Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Uff

Jiné citoslovce, vyjadřující onen okamžik zatrnutí (a zastavení času) úlekem mne nenapadlo. Možná, kdyby byl internet i audio, tak bych vsyknul čii heknul úlekem. Svůj příběh mi poslal jeden čtenář z Moravy (o tom, jak ho opustila žena, také seminářová bohyně rychlokvaška, jak tím trpěl, ale pak, když potom viděl tu její změnu k trvale negativnímu, mu to došlo: tím, že ho vyhnala, ho vlastně vysvobodila). Bůhví, jak by to se mnou dopadlo po několika letech soužití s fúrií, ptal se řečnicky sám sebe. A protože i já jsem kdysi, i teď, unikl o vlásek, podělím se o zkušenost a prozření (pro muže, kteří byli něžní, slušní, vtipní, pečující a imponující... a přesto byli opuštěni). Uff.

Vkročil jsem tehdy mezi auty do silnice, že přejdu Sokolovskou v Karlíně. Psal se konec let sedmdesátých, a po Praze jezdilo znatelně méně aut, zato ale byla o dost hlučnější. A tak jsem zcela bezmyšlenkovitě (bůhví na co jsem tehdy myslel) vyrazil do vozovky: přes zaparkovaná auta jsem neviděl, a protože jsem nic neslyšel, už už jsem si to chtěl štrádovat dál, když v tom se jako blesk mihlo kolem nějaké zahraniční, a tudíž velmi tiché auto. Instinktivně jsem zadržel dech, a zastavil svůj pohyb jako v baletu: zatímco tělo setrvačností mělo mířit dopředu, nohy se zakotvily v mezeře mezi auty a na desetinku vteřiny mne jakoby ve vzduchu zastavily. Tohle divné pohybové intermezzo stačilo k tomu, že auto fuííí přefičelo… a já nebyl sražen k zemi. Zatrnulo mi ale pořádně, a dodnes si na to vzpomínám. Uff.

 

Reklama

 

Onen čtenář mi totiž napsal: „Když jsem pak dovybalil věci, které mi poslala moje se mnou se rozvádějící se žena, zatelefonoval jsem příteli, který mi je ve svém autě přivezl. Musel jsem si mu totiž postěžovat, že si připadám, jako kdyby mi všechny ty knihy a misky na čaj a písemnosti hodila z třetího patra dolů na ulici… tím tak schválně ponižujícím způsobem. A v tom mi to došlo: omluvil jsem se mu, že jsem asi i jeho vystavil jejím nepříjemným a žensky uječeným způsobům. On totiž bydlí ve vedlejším bytě. Na to mi potvrdil, že jeden den je příjemná, ale druhý se to s ní nedá vůbec vydržet.“   

 

Uff, a bum… spadl ze mne obrovský kámen poznání a úlevy zároveň. I mně došlo, že tím, že ode mne ta moje odešla (tedy že mne vyhnala), mne možná svým způsobem zachránila. Její zpětná transformace v uječenou fúrii   už rok dva se  jí to občas stávalo, jenže já se domníval, že je to stále se horšícím PMS, a později, že jediným důvodem jsem já osobně, a že když odejdu, a když se ona vrátí po čtyřech měsících z Indie, automaticky naběhne pozitivní chování, které jsem s ní trénoval celé první roky našeho soužití  byla dokončena. Člověk je tím, co nejčastěji dělá… a ona ty poslední roky trénovala uraženou nešťastnici.

.

Tehdy, na samém počátku našeho vztahu, se po dvou třech týdnech pravidelně rozčílila a vyváděla jako fúrie. Já se smál, a vysvětloval, a postupně ji naučil, že rozčilování nic neřeší, naopak. Nejprve se rozčilovala často („Já se musím rozčílit. To je přirozené!“, ječela na mne), pak stále méně, a jednou jsem ji překvapil otázkou: „Jak dlouho ses už  nerozčílila“? Netušila, tak jsem jí to spočítal: už půl roku!

 

Bývala to pak další dlouhé roky příjemná a usměvavá bytost, ale tak od roku 2006 už jsem ji nepoznával. Jak začal a hlavně jak se vyvíjel proces její proměny jsem (jako varování jiným) popsal ve fejetonech (a v knize Hlásím se o Nobelovu cenu): když se mi tedy nepodařilo realizovat duchovní partnerství, tak jsem aspoň jiným ženám naznačil, kudy rozhodně Cesta nevede.

 

Ta moje poslední dobou dělala vše schválně opačně (proto jsem taky raději nakonec splnil její přání a odešel). Vynalezla princip obrácené kovářovy kobyly, která chodí bosa ne protože se ten její stará jen o jiné, ale protože ona od toho svého okovat (poradit) zásadně nechce.

 

Naznačuji, že tak jako citovaný čtenář, i já jsem věrný a loajální (Pes), a tak jako třeba v těžké nemoci, nikdy bych ji neopustil. Takže, paradoxně, pokud by mne nevyhnala ona, měl bych doma možná navždy obden uječenou, nepříjemnou a nenávistnou fúrii. Uff.

 

Jako tehdy na karlínské ulici: o vlásek jsem se vyhnul celoživotní katastrofě (v podobě stále uječenější, nespokojenější a jen kritizující manželky). Já, celoživotní optimista a učitel pozitivního myšlení. Uff.

 

Hurá.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama