemýšlení otiskly Lidové noviny, byly čtivé, ale nějak mi unikl smysl všeho toho psaní. Ostatně, již roky soukromě podezírám americké a anglické spisovatele, že píší velmi rozšafně a dlouze, protože jsou placeni podle počtu stránek. Gladwell, ve světě dosti známý svým provokativním stylem psaní, a jehož předchozí knihu Bod zlomu také vydalo nakladatelství Dokořán, se narodil v Británii, vyrostl v Kanadě a žije v New Yorku. Třetí část v LN otištěné ukázky měla název Je vynikající. Ale jen za plentou a pojednávala o tom, že hudebnice, jakkoliv dobré, v typicky mužských oborech (např. lesní roh, trombon) dnes na konkurzech procházejí jen proto, že hrají anonymně, tedy za plentou.

  

No a co? Připadá mi, že někteří autoři vidí předmět svého psaní jaksi jen na okamžik, a pak, v proudu oslnivých myšlenek, jim nedojdou hlubší souvislosti. Vždyť to známe, říká se přece, že když někdo někde stráví týden, už o tom napíše knihu (přitom víme z vlastní zkušenosti, že naopak teprve ten, kdo někde stráví rok, teprve ví, kolik toho neví). Při vší úctě si dovolím naznačit, že to všechno může být i trochu jinak.

 

Samozřejmě není sporu o tom, že muži, dirigenti, jsou někdy zaťatí šovinisté a rádi vidí za mužskými hudebními nástroji muže, a na druhé straně že systém anonymních konkurzů je spravedlivější a potřebný.

Samozřejmě, my lidé jsme, jak se v posledních letech stále častěji dozvídáme od psychologů a neurologů, řízeni svým podvědomím víc, než tušíme, a vybíráme tak nejen zboží podle obalu (což byl námět první ukázky z téže knihy v týchž novinách), ale i hudebnice do orchestru podle v té které společnosti panujících, jakkoliv někdy nelogických, zvyklostí.

Reklama

Samozřejmě, že když se ženy do něčeho pustí, dokáží zaujmout i pozice mužů v oborech, ve kterých jsme to donedávna nepředpokládali (nedávno začaly ženy dokonce hrát rugby). To ovšem jsou jen důsledky, ne příčiny.

 

Především, hudba bývávala, a stále je, spíše mužskou záležitostí. První hráči na bubny či píšťaly byli vždy muži, a byli a jsou to právě muži, kteří hudbu (rituál) bytostně potřebují. Dlouho se to jen předpokládalo, dnes ale již máme nepřímý důkaz: když žena mluví, funguje v obou mozkových hemisférách, když mluví muž, funguje mu jen levá hemisféra. Ale když muž aktivně provozuje hudbu, fungují mu obě mozkové hemisféry. Hudba je tak pro muže jakýmsi metajazykem, umožňujícím využít mozek daleko víc než je běžně možné. Hudba právě proto především muže tak neodolatelně vzrušovala, a každý rituál či koncert někde v jeskyni, s dokonalou akustikou, mozky zúčastněných tak dokonale vyčistil.

Ženy by hudbu, v našem obvyklém provedení, ani nemusely mít. Obešly by se bez ní.

Proto také donedávna bývali prakticky všichni skladatelé a dirigenti muži.

 

Zadruhé, některé soutěživé ženy sice mohou dokázat zahrát na lesní roh nebo trombon či fagot totéž, co muži, ale to neznamená, že tyto a jiné nástroje ženám prospívají. I muži fagotisté nebo trombonisté (tak jako fotbalisté či boxeři), mají po mnohaletém hraní zdravotní potíže (mozek je pravidelným příliš hlasitým vibrováním otřásán a poškozován).

 

„Oči ovlivnily můj úsudek“, prohlásila jedna z postav knihy Malcolma Gladwella, která, tak jako někteří dirigenti zjistila, že jediná správná možnost je poslouchat ušima a srdcem.

Problémem ovšem je, že současná (nejen) symfonická hudba je hrána z not. Muži, ale i ženy dnes musí hudbu hrát jaksi „očima“, tedy s aktivní levou (posuzující, kritickou) mozkovou hemisférou, a jejich niterný vjem hudby (právě tak jako dojmy a pocity publika, které také v naprosté většině sleduje koncert a hudbu „očima“, protože je mají otevřené, je tak značně zúžen a omezen.

Hudba, aby opět fungovala (léčila, harmonizovala, měla trvalé zklidňující účinky), by se tedy měla poslouchat se zavřenýma očima, a posluchač by navíc měl zapomenout na to, co mu vtloukali ve škole a při prvním výchovném koncertu (seď rovně, ani se nehni, to je Smetana!): při poslechu hudby je přímo žádoucí, aby se člověk jemně hýbal. Alespoň pokyvoval hlavou. Kromě akustických signálů do mozku vysílá další megabyty informací i vestibulární aparát a poslech hudby je tak hlubinnější a efektivnější.

 

A ještě jednu věc chci naznačit: také jste si všimli, že stále větší část slavných světových symfonických orchestrů tvoří lidé s šikmýma očima? Muži i ženy? Tvrdím, že to je tím, že malí Japonci či Korejci si od malička (a od 60. let min. stol. stále víc) mohli na své housle či klávesové nástroje hrát (ne tedy hrát na nástroj, ale hrát si s nástrojem). I při vší své poctivé učenlivosti si tak, na rozdíl od cvičených interpretů, vycházejících z českých konzervatoří, tihle většinou japonští hudebníci zachovali schopnost improvizovat.

 

Tak jako v rugby, skoku o tyči, hře na trombon, nebo v období, kdy sovětské kolchoznice, hornice nebo svářečky překonávaly plány práce o tisíce procent, nejde přece o to, jestli to (některé) ženy dokáží nebo ne. Jde jen o to, aby si jak spisovatelé, tak odpovědní ministři a politici, ale i psychologové, uvědomili, že pokud i na oka mžik ztratí ze zřetele unikátní evolučně danou rozdílnost mezi mužem a ženou, octnou se v pasti jazyka a vlastní (mužské) odbornosti. A s vaničkou (toho o čem píší, mluví a jednají) pak často, bohu a předmětu psaní žel, vylijí i dítě (mužsko-ženské přitažlivosti, jiskření mezi pohlavími, mužovy impozantnosti, ženiny inspirativnosti, a také všeho toho, čím se i na těch nejjemnějších energetických úrovních vzájemně doplňují).

 

 

       

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama