„Zatímco pasivní fantazie nezřídka nese pečeť morbidity, nebo alespoň ukazuje jistou známku abnormality, aktivní fantazie je jednou z nejvyšších forem psychické aktivity.“C. G. Jung
Námět na meditaci:
Představte si, že jdete někam do přírody, na své oblíbené místo. V představě si lehněte na zem a naslouchejte zvukům, které vycházejí ze země.Po chvíli se postavte a představte si, že v dálce je nějaký kopec, z něhož k nám doléhá nějaký krásný zvuk. V představě se za tím zvukem vydejte, abyste zjistili, odkud zvuk vychází.Po chvíli se, zase v představě, vraťte zpět do místnosti a můžete si s přáteli o svých zážitcích popovídat. Můžete se pokusit to i nakreslit.
Komentář:
Austin Clarkson si se svolením účastníků této zvukové meditace některá vyprávění uschoval. Neustále se opakovala slova: „nádherné, božské, překvapivé, okouzlující.“Meditace se odehrávaly u venkovského domu, v nějakém místě z dětství, v exotické lokalitě nebo na zcela neznámém místě. Počasí bylo většinu slunné a jasné a často bývá přítomna voda v podobě jezera nebo bystřiny, vodopádu nebo mořského pobřeží.
Objevují se zvuky pohybující se země a písku, zvuky vegetace (vítr v trávě a stromech), hmyzu (včely, cvrčci, mravenci kteří si zpívají při práci, zvuky různých červů), savců (veverky, králíci, psi a domácí zvířata) a mnoha druhů skutečných i smyšlených ptáků.
Mezi lidskými postavami se často objevují pasáčkové hrající na flétny, ženy hrající na harfy a zpívající dětské sbory.
Je slyšet známá hudba, někteří účastníci meditace si představují původní hudbu, kterou zapíší v notách, nebo je to hudba, kterou nedokáží popsat. Objevují se známé i neznámé hudební nástroje. Podivuhodně převládají flétny a harfy, sem tam nějaké housle, trubka, varhany, klavír a syntetizátor. Občas zazní větrná zvonkohra nebo aeolská harfa.
Referáty účastníků:
Když jsem naslouchal zemi, slyšel jsem seismické vlny (velmi táhlé dunění). Na vrcholu kopce bylo něco skleněného (pyramida) a osvětlovalo to celou krajinu pronikavým vysokým tónem. Tento zvuk (na rozdíl od toho globálního) byl slyšitelný lidským uchem. Vycházel z oblohy a z pyramidy (nikoli z čtyřstěnu, který je čtyřboký) a vlastní zvuky byly akustické, ale tamé termální (hluboký byl studený a ten vysoký teplý, až téměř horký) a grafické (seismické zvukové vlny byly přímky, zatímco pyramidální vlny byly zaoblené!). Ve skutečnosti jsem ty vlny neviděl, ale jak jsem je „slyšel“, představoval jsem si vizuálně jejich strukturu.(Mark, 22letý student výtvarného umění)
Vyrazila jsem k vrcholu¨protějšího kopce, kde seděl chlapec a žena, on s flétnou, ona s harfou, hudba se linula v barevných proudech, vyzařovala jim z hlav a těl, fáborky barevných not vířily ve větru a obtáčely se, vítr změnil směr a noty se dotkly mých zad, když jsem šla dolů s kopce.(učitelka výtvarné výchovy, 35 let)
Mým oblíbeným místem je hustý les, jímž se vine úzká pěšinka. V lese rostou převážně modříny, sem tam míšené s břízami. Na zemi leží spousta dřeva, které vypráví příběhy o krásných zašlých časech. Když jsem přiložila ucho k zemi, zaslechla jsem šumění suchého listí z loňského podzimu. Když jsem je rozhrnula, aby se mé ucho mohlo dotýkat matky země, byla mým prvním pocitem chladivá, vlhká hlína. Měla svůj vlastní uvolněný tep života, který vyprávěl o minulosti a přítomnosti. Slyšela jsem příběhy o prvcích, živých obyvatelích a také o lidech. Příběhy o životě, zrození a smrti, to všechno patřilo k tomu, co měla matka země na srdci. (N.N.)
Seděla jsem na vrcholku kopce a připadala jsem si, jako bych vstoupila do třírozměrného prostoru. Zněla tam nota za notou, odrážela se a ozývala se, dokud se částečky vzduchu pohybovaly v tančících vírech. Viděla jsem molekuly, pestrobarevné, jak se pohybují, kutálí, poskakují ve víru, řítí se dolů a stékají v tenkých praméncích. Cítila jsem, že na těch molekulách pluji a připadala jsem si uvolněně, když jsem se po těch hudebních vlnách pohybovala nahoru a dolů. Vůbec se mně odtud nechtělo. Pořád jsem si chtěla dál broukat do rytmu s různými srdečními tepy těch nástrojů. (F.)
Byl jsem v horách, jen se sluncem a větrem. K mým uším doléhal zvuk vody. Vydal jsem se na průzkum. Došel jsem k vodě, byl to břidlicový lom, kde je křišťálově čistá voda až na záhadný zelenavý odstín, který je důsledkem ložisek mědi v břidlici. Několik minut jsem tiše plaval, nahý, jak jsem to často dělával, když jsem byl malý. Hluboká temnota vody a těžká výška skal mě ochraňovala před světem. Zničehožnic mě ledový chlad vody vypudil z tůně a ocitl jsem se na břehu malého potůčku. Bylo to zrození řeky. Bělostná voda tančila a třpytila se ve slunečním teple jako právě narozené jehně, a já byl zpátky ve Skotsku. (podnikatel, 40 let)
Tím zvukem bylo naprosto křišťálové průzračné ticho, tak skutečné, že bylo téměř hmatatelné. Je to něco úžasného, poznat takovou naprostou absenci zvuku a přitom ji slyšet jako zvuk sám o sobě. Není to osamělý či prázdný vjem, ve skutečnosti je velmi ucelený a plný. Byl to překvapivý zážitek. Umožňuje člověku, když je sám, aby se zaposlouchal do vlastních vnitřních prostorů, a když je s ostatními, aby zcela beze slov vstoupil do jejich duchovního světa. (studentka hudby, 22 let)