Nové a jiné myšlenky, a zvláště ty, které nabourávají stávající zvyky, se prosazují velmi těžce odjakživa. Jakoby narážely do zdi. Zkuste naznačit některému lékaři nebo pedagogovi v předdůchodovém věku, že s novými vědeckými poznatky by se měl změnit i způsob jeho praxe či výuky: tvrdě narazíte do zdi nepochopení.
Nehodlám zde uvažovat o všech těch již nepřeberných zdech, vystavených negativním vnímáním (světa, souseda, kolegy, partnera, zetě či snachy). Naznačuji, že zcela zbytečně mezi sebou stavíme zdi i z důvodů na první pohled pozitivních: myslíme to dobře (s obhajobou svých nebo profesních zvyklostí). Ale často obhajujeme něco, co už dávno neplatí.
Jedna taková pečlivá a u svých pacientů velmi oblíbená lékařka v důchodu, která z doslechu ví o mých aktivitách, mi vyprávěla o knize, ve které se píše o setkání dalajlamy se západními neurovědci (Daniel Goleman: Destruktivní emoce, Ikar 2004, recenze na mém blogu). Řekl jsem, že ji znám a mám, ale že je bohužel dost špatně přeložena. Ona trvala na tom, že překlad je to zcela určitě pečlivý, protože překladatel se často dotazoval na správné termíny i známého popularizátora vědeckých zjištění o mozku. Vytáhl jsem tedy knihu z knihovničky a nalistoval některé největší chyby, abych dokázal, že chybou bylo, že se překladatel, když už překládal knihu o duchovnosti a meditacích, kromě lékařů neporadil s nějakým praktikujícím buddhistou. Jinak by totiž nenapsal, že například jeden ze tří největších „jedů“, rozuměj, překážek na cestě poznání sebe sama a dosažení osvícení je touha. Tento termín se totiž (v téhle buddhistické a morální souvislosti) odjakživa překládá jako chtíč. Jde samozřejmě v jistém smyslu o touhu, ale nezřízenou – po konzumaci a hromadění (vášní, zážitků, majetku, moci atd.).
Začali jsme se bavit také o námětu diskutované knihy, tedy o nedávném zjištění Západu, že nezvládá emoce. Rozuměj, zatímco v tibetském klášteru umějí tamní „učitelé“ vychovat z kdejakého rozjíveného a neposedného kluka dalajlamu, zápaďan si se svými emocemi neví rady a většinou ani netuší, jak negativně ho emoce ovládají.
Namítala, že sice uznává, že bychom se měli více zajímat a dozvědět o metodách vedoucích k uklidnění, například o relaxaci a autogenním tréninku, ale že to jsou jen parciální způsoby, které rozhodně nemohou v současném světě vůbec nic změnit. „Nemůžeme přece přebírat znalosti od národa, plného špinavých hladových dětí…“ dodala k mému úžasu jako ten nejdemagogičtější demagog (vím z doslechu, že o mně s jinými hovoří jako o demagogovi) a rázem tak mezi nás, a především mezi sebe a diskutovaný „problém“, postavila vysokánskou zeď neporozumění.
Protože ví o mé knize Nová doba porodní a snaze propagovat přirozené porody, zavedla řeč i na toto téma a začala vyprávět o nedávných „dvou porodech doma, při kterých jedno dítě umřelo a druhé je těžce poškozeno.“ Namítl jsem, že ale někdy novorozenci umírají i v porodnicích, ale že pokud by ženy byly více informovány o tom, jak se chovat v těhotenství a jak se na porod připravit, všem, rodičkám, porodníkům, ale i celé společnosti by to jen pomohlo. A že roste počet studií, které prokazují, že zatímco neexistuje jediný důkaz, prokazující bezpečnost a prospěšnost stávajících rutinních způsobů rození dětí v nemocnicích, naopak roste počet studií, dokazujících, že celá řada rutinních metod současných porodníků rodičku a její dítě spíše ohrožují. Nato k mému úžasu prohlásila, že „studie nic nedokazují, že každá studie se dá ošidit a zmanipulovat.“
Virtuální zeď mezi námi zase o notný kus povyrostla. „Cože?“ divil jsem se v duchu. Dosud se lékaři a jiní „vědci“ oháněli jen a jen studiemi, a teď, když jim teče voda do bot zastaralých zvyklostí, jako diskusní argument používají tvrzení, že studie se dají zmanipulovat? Na jakou zeď tu házím hrách?
Přitom ona sama je také již spíše obětí systému zdravotnictví, protože ji na kontrolu po operaci pozvali, tak jako mne na ortopedii v kolínské nemocnici, kde jsem potřeboval akutní ošeření, až za měsíc (a potom mne pak nevzali, protože jsem neměl doporučení svého obvodního lékaře).
„Tak to má být,“ omlouvala náš stále méně fungující zdravotnický systém, „pokud to není vážné, tak příroda vyléčí sama. A máte přece nějaké ty alternativní věci, že?“
Nevěřil jsem svým uším. Tahle paní doktorka, která mne v debatách o alternativních možnostech léčby celé roky utínala v zárodku, najednou doporučuje alternativní věci?
„No jo,“ namítal jsem, „ale jde také o to, že platíme všichni pojištění – a čím víc vyděláme, tím vyšší – abychom až budeme potřebovat, se nám dostalo příslušného ošetření či vyšetření tehdy, když nás to bolí – a ne až za měsíc. …Vůči lékařům jsme my pacienti stále zcela nesvéprávné bytosti.“
Nic. Zeď.
To, co nás naučili ve škole a negativní zážitky z dětství ovlivňují člověka po celý život víc, než tušíme. Nové výzkumy a „studie“ naznačují, že řada věcí je zcela jinak, staří psi ale na svém písečku klidně poštěkávají dál svou obehranou písničku…přitom i lékařky v důchodu používají počítač a mobil, jakoby se nechumelilo.
Zdi (mezi námi) rostou.
Metody, jak zajistit, aby se tyhle imaginární zdi vůbec nestavěly, existují. Pokud bychom například všechny zainteresované stranické pohlaváry a poslance zamkli do sněmovny na tak dlouho, dokud by se nedohodli, zcela jistě by zeď mezi sebou zbourat dokázali.
I když, opakuji, lepší je zdi vůbec nestavět.
Ony totiž skutečně (na rozdíl od té čínské, donedávna berlínské nebo té jeruzalémské) nejsou skutečné. Zdi mezi námi.