Vždycky, když se blížilo stěhování, a že jsme se v posledních patnácti letech stěhovali desetkrát, jsem si zopakoval, co jsem nacvičoval už kdysi dávno: umění být bděle vědomý. Když jsem končil coby noční hlídač v galerii, chodil jsem do práce před šestou pěšky po nábřeží, přes Karlův most (tehdy se ještě dal projít, turistů teprve začalo přibývat), Nerudovkou nahoru, s letmým obhlédnutím panoramatu z Hradčanského náměstí, a před šestou ráno s letmým obhlédnutím panoramatu dolů po zámeckých schodech na stanici metra, soustředěn jako při zazenu: pokaždé to bylo jiné, někdy se zpěvem kosů (soutěžil jsem s nimi svým pískáním a užaslí kolegové obdivovali naši koncerzaci), jindy s vůní šeříků. Poslední dny jsem pak téměř vibroval bdělostí, s jakou jsem si to vše užíval a ukládal do paměti.
Podobně jsem si vychutnával poslední dny pobytu ve Slovenské ulici na Vinohradech (cestou na metro na náměstí Míru, anebo do parku k vodárně), v Široké ulici (ráno do trafiky pro noviny a do samoobsluhy pro čerstvé rohlíky, s občasnou zacházkou až na Staroměstské náměstí a zpátky), v Nuslích (kolem Botiče, nebo nad železniční tunel, nebo směrem do Grébovky), nebo v Lázeňské ulici, kousíček od Karlova mostu (včetně pravidelné obhlídky novinových titulků u zábradlí vedle svaté Lutgardy, kousíček od schodů na Kampu).
Tady v Hudlicích mi ty poslední dny zpříjemnilo pravidelné sněžení, a i když dole v Berouně, natož v Praze, sníh už nebyl, tady stále, zvláště když jsem ráno chodil pro pečivo, chroupal pod nohama a maloval stromy a kopce čistou bílou. Kočky hopkající v hlubokém sněhu směrem k naplněné misce, zvonci a vrabci houpající se na zavěšené kouli loje a vyzobávající semínka z podnosu pod stolem na terase, zdravení sousedů shrnujících prašan jako jemné peří a prodavaček v místní i v neděli otevřené samoobsluze, pomalá chůze kaštanovou alejí směrem dolů na zastávku autobusu, zaklinkání věžních hodin místního kostela (když zrovna byla, bila, celá), samozřejmé hučení sněžného pluhu, který radlicí vpředu shrnuloval sníh a zároveň vzadu silnici zbezpečňoval metáním jemného štěrku, aby se pošta a pekaři dostali hned ráno tam, kam mají namířeno… to vše se přípomínalo jinými většinou nepochopeným a hlavně nedoceňovaným zákonem lidského teď a tady.
I chumelenice je tu nádherná, a je snadné ji vnímat dětskýma očima.
Budu vzpomínat: krásně jsem si tu užil zázraky všechních dnů, v Hudlicích.