Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Duchovno v 70. letech

Jakými způsoby se například v sedmdesátých a osmdesátých letech dostávaly do ČSSR informace duchovního charakteru (tudíž všeho, co bylo "nehmatatelné" a tedy "neexistovalo")? Existovala nějaká oficiální média, kde se aspoň občas objevily články o těchto tabuizovaných tématech?... Poslal mi jeden čtenář pár otázek a tak odpovídám.

 Okolo roku 1968 tlaky povolovaly, a sem tam bylo možno se dostat k nějakým informacím např. o józe. Například v prodejně Slovenská kniha na Václavském náměstí bylo možno sehnat brožurku o kulturistice, ve které byla jedna kapitola věnovaná tai-či, vyšla kniha o akupunktuře, a bylo možno cvičit jógu, i když jen jako „tělocvik“, pod hlavičkou TJ, tedy tělovýchovných jednot. Pikantní pak byly například soutěže ve cvičení jógy ve stylu krasobruslení nebo umělecké gymnastiky, se sborem rozhodčích a vytahovanými známkami.

V prodejně Maďarské kultury se daly koupit LP s gregoriánskými chorály ale také záznam lekce indického hráče na tabla, v Sovětské knize byly k dostání LP s hudbou Ravi Shankara a taky box se záznamem Koncertu pro Bangladeš atd. V revue Světová literatura vyšel delší Novákův článek o zenovém buddhismu.

Reklama

 

Pod pultem v antikvariátech (a že jich tehdy v Praze bylo!) se také daly sehnat nějaké ty duchovní knihy v angličtině (Castaneda). Když jsem se učil japonsky, sehnal jsem tak Japonsko-anglický slovník, učebnici atd.

 

Především si ale hledači duchovna a sebepoznávacích metod na psacích strojích (v mnoha průklepech i pro přátele) opisovali původní spisky z první republiky, nebo rovnou překládali a přepisovali původní články a knihy, které přivezli kamarádi z ciziny. Já jsem tak přeložil Patandžaliho Jóga sutru a postupně celou řadu knih o zenovém buddhismu (sbírku kóanů Zen flesh, zen bones, knihy D. S. Suzukiho, P. Kapleaua, Seung Sahna atd.). Od přátel jsem měl například strojopisné články Minaříka, Drtikola, dr. E. Tomáše (Milarepa) atd.

 

Začal fungovat Žďárec u Skutče (Jan Hlaváček, původně člen Přátel přírodní výživy, zakoupil rozpadající se hostinec), kde se v prvním patře, na bývalém tanečním parketu, začaly pořádat jógové, léčitelské, šamanské, reiki a jiné semináře a víkendy.

 

Já jsem jezdíval tak dvakrát do měsíce a v létě prakticky každý víkend přednášet a pouštět hudbu (a hrát na gong) o hudbě jinak, meditaci a zenu mezi jógíny. S Emilem Pospíšilem, prakticky prvním hráčem na indický sítár u nás, jsme na počátku 80. let jezdili pár sezón s pořadem Přežije sítár ro(c)k 2000?, tedy o indické duchovní hudbě. Když mne v roce 1986 zavřeli, při domovní prohlídce zabavili i „nástroje“ mé diverze, tedy gramofon, zesilovač, magnetofon a desítky kazet.

 

Pravidelně jsme se stýkali a strojopisy vyměňovali, a nebylo výjimkou, že jsme měli nějaký ten dvěstěstránkový dost špatně čitelný strojopis vypůjčený jen přes noc. Takže o něco později, v dobách Charty 77, jsme už uměli příslušné články nebo knihy rychle přečíst a opsat ve dvaceti kopiích.

Mimochodem, z Polska jsme dováželi i první kvalitnější druhy čajů (indický assam, zelený jasmínový atd.), které byly jinak k dostání jen v plechovkách v Tuzexu.

  

Bylo v okolních zemích otevřenější prostředí (Polsko ap.) pro různé přednášky? Kde se nacházela pomyslná "čára", která určovala, co se ještě tolerovalo a co už ne? (např. bylo-li možné uspořádat nějakou přednášku/diskusi veřejně, příp. jak se takové věci zaobalovaly, pokud neměly být úplně utajené – různé neveřejné spolky, kluby ap. v rámci Svazarmu?

Především v Polsku byly duchovní věci (a knihy) běžné, tam církev měla stále, i když neoficiální, důležité slovo. Zatímco u nás bylo nepředstavitelné založit nějaký oddíl jógy (myslím tím ve smyslu duchovním), v Polsku existovaly již koncem 70. let oficiální centra zenového či vadžrajánového buddhismu, jógy, včetně možností legálně , tedy beztrestně překládat a vydávat si základní díla toho kterého duchovního směru (u nás zavírali i za přepis básniček).

Zajímavé to v Polsku bylo s jídlem: zatímco my vegetariáni jsme si tam užívali a vychutnávali například kaše (představte si něco jako bufety, které nabízely desítky druhů krupicových, prosných, pohankových, kukuřičných a dalších kaší, nasladko i naslano) a saláty, čeští jedlíci masa a hlavně tamní Poláci si stěžovali, jak jsou chudí…

Do Maďarska se jezdilo „jen“ na rockové koncerty a zahraniční filmy, protože nikdo neuměl tamní řeč.

 

Jazzová sekce  a Sekce mladé hudby vydávala i knihy a časopisy, ale tam šlo převážně jen o hudbu (rozuměj, o vnitřní svobodu). Samozřejmě, bylo možno například získat třeba u nějaké hudební školy povolení koncertovat, ve Svazarmu se sdružovali příznivci hi-fi poslechu, různí odvážnější předsedové SSM někde na menších městech párkrát, než jim to zatrhli, uspořádali koncert Mišíka nebo Merty, ale StB a potažmo veřejnost jako taková byla velmi alergická na jakýkoliv pokus cokoliv poznávat či organizovat nebo samostatně dělat bez jejich kontroly. Tak jako na mne donášela domovnice, že jsem nešel volit, tak StB sbírala informace o mých koncertech a přednáškách.

Cokoliv veřejného muselo být povoleno. Každá kapela musela mít tzv. „přehrávky“ (jednou za čas pořádaly agentury zkoušky, a hudebníci museli předvést, že umějí noty, ale také správně zodpovědět politické otázky, např. kdy se konal XIII. sjezd KSČ atd.). Je jasné, že se takto dal „potopit“ každý, kdo nebyl žádoucí.

Občas se našla dobrá a naivní duše někde ve školním výboru SSM, a razítkem se zaručila za (politickou a společenskou) „bezúhonnost“, ale to bylo většinou jen do prvního koncertu.

 

Jednou jsem na Karlově mostě uspořádal happening na téma NIC. Vystavil jsem bílé nebo černé výkresy s názvy Nic I, Nic II atd., prázdnou krabičku (a v ní lisované nic), nebo dalekohled se začerněným sklem (Uvidíte nic!). Většina lidí se smála, ale jeden třicátník, který si vyšel na procházku se ženou a dvěma dětmi, se tak rozčílil, že nechal rodinu stát opodál a běžel zavolat policii.

Někdy dávám k dobru historku o tom, jak jsme hrávali s Emilem Pospíšilem. Ta historka je o tom, že mladí lidé jsou ještě „pružní“ a na nové věci reagují smíchem, zatímco myšlenkově zkostnatělí důchodci rovnou útočí. V Krnově bylo tehdy divadlo plné studentek místních pedagogických a zdravotnických škol, a tak když Emil přišel na jeviště a odnesl židli a položil na zem kobereček, dívky se začaly chichotat, jé, on bude sedět na zemi? Když Emil zkřížil nohy a vzal do ruky sítár, divadlo se rozesmálo: jé, on si zasukoval nohy a co to má za divnou kytaru? A když přejel struny a ozval se zvuk sítáru, divadlo vypuklo ve frenetický řehot a bylo slyšet jak jedna dívka nevěřícně křičí: Jé, vypadá to jako kytara, ale zní to jako varhany!

Druhý den jsme hráli v Domově důchodců v Jihlavě. Když si Emil sedl na zem na kobereček, ozvalo se nesouhlasné mručení přítomných důchodců a důchodkyň. Když zkřížil nohy, začaly se ozývat ti nejrozčilenější: Ta drzost, není učesanej, a ani nesedí na židli! A když pak zahrál první tóny, jeden důchodce se zvedl a za souhlasného potlesku ostatních křičel: Běžím na policii!

 

Myslím, že tahle příhoda ilustruje tehdejší (a bohužel často i současný) všeobecný postoj nejen komunistů a estébáků k tomu, co jsme tehdy „my mladí“ dělali. Rock, Beatles, jóga, zen: cokoliv jiného než dechovka a lidovky z rozhlasu po drátě a schválené estrády v televizi a „demonstrace“ na 1. máje, a také cokoliv, co si mladí vymysleli a dokonce aktivně organizovali sami (ne pod vedením a tedy kontrolou KSČ), bylo podezřelé.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama