Mája, již prokázaná iluze našeho způsobu vnímání reality a sebe samých, většinou triumfuje. Člověk obyčejný prožívá svůj život jako něco daného, a obvykle ze svých neúspěchů viní osud a ty druhé. Je zklamaný, když není hned dokonalý, a i když se dá do cvičení a očisty, nevydrží. Pokud se objeví první náznaku něčeho „posvátného“ či alespoň extatického, jásá: To je ono, a přestane cvičit. Jde přitom jen o další konstrukci jeho vlastního ega (mozku, chcete-li).
Právě tak obtížné je pokusit se začátečníkům popsat, o co (v říši duchovnosti) vlastně jde. Ono to nejde. Neexistují slova, která by to mohla popsat, natož osvětlit. Proto se používají metafory, přirovnání, historky, vtipy, kóany. Ale i to je často dosti složité, a protože navíc mistři a guruové byli většinou z docela jiné kultury a doby, je velmi těžké, ne-li nemožné, adekvátně přeložit to, co jiní kdysi řekli(a dlouho po jejich smrti jejich následovníci zapsali) o duchovnosti. Již před mnoha lety jsem v jednom velmi zajímavém článku narazil na odvěký překladatelský omyl: žárlivý Bůh. Přitom původně, v aramejštině, nad jedním písmenem byla tečka, a to slovo znamenalo „horlivý“.
Existuje ale jedna metafora, která snad pomůže i současným začátečníkům naznačit (a pochopit), oč tu jde. Žolík. Každé dítě někdy na táboře nebo s rodiči hrálo karty, a po obvykle snadném Prší následuje kanasta a „žolíky“. A v balíčku karet upoutají čtyři zcela jiné, barevné, srandovní, nejdůležitější karty: žolíci.
Žolík vypadá bláznivě, ale jako v tarotu, tahle bláznivost je ve skutečnosti svobodou. Svobodou jednat a hrát podle místních či dobových pravidel (hry) – a tak žolík může reprezentovat klidně sedmičku, trojku, kluka, dámu či jakoukoliv jinou karetní hodnotu či barvu – ale vědět a užívat si skutečnosti, že to je jen „hra“ (líla, jak jí říkají Indové). Když hra skončí a karty jsou v balíčku odloženy, žolík je zase žolík. Je svobodný par exellence a nade vším, i nad pravidly hry kanasta. A i ostatní hráči velmi dobře vědí, že teď sice žolík nahradil devítku, ale ve skutečnosti je to jen „hra“, a ona je to navždy karta s absolutně nejvyšší hodnotou, tedy žolík.
Žolík existuje jaksi „nad“ dodržované i nepsané společenské konvence a lokální sociální pravidla a tabu. Když jsem na příkladu jedné spisovatelky, o které se v tisku opět psalo v duchu „o mrtvých jen v dobrém“, napsal, že kdyby si kdysi dala poradit, a nenimrala se celý život ve svých prohrách, možná by ještě žila, přišel mi vzkaz, že jsem hyena a že by mi příbuzní měli přijít dát do držky. „To bude asi tím,“ napsala mi jiná pozorná a moudrá čtenářka, „že se neřídíte v české kotlině povinnou zásadou o mrtvých jen v dobrém. Nepovažuje se za slušné říkat, že ubližovali druhým, natož aby někoho napadlo, že za života ubližovali sobě!“
Kdo jiný než žolík by měl ostatním, se vší vervou hrajícím své role (až zapomněli, že to jsou jen role) občas připomenout, že to je jen hra? A že je možno ze hry vystoupit? Přinejmenším tak, že se stanu žolíkem? Lidský život je také jakási „hra“, řízená místními a dobovými pravidly. Na rozdíl od kanasty a balíčku karet je ale potenciálně téměř každý člověk schopen pochopit iluzi (lokálních a dobových pravidel a jednotlivých rolí) a vystoupit z bludného kruhu (samsáry, jak říkají Indové a Tibeťané, nekonečného koloběhu zrození a smrti): stát se „žolíkem“. Tělo zůstává stále totéž, tělesné potřeby také, ale duch, jinými slovy, software, najednou funguje efektivněji, a člověk (žolík) má nadhled – vidí z pomyslné výšky a z odstupu vše v souvislostech. Je svobodný (osvícený). Realizoval své potenciály (protože všichni máme někde v mysli a těle skryt program schopnosti dosáhnout osvícení).
Právě tak svobodný, ale zároveň obyčejný je i osvícený mistr, guru, lama, nebo i dobrý šaman z deštného pralesa. Vypadá jako každý jiný, musí jíst a pít, sem tam se klidně, je-li to třeba, rozzlobí a dělá na malé děti bubáka, případně má ženu a děti, ale má něco navíc: dokáže léčit, ví vše o bylinách a věcech mezi nebem a zemí, a komunikuje s duchy (rozumějte: energiemi, které ostatní netuší, ale které vydatně ovlivňují jejich životy).
Právě tak zenový mistr: jí a pije, sedá v zazenu, sem tam ho také bolí nohy nebo má astma, musí na záchod, čte noviny, jezdí metrem… ale jakmile dojde na duchovní témata a metody cesty k osvícení, je žolíkem: dodržuje přísně pravidla (a techniky meditace či rituálů či hierarchie v klášteru), ale dokáže kdykoliv vystoupit ze hry na klášter a mistra, udělat si z kohokoliv, i z Buddhy nebo sebe sama, srandu (a také nakopnout každého do zadku, uzná-li, že je to třeba).
V jistém smyslu je žolík (duchovní mistr a učitel) archetyp moudrého milého a čilého staříka, který se už nestará o denní potřeby běžného člověka, ale je garantem, že jeho společnost neztratí cestu (rituálů, umění léčit či komunikovat s „duchy“ minulých dob).
Ale pro „žolíka“ samotného je všechno jen hra (a právě proto nedělá z každého komára velblouda a naopak, rád se chechtá). Umí (si) hrát, umí předstírat, ale nakonec (i když to někdy může trvat docela dlouho) vždycky vyhraje. Nespěchá, protože nemá proč spěchat. On je přece žolík.