Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Prorokem v Košicích

My Češi jsme asi tím nejpádnějším potvrzením jízlivého rčení o tom, že doma není nikdo prorokem. Na rozdíl od např. Poláků svými úspěšnými emigranty spíše pohrdáme, a pokud se vrátí a zkusí své vlasti něco nabídnout, místní nepřejícníci jim zdařile hází klacky pod nohy (viz případy Kundera, Kaplický). Byl jsem součástí dvoudenního esoterického festivalu Dny zdravia v Košicích a moc jsem si to užil.

Uvnitř typicky socialistické ratejny lidé v původně typicky socialistickém divadelním sále poslouchali přednášky, a v přestávkách obcházeli řadu stolků, na kterých ti i jiní vystavovai to, s čím podnikají: diabetické sušenky, rozbor očí (s pomocí počítače), výrobu ortopedických vložek (po přezkumu na počítači), nebo počítačem řízené uvolnění či léčba cév nebo software na celkovou diagnózu. Atd., jak už to na takových podujatiach bývá. Přednášky byly směsí teorií a praktik péče jak o tělo, tak duši a emoce: od spojitostí podvědomí s orgány těla, přes vztahy základ života, rostlinné léčby zažívacích těžkostí, příčin bolesti nohou, páteře, stravování podle 5 elementů či tajemství emociální sféry atd.

 

První den jsem (coby očekávaná hvězda z Prahy a autor Nové doby porodní) přednášel na téma Každá mamička je Mozart. Na správném místě, protože impuls k napsání jak stejnojmenného fejetonu, tak pozdější knihy, byla právě fotografie v novinách a zpráva o tom, že v košické porodnici pouštějí miminkům přes sluchátka Mozarta.

Reklama

Už před přednáškou mne oslovila u stolu, který jsem vyfasoval, a na kterém jsem vybalil plný kufr svých pěti posledních knih, řada žen, které se pochlubily buď tím, že knihu četly a nadchla je tak, že podle ní rodily, nebo se rozhodly rodit doma,  a vyprávěly mi své velmi pozitivní a šťastné porodní příběhy.

 

Naplnil jsem očekávání. Jen jsem si sedl na židli a vyprávěl (druhý den mi řada dalších, někdy překvapivě starších žen, přišla říct, že se jim to hodně líbilo právě proto, že to nebyla přednáška). A protože jsem hned od začátku cítil vstřícnost (a nikoliv předpojatou zajatost, jako mnohdy v Čechách), odhodlal jsem se „přitvrdit“ a vyprávět i o tom, o čem jsem doma zatím moc nemluvil. Potlesk nebyl důležitý: bylo cítit, že je to zaujalo tak, že odcházely s hlavou plnou myšlenek a vizí.

 

Prodal jsem téměř všechny knihy hned první den. A zodpověděl desítky dotazů a vyslechl mnoho desítek pochval a uznání (až jsem se musel občas pýřit: doma na to rozhodně nejsem zvyklý. Tady mne spíše napadají a často to vypadá, že za porodní problémy všech těch nenávistných žen mohl a může Marek).

 

V Košicích jsem byl prorokem. Kamošky povedaly, že ste bol najlepší, chrlily ze sebe puberťačky vysvětlení, proč přišly i na přednášku Zázrak lidského hlasu (rozezpíval jsem celý sál, vtipy zabíraly, byl jsem dokonalým šamanem). Máte mé uznání, říkala starší paní, koordinátora Ligy proti kouření v Košicích. Škoda že už nemůžu mít děti, usmívala se na mne babička v šátku, hned bych si jedno porodila tak, jak jste to popisoval.

 

V Košicích bylo snadné být prorokem. Ten zákon předávání energie znají všichni dobří muzikanti, herci i  šamani. Čím je publikum méně předpojaté (no tak se ukaž, Pražáku), čím vstřícnější a čím víc očekává, tím víc dostane. Ten na pódiu, povzbuzený vřelým očekáváním, pak podá vrcholný výkon. Dojde k naplnění onoho kazisvěty nepochopeného principu metody win-win: obě strany vyhrávají.

 

Po skončení jsem měl domluveno, že si mne parta  kamarádek „unese“ a do odjezdu  nočního vlaku si budeme povídat. Odvezli mne někam na venkov, a na travičce před novým domkem, vedle pískoviště, houpačky a boudy pro psa (bylo hned  poznat že maminka porodila odvážně doma, hned bych se chtěl znovu narodit do takové „baby friendly“ atmosféry) jsem odpovídal na otázky jiné mladé maminky, která píše diplomovou práci právě o alternativních možnostech porodů na Slovensku, a na svých internetových stránkách otevřeně píše jak o svém přirozeném porodu doma, tak o zkušenostech jiných mladých a pro své děti udělat co nejvíc odhodlaných východoslovenských žen.

 

A opět jsem hvězdil: otázky byly tak upřímné a poučené, že jsem hned věděl, že mohu užívat ne popisy a výčty informací, ale metafory a paralely, a nemusím se zdržovat na rovině původní otázky, ale vše posouvat do vyšších a vyšších rovin… jak se mi to v Čechách nestalo už hezky dlouho.

 

Košice jako město prokoukly, centrum je nově vydlážděné a upravené, koše na odpadky (no jak jinak, v KOŠicích) jsou ve tvaru antické vázy, strom na ulici cestou k festivalu byl hodně „lidský“, vlak zpět byl překvapivě tichý a přijel na čas(!), a tak jsem se rozhodl podělit se o zkušenost, jaké to je být prorokem v Košicích.

 

 

P. S.: Podaří se mi být prorokem i v Pardubicích, kde ve středu 22. 4. budu od 10:00 v Českém rozhlase Pardubice a v Domě techniky od 18:00 povídat na stejné téma, tedy Nová doba porodní?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama