Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Shoda

Málokdy se s málokým do detailů shodnu ve věcech, které jsou skutečně vážné. Tedy, pokud se octnu v té tzv. normální, soutěživé a konzumní společnosti (obyčejně se už celých dlouhých 30 let stýkám jen s lidmi programově spřízněnými). O to víc se tetelím, když se mezi mnou (a mými názory) a někým, kdo je uznávaná osobnost, najde shoda. Potěšil mne dlouhý rozhovor Jany Plavcové s Ivanem Medkem (83), známým „hlasem exilu“ a později prezidentským kancléřem „O pohledu směrem dolů, o životě mezi Mozartem a biblí, o vyhazování knih a domácím vězení“.  „Náhodou“ jsem jej objevil v počítači právě teď, v čase zjitřeném krajskými volbami (dalším důkazem, že demokracie v čase zbytnělých a nikým než ziskem kontrolovaných médií nefunguje).

„Ivan Medek je muž vzdělaný, přímý, stručný, precizně formulující, člověk pevných mravních zásad. A ještě ke všemu je skromný. Až je to, přiznám se, trochu nepříjemné v tomhle ukecaném flexibilním světě…“ začíná rozhovor autorka, a já se začínám tetelit. Samizdat mne naučil šetřit slovy a psát hutně. Precizně formulovat.

 

 „Přemýšlí, poslouchá hudbu, čte bibli a namítá, že třiaosmdesátka není žádný věk. Nelpí na věcech…“, pokračuje autorka v úvodu, a já pokračuji v tetelení. Co dělám jiného? Přemýšlím, poslouchám hudbu a cítím se (ačkoliv už v důchodu) stále vitálnější a šťastnější. 

„V časech totality jste brilantně referoval o stavu naší země pro Hlas Ameriky,“ asi zbytečně připomíná tazatelka. Jak jsem mu tehdy byl vděčen! Ve vězení jsem Hlas Ameriky samozřejmě nemohl poslouchat, ale okamžitě po propuštění jsem měl tuhle stanici permanentně naladěnu a napjatě poslouchal jeho zprávy VONSu (které se pak v období soudu a odvolacího soudu týkaly i mne). Tohle nikdo, kdo tehdy nebyl ve vazbě či vězení, nepochopí a nedocení. 

Reklama

„My sice máme demokracii, tedy všechny demokratické instituce, ale to jsou jen vnější znaky. Skutečná demokracie je způsob existence společnosti a vztahy mezi lidmi,“ přemítá Ivan Medek. „Teprve když je běžně mezi lidmi pocit důvěry, když běžně lidé respektují stanovisko druhého, i když s ním nesouhlasí, pokud tedy není zločinecké, když si lidé vzájemně pomáhají, teprve tam je skutečná demokracie. Demokracie není něco, co se nadiktuje shora, to nejsou jenom ty politické strany. Mluvit do věcí veřejných je právo každého člověka. A pak by si lidi taky měli uvědomit, že absolutně první věc je slušnost. I v maličkostech.“

Svatá slova, které ovšem mizí nejen z médií, ale i rozhovorů a diskusí mezi stále pragmatičtějšími Čechy. „Oni“, tedy většina z nich, nám (tedy i Ivanu Medkovi) říkají „naivové“ a „snílci“. 

„Kdy u nás už zvítězí pravda a láska? Já bych řek’, že v tom úsloví jedno písmeno přebývá. Z. Protože představa, že pravda a láska jednou definitivně zvítězí, je iluzorní, nepočítá s povahou člověka. Ale může vítězit, znovu a znovu,“ ví z vlastní životní zkušenosti „hlas exilu“.

Tehdy nemohl počítat s nějakou radikální politickou a ideologickou změnou, a přesto vytrvale „hlásil“, tedy informoval o skutečné situaci (čímž pomáhal značnému počtu lidí za železnou oponou). Tehdy jsem i já zcela rezignoval na svět politiky a mocných, a pilně pracoval na sobě (a pochopení lidských motivací a předurčeností). Právě proto, že zažil i doby chudoby, Ivan Medek ví, jak důležité dostat se k „moci“ postupně, od píky, a nezapomenout na „chudé“:

„To je stejné jako s chudobou… Chybí mi nejen větší ohled na chudé lidi, ale taky vědomí, že jsou to chudí lidé, kteří tvoří náš národ, naši společnost. Že to nejsou majitelé bank, nebo dokonce ostrovů. Že to nejsou hvězdy pop music. Chudí tady budou vždy. A na ty bych, být politikem, myslel naprosto na prvním místě… To je ten pohled dolů, víte? Nemá smysl obdivovat jenom univerzitní profesory. Ať se jdou politici podívat, jak vypadají naše domovy důchodců, naše eldéenky, jak se zachází s těmi lidmi. Hloupost politiků je v tom, že jim to nepřipadá atraktivní.“ 

„Překvapuje mě, že máte tak levicové názory. Pravicově smýšlející člověk by přece řekl, že za svůj osud si každý může především sám…“ reaguje novinářka, a zkušený moudrý starý muž odpovídá (pro mnohé makroekonomy a konzervy až revolučně): „Já myslím, že tohle je nejpravicovější názor, který můžete mít. Protože je nezávislý na moci. A nezávislost na moci je jeden z nejdůležitějších znaků pravice. Skutečná svoboda totiž znamená, že nejsem otrokem svých příjmů. Nejsem otrokem svých úspěchů. Jakmile se na první místo ve společnosti postaví úspěch a eventuálně z toho plynoucí bohatství, je to chyba, na kterou společnost doplatí. Protože úspěch v tom smyslu, že přináší bohatství, je vyhrazen pouze malým skupinám lidí. Ale člověk, který píše nějaké knihy, přemýšlí o věcech, a přitom nikdy nebude mít úspěch ani peníze, je pro společnost důležitější než ten, který si někde v bance vydělá 150 tisíc měsíčně. Hrozí nám, že se staneme otroky něčeho, co vůbec nepotřebujeme.“ 

Je velká škoda (a proto taky tak hojně cituji), že v téhle společnosti (tak jako před dvaceti a více lety) začíná převládat názor, který je ilustrován „vtipem“: důchodce je ten, který už zná odpovědi na všechny otázky, ale nikdo se ho na nic neptá. Proč v naší společnosti neexistuje nějaká „rada moudrých“, nebo poradní sbor ověřeně čestných a na momentální politice nezávislých lidí, jako je Ivan Medek? 

„A taky mám jenom ty knížky, které potřebuju. To jsem se naučil od Františka Halase, který pro mě v mém mládí znamenal velmi mnoho jako přítel a svým způsobem učitel. Říkal, že má v knihovně jenom ty knihy, které čte anebo které bude číst. Ty, které přečetl a ví, že je už číst nebude, dá okamžitě pryč. Toho se snažím držet,“ vysvětluje moudrý muž. 

Hurá, telelím, se znovu. Nejméně od dob samizdatu, a pak od vězení, kdy mi zabavili stovky titulů a samizdatů, a nikdy je nevrátili, mám doma jen to, co čtu nebo budu číst, a přečtené (vždyť je dnes všechno k dohledání na internetu!) knihy posílám dál, do oběhu… Protože ale život není teorie, a žena vlastní stovky uměnovědných (velkých a těžkých) knih, po každém stěhování jsem si (a moje ruce a kolena) a jí hezky od plic zanadával… 

„Skepse a ironie jsou vlastnosti v podstatě negativní. Protože bez pozitivního přesvědčení se těžko pokračuje dopředu,“ ví z praxe i Ivan Medek. Tohle zjištění a jeho důsledky jsem komentoval často právě ve svých fejetonech.  „Co bych ještě chtěl od života? Aby se pomalu společnost měnila k dobrému. Víte, ta skutečná pravice, a to se tady málo ví, vyrůstala zejména v Americe na bázi hluboké víry. Američtí zakladatelé průmyslové společnosti byli přesvědčeni o nutnosti morálních hodnot, na kterých společnost musí stát.“  

Howgh. A žádné posměváčkovské a ironické komentáře to nikdy nezmění. Potěšil mne, Ivan Medek, tak jako mne potěšil vždy, když jsem jeho hlas tehdy tak potřeboval slyšet z Hlasu Ameriky. Potěšila mne shoda…  

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama