Zatímco v mysli lze cokoliv změnit okamžitě, tělu (a zvykům a společnosti) to trvá přece jen výrazně déle. Chtít dosáhnut osvícení za týden (pobytu v klášteru v Japonsku) prostě nelze (jak víme, mozku trvá nejméně tři měsíce, než neurony propojí nově narostlé dendrity). Pamatuji, jak naprostá většina českých adeptů zenu při pobytech v polských centrech odpadla – tělesně. Mysl stačila, tělo odmítlo, protože nebylo připraveno.
Jen idiot by chtěl sníst obědy na celý týden na jedno posezení. Jen naiva (anebo výzkumník) sblajzne tři kila banánů najednou. Jen blbec by chtěl začít kurz vzpírání činkou o váze 200 kg. Chtít se stát bohyní sexu za víkend, anebo v sobě po přečtení jedné knihy v sobě objevit a začít používat archetypální „divokou ženu“ je právě tak nesmyslné a stupidní.
Lavina knih o ženách a pro ženy zastihla ty české ženy, které se rozhodly se sebou a svou rolí v rodině a společnosti něco udělat, v jistém smyslu tragicky nepřipravené: přeskočit jen tak nejméně třicet let vývoje není moudré a ani bezpečné. Knihy, které ženy na západě v průběhu několika desítek let postupně informovaly o možnostech hledání a nalézání sebe samých, a které na sebe navazovaly, dostaly Češky v devadesátých letech téměř najednou. A protože byly zvyklé číst (a ne studovat) knihy jako detektivky (nebo zamilované romány), četly tak i knihy, které jsou jakýmisi celoživotními návody transformace.
Už jsem také několikrát zmínil (jazykovou) past, která na uspěchané a často i nenasytné české adeptky poznání své ženskosti čekala a čeká např. už jen v názvech takovýchto knih a seminářů (miluj SVŮJ život, poznej SAMA sebe), jejichž čtenářky a účastnice podvědomě směřují k sobeckému ponětí. Pokusím se naznačit, o co jde, na příkladu jedné v Čechách neobyčejně populární knihy, kterou mívají její čtenářky hojně podtrhanou.
Psychoanalytička Clarissa Pinkola Estés psala svou knihu (vyšla v roce 1992 a v českém překladu v roce 1999) dvacet let. Právě tak dlouho by ji měly, kousek po kousku, studovat a žít i její české čtenářky. Jenže rychlokvašené objevitelky oné archetypální „divoké ženy“ uvnitř (v socialismu tak potlačené) hltaly text a moudra, a snažily se a snaží to vše aplikovat nejen na sobě, ale i svých překvapených, protože nepřipravených a neinformovaných mužích, okamžitě. Jenže ony autorkou popisované mýtické a archetypální příběhy měly a mají určitý (našim zkušenostem protikladný) kontext.
Pokusím se o návodnou paralelu: tabák používali indiáni posvátně, meditačně, jen při rituálech. Pak začal být postupně v Evropě a dnes na celém světě používám jako droga (to, co je dnes ochuceno a přibarveno stovkami chemikálii, nemá s tabákovým listem moc společného). Evropané totiž cele přehlédli onen rituál. Každoročně jen u nás na následky kouření zemře 18 000 lidí – až tam došlo ono opominutí (přehlédnutí, ignorantské podcenění) původně neoddělitelně propojené formy a obsahu (kouření tabáku).
Podobně „nebezpečné“ jsou prakticky všechny formy ezoteriky (tedy učení, které bývalo, ne náhodou, tajné, jen pro připravené a poučené zasvěcence), pokud adept „přehlédne“ a podcení kontext obsahu a formy té které metody.
V tibetské tradici je ten, kdo „pozná tajemství zvuku, a tedy i tajemství vesmíru“, uznávaný, ctěný a občas i obávaný duchovní mistr. A každý ho poslechne, když např. radí, že ono tak typické hluboké mručení mnichů nelze nacvičit za týden (to by si člověk mohl ublížit).
V naší současné kultuře a době, kdy jsou autority devalvovány a rovnou zpochybňovány (právě tak jako moudrá slova a osvědčené návody), je tak snadné si, zvláště při ignorantském spěchu, ublížit.
Zatímco např. Castaneda své knihy dávkoval (a nevím o tom, že by američtí a západní muži odjížděli houfně na týdenní semináře Jak se stát nagualem), českým ženám se dostalo kopce celoživotně psaných (a zhusta špatně přeložených) knih. Na rozdíl od USA a dalších zemí s nepřerušeným vývojem duchovnosti, kde stále žily a žijí uznávané spirituální (a ezoterické) autority, kterých se bylo možno tak či onak zeptat na radu, u nás takové nebyly. Dnes už jsou, ale nikdo je neposlouchá.
V samotném závěru knihy Ženy, které běhaly s vlky autorka cituje: „Trvá to celý život či několik desetiletí, aby se člověk stal mistrem čehokoliv“.
(Nejen) české ženy chtějí ale všechno a hned. Celá západní společnost podlehla reklamám a nesnesitelně vábivé možnosti nekoupit si auto, až na něj našetřím, ale ihned (na půjčku nebo na leasing), aniž jí došlo, že takto zaplatí často i dvojnásobnou cenu.
I české ženy (a jejich těla) totiž potřebují čas na to, aby nasbírané informace vpletly do smysluplného celku a rozumně použitelného návodu pro, zdůrazňuji s autorkou, vědomý život: „Jakmile si přebere veškeré informace, které nasbírala, bude (žena) pokračovat opět vědomým způsobem. Touha po členství v klubu naježené kočky a šilhavé kvočky se potom úplně rozplyne.“
Nedočkavé a naivně nepřipravené české hledačky sebe sama sbírají informace z nevysychající řeky bestsellerů nových šamanů, bohyň a čarodějek, ale protože nic z toho není bezpečně ukotveno pomalým budováním pevné struktury tak variabilní a stále častěji spíše vratké ženské mysli (a hormony ovlivňovaných emocí), stávají se z nich, bez ohledu na počet přečtených knih a prožitých seminářů, místo svobodné divoké vlčice (jenž ale ctí disciplínu a mantinely) spíše naježené kočky a (po každém dalším svetříku a kurzu) šilhající kvočny.
V téhle souvislosti se musím za svou také uspěchanou ženu omluvit všem těm těhotným, které si jí nechaly, v návalu naivní radosti z magického zvuku tohoto tak duchovního „nástroje“, položit tibetskou mísu na bříško. To je přesně to, co by se nikdy dělat nemělo: práce se zvukem je a vždy by měla být bezdotyková (tedy nehmotná), jen vibrační. Právě tak se omlouvám všem ženám, kterým bylo po jí vedeném rituálu (přes mé varování) špatně: nebyla a není šamanka, je to jen žena, která usilovně hledá, a den předtím to prostě vždy nastuduje z knih. Její smůlou byl také komplex kovářovy kobyly: mohla se zeptat (a dokud tak dělala, vše, i ona sama, fungovalo), ale od jisté doby se rozhodla, podporována rozvedenými kamarádkami, schválně dělat vlastní chyby.
Stále víc českých žen tak, aniž jim to (oslepeným i nezvládnutými hormony) dochází, prostě jen tiše a ochotně uspěchaně podléhá nesnesitelné lákavosti hypotetické možnosti stát se bohyněmi sexu za víkend (a poznat sebe sama za jeden večer břišních tanců). Nebo spěchají hned po přečtení knihy „běhat s vlky“.
Nechovají se ani tak, jako když vaří guláš nebo pečou koláč: bez pálivé papriky (nebo času na vykynutí) to nejde, je třeba přiměřeně kořenit a přiměřeně čekat.