Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Temné proudy

„Studium pramenů k mým posledním knihám o mozku mi odhalilo, že my lidé jsme někdo jiný a něco jiného, než jsem si celý život myslel jak díky evropské myšlenkové tradici, tak díky čtyřiceti letům lékařské praxe,“ napsal František Koukolík (Sociální mozek, Karolinum 2006). Je zřejmé, že lidé vždy budou náchylní nevidět a zamlčovat věci, které se jim na sobě nelíbí. To ovšem neznamená, že ony temné proudy v nás přestanou existovat.

  

V archaických společnostech nezřídka předchází zabití posvátného zvířete jeho obřadné (z našeho pohledu neúnosně kruté) trýznění, dalo by se říci „zkoušení" v obojím slova smyslu. Zbytky tohoto zvyku se dodnes nebo donedávna uchovaly v koridě… Všechny volné, mocné a nepodřizující se bytosti provokují – analogicky, byť většinou nekrvavě, „zkoušela“ StB disidenty – přežije-li někdo nezlomen, nezbývá, než aby se ujal vlády…

Psychologové obvykle předpokládají, že se nám při vyšších počtech obětí snižuje rozlišovací schopnost. Paul Slovic z University of Oregon svým nejnovějším výzkumem dokládá, že je to ještě horší, že hluboko v lidské psychice je nejspíš uložený přepínač, který nám velí ignorovat větší objemy lidského neštěstí.

Slovic navazuje na izraelskou studii publikovanou v roce 2005, ve které dobrovolníci řešili svůj vztah k experimentálním fotografiím. První z nich zachycovala skupinu osmi dětí, naléhavě potřebujících lékařskou péči v ceně 300 000 dolarů. Na jiné fotografii bylo jedno jediné dítě, jemuž bylo možné pomoci stejnou částkou 300 000 dolarů. Pokusné osoby by překvapivě mnohem ochotněji darovaly uvedenou částku jednomu dítěti. V případě osmičlenné skupinky dětí sklon k charitě u dobrovolníků dramaticky poklesl.

Zdá se, že naše schopnost vcítění je jen omezená a to docela striktně. Už když máme věnovat pozornost a případně pomoci více než jedné osobě, jde naše ochota strmě dolů. Pak se není nutné divit, že v případě velkých počtů obětí genocid zůstáváme ledově klidní.

Reklama

Je dobré si uvědomit, že naše psychika vznikala v malých tlupách na afrických pláních. Nejen, že přírodní výběr pochopitelně nenapadlo zařizovat, abychom soucítili a ochraňovali velká množství vzdálených cizích lidí, ale mohlo to být dokonce tak, že přílišné ochromení nad velkou tragédií, natož cizí, bylo nežádoucí a je blokované schválně. Dneska žijeme jinak, ale naše psychika až na jemné detaily funguje stále stejně. Navíc my všichni, co dnes na planetě žijeme, jsme potomci vítězů genocid. Přes obecné přesvědčení humanitně orientovaných myslitelů v tom není 20. století nijak zvlášť výjimečné. Velmi dobře víme, že se genocidy provozovaly a provozují i mezi lidmi technologické úrovně doby kamenné. Tvářit se, že genocidy páchají vyšinuté zrůdy nemá smysl, může to potkat každého z nás. Jde jen o to, být ve špatný okamžik na špatném místě. Právě proto je dobré věnovat příčinám genocid pozornost.

Právě proto je dobré vědět o svých (evolučně daných) omezeních.  

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama