Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Duchovnost je Cesta

Duchovnost, tedy, „spirituální dimenze“, prokazatelně existuje, a je, chcete-li to vyjádřit takto, vědecky dokázána. I když, jak nedávno prohlásil známý psychiatr Cyril Höschl, „Vědecky nebylo dokázáno nikdy nic, věda doposud vždy jen vyvracela, co si myslela předtím“.

Reklama

Formální řeči o duchovnosti, právě tak jako čtení o ní, nejsou duchovnost. Dnes už víme, že duchovnost, chcete-li, spiritualita, existuje. Dr. Koukolík to již před lety uvedl (všechny další neoznačené citáty jsou od stejného autora) v seriálu pro ČT:

„Současné technologie umožňují vidět, co se děje v mozku. Při jednom pokusu skupina vědců požádala skupinu zen buddhistických mnichů, aby se uvedli do hlubšího meditačního stavu, a dívala se, co se přitom v mozku děje. Dělo se očekávané: mozky těch lidí se jakoby odpojily od světa, utlumily se v oblastech zpracovávající smyslové informace, a doslova se rozzářily, čili začaly se více namáhat, v oblastech, které souvisejí s orientovanou pozorností a pracovní pamětí.“

Jinými slovy, neušpiněny emocemi a povrchností, propojily se v obou hemisférách s obrovskou a bohužel běžně obvykle nevyužívanou „operační“ pamětí a databází, a člověk začal být více člověkem. Ještě jinak, kdyby vědci pozorovali mozky našich reprezentantů naší formální a institucionalizované duchovnosti při jejich řečech o spiritualitě, a dokonce i při modlitbách, asi by v naprosté většině případů žádné rozzářené oblasti nezjistili. Jak jsem jednou poznamenal v jednom rozhovoru – máme v hlavách Rolls Royce, ale (bohužel i co se týče duchovnosti) používáme je jako Trabanty.

 

„Jinými slovy, lidé, kteří hovoří o spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, nefantazírují: jev, kterému říkáme duchovnost, přesah, existuje.“

Duchovnost, tedy, „spirituální dimenze“, prokazatelně existuje, a je, chcete-li to vyjádřit takto, vědecky dokázána. Zjištění, že duchovnost existuje, s sebou nese ovšem i další souvislosti. Vědci, kteří zkoumají lidský mozek, zjistili:

„Lidé s vysokým stupněm rozvinutého přesahu, nebo spirituality, jsou si něčím podobní. Jsou nesmírně a hluboce lidští. Ať jsou věřící nebo nevěřící (spiritualita, přesah, je vlastností lidí věřících, ale i nevěřících), bývají skromní, nikdy neztrácejí smysl pro humor. Mají odstup. Mají na to, co dělají, náhled. Cesta za spiritualitou pro ně není nějakou zvláštní cestou do výšin, je to pro ně cestou za nějakým druhem zkušenosti. Není to útěk ze světa. Je to přiblížení se ke světu…Nebývají to žádní zvláštní kazatelé, inkvizitoři. To nejsou léčitelé ani manipulátoři. To jsou lidi, za kterými si zajdete popovídat, když vám není dobře. Typické je, že na rozdíl od zavilých kazatelů tito lidé mívají smysl pro legraci. Kromě jiného i pro legraci ze sebe a z vlastní spirituality“

Dr. Koukolík dále uvádí: „Soubor vlastností, prožitků, druhů chování, kterému se společně říká přesah, neboli spiritualita, je soubor vlastností, se kterými zřejmě část lidí přichází na svět.“

Dovoluji jít ještě dál – se kterými bychom se, nebýt poškozeni porodem, narodili všichni, a které se, přes tak agresivní odpor ne vlastní vinou poškozených, dají docela úspěšně (duchovním ale i tělesným cvičením, samozřejmě meditací, ale dnes i pomocí psychowalkmanů, biofeedbacku aj.) obnovit, nacvičit. Na počátku si ovšem takovýto poškozený člověk (třeba i odborník  na současnou, formální verzi duchovnosti) musí přiznat, že je (v tomto případě ne vlastní vinou) poškozený. Že výsledek jeho práce s myslí je nutně zkreslen „ušpiněností“ jeho vědomí, jeho následného způsobu vnímání a myšlení  a jeho pracovního a zároveň výrobního nástroje – mozku. Začít bychom tedy měli nejen tím, že o duchovnosti budeme číst nebo mluvit, ale že ji budeme trénovat a provozovat (viz název tohoto zamyšlení).

 

První část evangelia je jasná: kněz (a filosof, lékař, a dokonce i ekolog a politik) budoucna prostě bude muset být, tak jako každý z nás, daleko (a hlavně praktičtěji) duchovnější, nebo nebude vůbec.

Poprvé v historii lidstva začínáme poznávat, jak vnímáme a myslíme, a v čem jsou naděje i pasti našeho způsobu myšlení. Nejen duchovními mistry všech dob (těmi jaksi nepřímo), ale dnes i přímo a otevřeně jsme vyzýváni ke změně myšlení. Naposledy a důrazně o to požádalo shromáždění laureátů Nobelových cen v prosinci 2001: „Abychom přežili ve stále rychleji se měnícím světě, musíme se naučit myslet jinak, nově.“

 

Tedy nejen myslet, a nejen o globálních problémech, politice, ale i o duchovnosti, a také duchovnost hovořit, ale také cvičit a praktikovat. Opačně – skutečně (a prakticky) duchovnímu člověku to totiž navíc prokazatelně jinak, lépe a nově, myslí.

Plně souhlasím s tvrzením, že „Zdravá spiritualita je něco naprosto normálního a možná optimálního.“ Jiný nedávno publikovaný výzkum navíc prokázal, že pravidelně meditující buddhističtí mniši jsou daleko šťastnější, než tzv. normální lidé.

 

 

 

„Tento soubor vlastností se dá zřejmě cvičit jako jakékoli jiné vlastnosti,“ říká ještě sice poněkud nepřesvědčivě Dr. Koukolík, ale z vlastních více jak pětadvacetiletých zkušeností jak s meditací, tak s duchovností, ale i s jejím sdílením a předáváním, vím, že jde jen o to přiznat chybu, rozhodnout se něco s tím dělat, začít o duchovnosti nejen číst, ale i prakticky něco se svým tělem a způsobem vnímání reality dělat, nalézt si vhodné, funkční a staletími vyzkoušené skutečné formy Cesty k duchovnosti, a pak vytrvat.

 

Protože my lidé jsme, a to je druhá část evangelia, vrozeně duchovní, a je třeba jen očistit vnější vrstvy.

 

Třetí část radostné zvěsti zní: v ideálním případě soustředěné práce stačí tři měsíce.

   

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama