Správně by bylo třeba: ať děláme, co děláme, evolučně nastaveným lidským vlastnostem neunikneme, protože je máme v sobě uvnitř. Budeme-li to respektovat, možná můžeme lépe podpořit/potlačit ty vlastnosti, které jsou v určitém kontextu dobré/špatné.

Ale i to je jen „možná můžeme“. Protože usměrňování funguje i paradoxně, zná to každý rodič: když se příliš snaží dítě v čemsi usměrnit, jeho snaha se paradoxně zvrátí v pravý opak, viz jak se často „zvrhnou“ usilovně vychovávané děti:-)

A tak je vytrhávání až „zbožšťování“ jedněch lidských vlastností proti jiným možná medvědí službou, protože tím se právě může dostavit paradoxní efekt.

Aneb měli bychom respektovat hlavně to, že jsme se sami poznali příliš málo, abychom si mohli dovolit jednoznačné soudy:-)

Rozumné je předávané hledání, nikoliv kázání.

Má to být argument pro jejich podporu, nebo pro jejich potlačení? Nebo je to prostě jen popis skutečnosti a nikoliv argument?

To, že něco prohlásíte za velkou skupinu neznamená, že uvnitř ní existují nepojmenované, neoficiální malé skupiny, které předvádějí to o čem mluvíte, memetickou unifikaci atd.

Já preferuji uspořádání, které o tomto jevu ví a snaží se společnost uspořádat tak, aby byla umožněna maximální volnost pohybu jedince mezi těmi malými skupinami. Tak si každý najde svůj malý prostor.

Souhlasím, že malá skupina neznamená automaticky dobro.

Fungují mj. tak, že ze svého středu vytlačují jedince, kteří nějak nezapadnou. Tenhle mechanismus ostrakizace přece musíte cítit často.

Přece velké organizace vznikly přirozeně, historicky. A důvody k jejich vzniku pořád trvají. Ukazujete tedy jen jednu půlku pohledu. Malé velmi často vůbec není hezké a funkční: viz šikana, ostrakismus a ponorka v malých kolektivech, zaostávání firmiček, škol i vědeckých ústavů tak, jak zaostávají jejich vedoucí osobnosti.

Ano, problém je samozřejmě v lidské přirozenosti – ale pozor: v ní nemůžete jen tak oddělit dobré vlastnosti od špatných, protože vše zlé je k něčemu dobré…