Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

S komentářem

Jak tam čtu pravidelně Lidové noviny a sem tam MF Dnes (a sem tam i nějaký ten časopis a jak tak pravidelně prohlížím různé internetové deníky), chce se mi občas zařvat, nebo alespoň komentovat. Na delší článek to není, a tak jsem zavedl další rubriku: s komentářem (nebo bez). Jsem si vědom nebezpečí generalizací, ale zároveň věřím, že soudný a poučený čtenář si domyslí, co bude naznačeno, a nebude se čílit, když to bude jen naznačeno (protože si zbytek domyslí anebo ví, že stačí napsat mailem, když už nám, paní Müllerová, ty diskuse zabrali trollové).

Václav Klaus si myslí, že mnohým lidem se líbí návrh nové Národní knihovny jenom proto, aby tím vyjádřili protest proti jeho osobě. "Trochu podezírám část zastánců Kaplického návrhu, že ji obhajují nikoli z lásky k tomuto bizarnímu návrhu, ale z nelásky k Václavu Klausovi, což je v kontextu toho, co nám může vzniknout v centru Prahy, strašná škoda," řekl Klaus v rozhovoru pro časopis Grand Biblio, jehož přepis zveřejnil prezident na svých osobních internetových stránkách. Aktualne.cz (viz také http://neviditelnypes.lidovky.cz/praha-chobotnice-vyjimka-a-rychle-penize-ffk-/p_spolecnost.asp?c=A080429_111435_p_spolecnost_wag)

Když teď může, rád si zazlobí. Prezident Klaus vetoval další zákon. Chápeme, že v jeho vidění světa pochází vše, co se jen nepatrně otřelo o unii, od ďábla… Prezident jako pragmatik samozřejmě ví, že jeho názor bude přehlasován, to mu však nezabránilo v gestu, jež lze podpořit coby názorovou konsistenci i odmítnout jako rozhodnutí torpédovat koalici. Vzhledem k tomu, že revize zákona prezident nedosáhne, lze vykládat jeho krok pouze jako další kopnutí do koalice. Pozorovat rozběsněné zelené může být z Hradu pěkná podívaná. Martin Zvěřina, LN 17. 5. 2008

Reklama

Sebestřednost odpovídá délce a intenzitě narcistních a do sebe zahleděných (rozumějte, on přece musí neustále obhajovat svou po léta opevňovanou pozici malého génia, kterému jiní ubližují) činů a protiakcí (ve smyslu jen ať se mluví o Klausovi, i kdyby se o něm mělo mluvit dobře). Přiznávám, že netuším, jak bych se v jeho pozici zachoval sám, a právě proto v jeho pozici programově nejsem. Přiznávám, že nevím, jak se systémově proti takovým lidem ve vysokých funkcích bránit (i když možná by stačily nějaké důkladné psychotesty s náznakem případných rizik). A nemám řešení: takový člověk si sám sobě přesvědčivě dokáže namluvit, že je to tak, jak káže (Klaus). A pokud něco neladí, tak o tom napíše na internetu v rubrice Co Klaus neřekl. Je neprůstřelný. A také, pokud stačí pouhá zmínka o přivázání k bagru v opozici vůči Národní knihovně a rozpoutá tím zatloukačské bouře byrokratů (a odstřelí knihovnu a Kaplického) i nebezpečný.

Jedním z hlavních důvodů, proč se tak hodně lidí na Západě angažuje v protestech proti Číně, je důvod ideologický: tibetský buddhismus, obratně propagovaný dalajlámou, je jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro dnes tak populární hedonistické hnutí New Age. Tibet se stal mystickým místem, kam projektujeme své sny. Slavoj Žižek http://www.blisty.cz/2008/4/25/art40317.html

Na Slavoje Žižka mám „spadeno“ již delší dobu. Nemám totiž rád jeho hvězdně filosofické manýry a brilantní lehkost, s jakou efektně a postmoderně přeskakuje veličiny, mixuje pojmy a šokuje nepředstavitelnými paralelami. Míchá reálné a realistické s filosofickým jako šikovný barman a stále častěji si vůbec nedokáže všimnout, že a kdy  přehání a padá do pastí vlastních triků. Ano, v posledních letech je New Age (pro nepoučeného konzumenta módních knih, kurzů a disciplín)  prošpikováno konzumem, ale já v tomto oboru „dělám“ od konce 70. let a knihy o tibetské duchovnosti jsem čítával (samozřejmě ve strojopisných samizdatech) již tehdy. Přisuzovat tibetskému buddhismu a potažmo dalajlamovi nějakou ideologii, a to ještě důvodnou, je nonsens non plus ultra. Žižek to taky kdysi myslel dobře, dnes je ale cele svázán vlastní rétorikou, slávou, a svou verzí módní filozofie. Dnes si navíc pro čerstvé a necenzurované informace o Tibetu může člověk sáhnout na několik internetových  adres a zeptat se několika cestovatelů a aktivistů (lze je potkat osobně na jejich přednáškách), ale na hodinách kurzu osobnostního růstu přece nejde o ekonomické ukazatele. Připisovat dalajlamovi „obratnost“ v rámci popularizace buddhismu je prostě nesmysl a argument vycucaný z prstu (jehož majitel rychleji mluví a píše, než myslí). Je třeba vidět a myslet v souvislostech. Samozřejmě na Tibeťanech (my, kteří se o ně zajímáme) oceňujeme jejich umění naučit se a být šťastní a soucitní a usměvaví i v jejich příšerných životních podmínkách (které jim nezávidíme). A snaha zvládnout umění žít není nic, co by mělo či mohlo být devalvováno jak newageovským konzumerismem na Západě (ale dnes i u nás), tak nepoučenými a od boku střílenými názory módních filozofů.

Před lidmi si moje matka hrála na milující maminku, ale jinak…neustále jsem slyšela, že přidělávám jen problémy, nepamatuju se, že by mě pochválila. Kdysi jsem jí psávala básničky, ona je bez komentáře šoupla do stoku a nikdy neodpověděla, jestli se jí líbí. Když jsem podruhé promovala, řekla mi, že i kdybych měla deset vysokých škol, pro ni nic neznamenám.

(Moje máma mě nikdy neměla ráda, Víkend Dnes)

 

Tohle neuvěřitelně tragické dilema (a stigma překvapivě mnohých žen) budu muset někdy rozvést. Po článku na téma egotců a jedudětí  bude nutno okomentovat tyto docela časté tragické bludné kruhy, kde na začátku stojí (většinou naprosto zbytečně) traumatizovaný porod, následná neschopnost matky milovat své dítě (jak by také mohla, když ony na sebe navazující řetězce hormonů byly hned z počátku přerušeny nebo zásahy lékařů porodníků a anesteziologů přímo zastaveny), a prakticky „vrozené“ tendence dcer opakovat chyby matek pak přenášejí a znásobují všechny chyby do dalších generací. I rodině nepřiznaný potrat má za následek potrat dcery a pak dokonce i vnučky a dokud si to ty ženy nepropláčí a neodpustí, přenáší se tohle neviditelné stigma dál a dál. Takže z jedné strany je citová vyprahlost a neschopnost pohladit a pochválit svou dceru krutá a odsouzeníhodná, na druhé straně (v tomto uvedeném smyslu) odpustitelná.

 

„Při výukách na celé šestině z 213 škol převažovalo výkladové vyučování s dominantní rolí učitelů, kteří nepřipouštěli s žáky žádnou diskusi,“ vysvětlil mluvčí inspekce Libor Vacek. Žáci zde proto neměli prostor vyjádřit se k psanému textu. A to je chyba. Právě díky povídání si s dětmi a rozvíjení myšlenek se žáci lépe naučí komunikovat a nabité znalosti interpretovat a používat dál. „Není správné, aby celou hodinu povídal jen kantor a dítě ho poslouchalo. Naopak, musí ho vtáhnout do diskuse, aby s tím slovem umělo pracovat,“ dodala mluvčí ministerstva školství Kateřina Böhmová (LN)

 

Množí se odborné názory, podle kterých je ADHD spíše projevem toho, že se některé děti ve škole jenom strašně nudí. Antropolog Michal Josephy (LN 10. 5. 2008)

 

 Tragikomické snahy ministrů a ministryň školství a jejich náměstků (a politiků všech stran) zreformovat školství samozřejmě naráží na základní omyl, naznačený v citátu. Žáci jsou i dnes, na prahu 3. tisíciletí, a ve věku mobilních telefonů a videoher a mp3 přehrávačů, šikanováni tzv. autoritou a omezováni ve svém rozletu (generací mnoha zapšklých učitelek, které vychovala socialistické škola s biflováním informací, které dnes neplatí). Stále platí ono „blažkovské“ tvrzení, že naše „školy jsou továrny na poškozené výrobky“. Nezbývá než v rámci mírného pokroku v mezích bezzubých zákonů a setrvačného konzervatismu rodičů (když jsem to přežil já, přežije to i mé dítě) pomalu pomaloučku „vtahovat“ žáky a studenty do děje. A snažit se udržet při životě (navzdory snahám byrokratů a byrokratek) všechny alternativní formy škol a také domácí vzdělávání. 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama