a) Ten, pro koho byl „syndrom velkého trojúhelníka“ určen, se sám ozval a aniž bych se jakkoli snažil, to sám pochopil.

b) Jsem hrdý na to, že to byl právě Petr Hulhánek, od koho jsem poprvé slyšel na ČVUT FEL o zakřiveném prostoru a černých dírách, že to byl on, kdo mi kdysi na hvězdárně na Petříně vysvětlil Maxwelovy rovnice tak dobře, že jsem je později sám mohl na FEL studenty učit, a že to byl opět on, kdo mi ve druháhu před zkouškou z fyziky během pár minut na lavičce před školou vysvětlil, co jsem nechápal z relativity.

c) Zůstává otázkou, zda (a případně jaký) máme my k Bohu (ve smyslu k tomu, kdo nás stvořil…) vztah.

Stran bodů:

ad 1) „logicky mi z toho vyplývá, že výsledkem vědeckého bádání je omyl (odtud ten „soubor omylů“).“

– v tom případě podvědomě, či jinak – záměrně (?) – to nevím, nevěříte resp. nepředpokládáte, že věda konverguje k pravdě. Tj. rezignujete na onen (byť z matematického hlediska jen jeden jediný) pravdivý bod.

ad 2) Nepřijde mi logické, že by se Bůh měnil tak rychle, jak rychle se mění představy nás lidí o něm – resp. že by byl jiný v době, kdy „vymýšlel svět“, za doby starých židů, za doby Krista či za doby dnes. V tomto smyslu slova je tedy relevantní otázkou, zda „sláva“, o níž zde píšete byla skutečně „oslavou Boží“ a ne pouze oslavou těch, kdo tuto slávu za slávu Boží vydávali. Pakliže má Bůh lidi rád, je totiž nelogické oslavovat ho zločiny.

ad 3) Ano, ale ani to existenci Boha nepopírá. Minimálně tedy existuje ta možnost, že se s ním i Vy setkáte po smrti v Nebi, když ne dříve.

„nikdy nenajdu smysl svého bytí, protože je to pouze naše lidská iluze.“

Z pohledu lidského ega (duše, či mysli – jak chcete) se to tak jevit může, ale stěžejní je otázka, zda nespojitostost na konci našeho života je „integrovatelná“. Pakliže ano, váš předpoklad o nepoznatelnosti světa i smyslu našeho života nutně neplatí.

Nechci vám tedy brát iluze, ani tomu nemusíte věřit, nicméně sv.Pavel o tom, že jednou budeme vidět „tváří v tvář“ – ve smyslu „plně a dokonale“ – v Bibli skutečně píše.

Nechápu ostatně, proč se do takového srovnávání věřící pouštějí. Proč vědu jízlivě ironizují (co vše ještě nedokázala!) a zároveň si ji berou za odrazový můstek? Nestačí jim, že si z plna hrdla užívají jejích výsledků? Nejsou si snad jistí ve víře?

Připomíná mi to vztah repetenta k premiantovi, tu směs nenávisti a obdivu. Repetenta užírá, že nebude nikdÿ tak dobrý, zároveň ale od premianta opisuje úkoly. Běda však, když se premiant zmýlí. To je repetent hned v první linii posměchu.

P.S. Býval jsem premiantem.

Pakliže máte Boha za „nástroj“, systém, či myšlenkový svět, je logické, že i církev (a to jakákoliv) „mašinérijí“ být skutečně může.

Nicméně:

V matematice je/byl tomu analogií spor o pojetí nekonečna. Šlo o to, zda nekonečno je pouze tzv. potenciální (ve smyslu existuje pouze v možnosti – a následně „předpis“, jak k němu dojít) nebo zda je tzv. aktuální (ve smyslu má vztah k tomu, kdo ho pozoruje). Zdánlivě teoretický spor, v praxi bohužel až „do krve“ vyhraněný. (Např. co si od lidí musel užít matematik Cantor atd.)

Stran „pomoci v nouzi“:

To platí pouze v případě, když ztotožňujete pojem církev s Bohem. Víme však, že církev sama o sobě Bohem není (ani církevní hierarchie ani papež ne). Takže pomocí může být církev pouze do té míry, nakolik Boha zprostředkovává. V konečném důsledku však jde o váš osobní vztah s Bohem – tj. pomohá vám Bůh, ne „církev“.

M.H.:
1) Pokud napíšete „PODSTATOU vědy je se mýlit (a tak k pravdě konvergovat)“, logicky mi z toho vyplývá, že výsledkem vědeckého bádání je omyl (odtud ten „soubor omylů“).
2) Předhazujete mi Hitlera a komunisty. Mám Vám připomenout, kolik zločinů, občas i ryzího genocidia, bylo spácháno věřícími ve jménu větší slávy Boží?
3) Zpřesním výraz ucelená představa: V mém světě není žádná otázka, k jejímuž zodpovězení bych potřeboval Boha. Můj svět funguje bez něj a dosud jsem ho nepostrádal.

Jirka Nosek:
Idealizujete si věřící. Sobectví a hmotařství prostoupilo celou západní civilizaci. Myslíte že dříve, když se víc „věřilo“, bylo sobectví méně? Hmotařství určitě, protože tehdejší věda tak snadné dobývání „hmoty“ neumožnila. Jeden příklad: Nejnižší evropská porodnost (tuším že za r.2005) byla ve Španělsku, zemi masově katolické. Co už může být větším indikátorem sobectví, než rozhodnutí nemít děti?

Pakliže máte Boha za „nástroj“, systém, či myšlenkový svět, je logické, že i církev (a to jakákoliv) „mašinérijí“ být skutečně může.

Nicméně:

V matematice je/byl tomu analogií spor o pojetí nekonečna. Šlo o to, zda nekonečno je pouze tzv. potenciální (ve smyslu existuje pouze v možnosti – a následně „předpis“, jak k němu dojít) nebo zda je tzv. aktuální (ve smyslu má vztah k tomu, kdo ho pozoruje). Zdánlivě teoretický spor, v praxi bohužel až „do krve“ vyhraněný. (Např. co si od lidí musel užít matematik Cantor atd.)

Stran „pomoci v nouzi“:

To platí pouze v případě, když ztotožňujete pojem církev s Bohem. Víme však, že církev sama o sobě Bohem není (ani církevní hierarchie ani papež ne). Takže pomocí může být církev pouze do té míry, nakolik Boha zprostředkovává. V konečném důsledku však jde o váš osobní vztah s Bohem – tj. pomohá vám Bůh, ne „církev“.