Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Učitelky

Na přednáškách a seminářích se občas zmíním o „učitelkách“. Například že jsou to většinou právě ony, které se ne a ne naučit hrát na didžeridu – protože prostě nejsou schopny uvolnit mimické svaly v obličeji… protože celý život někoho neustále napomínají (a mají pusu tou vší přísností do podkovy, koutky staženy dolů). Nebo že si „nosí práci domů“ – vnímají a napomínají i své muže a rodinu jako neposlušné žáčky, a pak se (častěji než jiné profese) rozvádějí. Samozřejmě jedním dechem dodávám, že pro potřeby přednášky přeháním a že si to nemají brát osobně, ale stejně pak vidím, jak jsou některé „potrefené“.

Reklama

Už jsem zde kdysi popisoval, jak žena (učitelka) mého přítele (svého manžela) seřvala jako dalšího neposlušného žáčka (protože právě peskovala třídu pobíhajících kluků při návratu ze školy v přírodě). Psal jsem také o nebezpečí, vyplývajícím ze způsobu výuky těch učitelek, kterým se říká „vyhořelé“, a o dalších negativních aspektech českého školství (za všechny další např. článek Leštit škeble) .

Dnes mám navíc na mysli jistou profesní slepotu učitelek (a učitelů), se kterou vykládají látku a sdělují informace, ale ne(na)učí své žáky se učit a mít z toho radost. A rád bych naopak některé učitelky pochválil. Kdo chce zapalovat, musí hořet, věděly naše babičky.

 

Zvláště na konzervatořích rád vyprávím příhodu, výstižně ilustrující to, o čem tady (mezi řádky) píši. Vyprávím obvykle také o tom, že naše hudba probíhá v naprosté většině ve stále pravidelném čtyřčtvrtečním rytmu, a jak důležité je občas si alespoň poslechnout něco v rytmech lichých. Třeba jen ten valčíček, m ca ca, m ca ca, raz dva tři, raz dva tři… Jednou jsem to povídal před skupinou učitelek a psycholožek, a najednou se v první řadě přihlásila starší paní učitelka, která se ovšem do té doby jen mračila (pusu do podkovy koutky dolů) a na žádný vtip nereagovala. „To my s dětma děláme, to my děláme,“ nadšeně oznamovala. Kontrolně jsem se, protože právě u této mne to překvapilo, zeptal, jak to dělají. „První, druhá třetí, ááá, první druhá třetí ááá,“ nadšeně odpočítávala svůj „tříčtvrteční“ rytmus.

Od té doby tuhle příhodu, dokonale ilustrující úroveň některých učitelek (a výuky hudební výchovy), používám i jako „kontrolní otázku“ (hodně často, i na konzervatořích, se totiž nikdo nezasměje).

 

Jeden vesničanka přišla za guruem s šestiletým synem a prosbou, aby ho odnaučil jíst čokoládu. Guru je požádal, aby přišli za dva týdny. Přišli tedy znovu, guru se zadíval na kluka a doporučil mu, že jíst neustále jen čokoládu škodí zdraví, aby toho nechal. A skončil. To je všechno, divila se žena? Proč jsi mu to neřekl před dvěma týdny, když jsme tady byli poprvé? No, mezitím jsem se musel odnaučit jíst čokoládu.

 

Psal jsem kdysi také o jedné paní učitelce z Kanady, která nastartovala na vědeckou dráhu (nositelů Nobelových cen) celou řadu stydlivých prvňáčků. Znám čtyři učitelky, které sice (v polovině 80. let) zpočátku nevěřily tomu, co jsem navrhoval a citoval, a vypočítávaly jako obvykle proč to či ono nejde, pak ale začaly měnit svůj přístup k učení. Když se změnil režim, jednu jsem pak náhodou potkal na hlavním nádraží. Nadšeně vyprávěla, jak je začalo učení bavit, a stalo se, jak jsem jim tehdy navrhoval, meditací a tedy i odpočinkem: překotně popisovala, jak se všem čtyřem učitelkám podařilo změnit sebe i své žáčky školáčky, a dokonce i jejich rodiče. Znám pana učitele, který společně s dětmi koulí v dlaních čínskými koulemi a hraje si.

 

Znám učitelku, kterou právě příběh o čokoládě (vyšel v časopise Baraka před deseti lety) pozitivně nastartoval. Občas mi napíše svůj názor na některý můj fejeton a popíše, jak to dělá ona:

 Bubnovat – no spíš plácat do stehen – jsem začala s dětmi ve škole, když jsem si přečetla v Regeneraci, jak to děláte s vězni, napřed v rámci hudební výchovy jako rytmické cvičení. Děti si brzy přišly na to, že se zavřenýma očima jim to jde líp. Minulý týden samy přišly s návrhem, aby se bubnovalo vždy na začátku vyučování. Je to fajn, jen se trochu bojím, co na to někdy řekne inspektor, kdyby se dostavil na první hodinu, mám zkušenost, že někteří lidé mají slovo "sekta" ve své zbrojnici hned nahoře. 

Některé zážitky s dětmi jsou hodně zajímavé, děti dovedou překvapit. Když jsme třeba s druháky přespávali ve škole, dostaly děti při jedné z her úkol, aby na každém ze spolužáků našly něco hezkého a řekly mu to. A tak se baculatá holčička dověděla: ty mi připomínáš slůně a mně se to líbí. A jiná: ty když čteš, tak při tom tak jako huhňáš a mně se to líbí, protože je s tebou legrace. Další děti se spontánně přidávaly, že se jim to taky líbí, a obě holčičky se cítily poctěné a přijaté a měly doopravdy radost. Skončilo to společným smíchem celé třídy, ale nebyl to posměch, byl to radostný smích. Při závěrečném hodnocení celé akce tahle hra získala od dětí hodně smajlíků.

Nebo se stejnými dětmi letos: hráli jsme hru, při které si každý provázkem vyznačil svůj prostor, kde ve třídě chtěl a jak velký potřeboval. Pak se vydali narušitelé s úkolem do toho vyznačeného prostoru vstoupit, bez dovolení, a pak s dovolením a s možností vstup zakázat. Všichni se vystřídali ve všech rolích a pak jsme si povídali, jak se kdo v které roli cítil. Názor třeťáka v téhle debatě: "Já jsem se cítil nejhůř, když jsem měl bez dovolení vstoupit do cizího prostoru, mně připadá, že to není fér, lézt mu tam když nechce, já si myslím, že na to nemám právo. " Bylo by hezké, kdyby takhle zralý názor zastávali veledůležití politici a vůbec mocní tohoto světa. 

Kdysi jsem od Vás chtěla poradit, co udělat s dítětem, kterému už dávno před nástupem do školy někdo řekl, že neumí zpívat. Použila jsem kombinaci Vašich rad a taky vlastního čerstvého prožitku z emočního tréninku, kdy se mi VELMI nechtělo vystoupit před lidi a předvést něco o sobě.Výsledek? Minulý týden mi tenhle kluk (předtím vždy vlezl pod lavici a nechtěl zpívat ani ve sboru) sdělil, že teď dopoledne ještě ne, ale přes oběd určitě už sebere odvahu a zazpívá. A hned jak zazvonilo na první odpolední hodinu, sám si stoupl před třídu, řekl, že už tu odvahu našel, a zazpíval sólo (a navíc dobře)! Musím říct, že mám radost. 

Musím napsat, že z ní mám velkou radost. Tahle paní učitelka je na správném místě a režim nerežim, osnovy neosnovy, umí nadchnout děti (a tedy budoucnost národa) pro učení se učení, život jako hru a studium jako dobrodružství poznání. Podobně mám radost z těch učitelek, které se první nebo druhý den mého semináře velmi mračí nad každou zmínkou o „učitelkách“, a poslední den mi přicházejí, celé rozzářené a usměvavé, děkovat.

 

Protože právě skutečný učitel či opravdová učitelka, zamilovaní do učení (tak jako dobře informovaní a zodpovědní milující rodiče), mohou měnit a také mění budoucnost celé společnosti tím, že pozitivně formují potenciály svých žáčků. Daleko víc, než zatím všeobecně tušíme. Viz obrázek tibetského učitele a jeho žáka.

Mimochodem, moje maminka vždycky chtěla, abych byl, až vyrostu, učitel nebo spisovatel. Protože jsem na základní, ale i střední škole, zažil většinou jen zapšklé, řvoucí a nespravedlivě trestající učitele a učitelky, věděl jsem od mládí, že jediné povolání, které nikdy v životě nebudu dělat, je učitel. Taky jsem jím nikdy nebyl. Co ale dělám? Učím a píši.

 

Vážené paní učitelky, a vážení páni učitelé, čím chcete aby byli vaši žáci?

    

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama