Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Zdeněk Macků (1942 – 24. 12. 2006)

Zdeněk byl neuvěřitelně zvídavý typ, schopný všeho. Jako kluk po maturitě na šperkařské škole v Turnově emigroval. Nejprve do Rakouska, pak do USA, a jakmile dostal americký pas, vydal se na cestu napříč Amerikami. Zažil a užil všeho, včetně šamanů a halucinogenů, a nakonec zakotvil tam, kam ho to táhlo odjakživa: blízko k pivu a přátelům.

 

Žil dlouhá léta v Rakousku, v Linzi vystudoval Akademii výtvarných umění, a v létě jezdíval na kole přes hranice do Českého Krumlova na pivo. A dělal si srandu z celníků, protože je dokonalou češtinou zval do Rakous na houby, kde prý je, už kousíček za hranicemi, nikdo nesbírá.

Po roce 1990 pak několik let učil kresbu na fakultě architektury, a posléze se, již jako důchodce, či jako medvídek odstěhoval do Brlohu (ano, tak se to místo na Šumavě skutečně jmenuje). Maloval, vystavoval, maloval. Užíval si krajiny a ročních období. Neustále mne zval, abych za ním do Brlohu přijel. Chystali jsme se k tomu… ale plicní embolie byla proti.

Reklama

Občas jsme si psali (jednu malůvku z obálky, tehdejší zpáteční adresu, jsem ofotil). Jeho dopisy byly plné veršovánek, kresbiček, srandiček, vtípků a ironických komentářů.

Byli jsme přátelé a ledacos spolu zažili. A tak vzpomínám…

 

Zdeněk měl tehdy velmi dlouhý vlas a vous. Narezlé neposlušné vlasy nosil na všechny strany, vousy měl dlouhé, pěstěné, dlouhou bradku doplňoval velký občas i navoskovaný knír. Spolu s bohémskou čepicí ztělesňoval malíře dávných bohémských časů. Objevit se s ním v tehdejší šedé Praze za tmy na ulici znamenalo koledovat si o pravidelnou perlustraci (kontrolu dokladů). Jednou jsme se vraceli pozdě v noci domů na Vinohrady, když u nás v Ječné ulici prudce zastavilo auto SNB, vyskočili dva esenbáci a chtěli doklady. Já jsem jim podal svůj občanský průkaz, ale Zdenda roztomile odmítl: „Nedám.“ Esenbáci ztuhli, protože to se jim asi nikdy nestalo. „Cože? Občanský průkaz!“ „Nedám, stál si na svém jurodivě vlasatý a vousatý malíř. „Okamžitě předložte…“ prskali. „Nedám, protože nemám…“ vysvětloval usměvavý jurodivý muž. „Tak to půjdete s námi,“ mysleli si že zvítězili. Zdeněk je překvapil stále roztomilým „Nepůjdu.“ Nechápali. „Jménem zákona půjdete s námi…“ a hnali se na něj. Zdeněk s širokým úsměvem vytáhl svůj americký pas se slovy: „Nikam nepůjdu, občanku nemám, a americký pas vám milerád ukáži…“ a uzemnil tak zkoprněle vzteklé příslušníky, kteří naskákali do auta a odjeli.

 

Zdeněk se rád inspiroval svobodou, přírodou, ženami i marihuanou. Jednou, lehce společensky indisponován právě touto lehkou drogou, zaklepal na naše dveře ve Slovenské ulici nahý. Tak jsem ho honem vtáhl dovnitř, dal mu župan, uvařil čaj, a čekal. Po chvíli se začaly ozývat houkačky policejních vozů, které křižovaly všemi ulicemi kolem. Někdo jim asi hlásil nějakého naháče (protože Zdeněk do Slovenské přišel z Americké ulice – příznačné, že?), ale ten už byl v bezpečí. Vypil čaj, zažertovali jsme na téma zoufale a marně se prohánějících a houkajících aut, a po pár hodinách v klidu odešel ve vypůjčeném kabátu a trepkách domů

 

Nikdy se nedal omezovat. Nějakou chvíli se tehdy, aby tu mohl žít trvale, pokoušel pracovat. Našel si místo výtvarníka v nějakém reklamním oddělení jednoho velkého podniku. Když se jednou poněkud opil, tak ráno s bolestivou hlavou telefonoval svému šéfovi, že ten den nepřijde, a až mu bude dobře, bude na tom kterém výtvarném návrhu pracovat doma a práci příští den přinese hotovou. Šéf ho seřval, že se musí okamžitě dostavit do zaměstnání. Ale co tam budu platnej, když mně bolí hlava, nechápal hoch, který dospěl v zemi svobody, v USA. Stejně nic nevyplodím a nenakreslím. To mně nezajímá, dostavte se do zaměstnání, soptil šéf. A nedostavím, odpověděl Zdeněk, a dávám výpověď.

 

Zdeněk za mnou v roce 1979 přijel přes Sibiř vlakem a pak lodí (z Nachodky do Yokohamy) do Japonska. Jednou jsme šli studijně prozkoumat tokijskou čtvrť, která je ve dne nenápadná a všední, ale jakmile se setmí, stává se místem návštěv všech konzumentů pornočasopisů a pornofilmů tohoto velkoměsta. I my jsme tedy šli do porno kina. A s pobavením zjistili, že v Japonsku se různé ty biče a usekávání hlav běžně mohou, ale jediné, co je skutečně tabu, je ochlupení. I v trafikách, kde byly k dostání starší čísla časopisu Playboy, se poznalo, která jsou originální (na všech fotografiích v japonském vydání měly dívky klíny prostě „umělecky“ zastíněné tak, že nic nebylo vidět), protože v těch starších časopisech, které tam asi zanechali američtí námořníci, a na kterých byla vidět srst, tedy pubické ochlupení, musel trafikant či antikvář osobně začernit všechny klíny černým inkoustem (jinak by platil pokutu). Holt, jiný kraj, jiný mrav, že?

Sledovali jsme napínavý příběh agresivního manžela, který se chtěl své ženě, kterou nesmyslně, ale o to intenzivněji podezíral, že je mu nevěrná, nějak zvlášť krutě pomstít. Když se s ní pomiloval (vše decentně ve stínu), Japonci kolem nás vzdychali, ale málo. Teprve když došlo k vyvrcholení – násilník se pomstil tím, že ostrým samurajským mečem ušmikl ženě ochlupení, začaly se kolem nás ozývat úlevné a nadšené skřeky a vzlyky. Japonci zažívali největší erotické vzrušení. A my se Zdendou jsme s vykulenýma očima sledovali umělecký záběr, na kterém v protisvětle pomaloučku padaly chuchvalce ženského ochlupení.

Museli jsme vyběhnout z kina a řehtali jsme se pak ještě dlouhou dobu v metru cestou domů. Zdeněk měl tehdy s sebou diktafon, takže i po mnoha letech, když jsme se jednou setkali v Praze, mi s chutí pustil zvukový záznam z onoho inkriminovaného okamžiku v onom inkriminovaném kině v oné inkriminované čtvrti Tokia.

 

Když jsem více jak dva roky velmi pilně připravoval svou cestu do Japonska (na čtvrté odvolání příslib, na třetí doložku, a musel jsem zvítězit v konverzační soutěži japonštiny, abych dostal dvouměsíční vízum), Zdeněk se jen usmíval pod vousy, protože s americkým pasem mohl odjet kdykoliv. Vymyslel to tak, že až tam dojedu, napíšu, kde jsem, a on si udělá týdenní cestu vlakem a sem tam vystoupí z vlaku a bude malovat sibiřskou krajinu. A pak, asi tak za měsíc, se tam někde sejdeme..

Jednou se lehce přiopil, a jak byl rozjařen, a na duchu jako obvykle svoboden (neomezen obvyklým českým strachem zeptat se autority, natož sovětské), napadlo ho, že se na velvyslanectví SSSR pozeptá, kde tam na Sibiři je nějaká hezká krajina na malování. A svůj nápad také, jak bylo jeho zvykem, ihned, v sobotu pozdě v noci, realizoval. Zvonil na zvonek u příslušné ambasády tak dlouho, až vzbudil nějakou tu službu, a mával americkým pasem a česko-ruštinou se domáhal velvyslance tak vehementně, že zmatený voják opravdu velvyslance vzbudil. A ten, v obavě, že to je nějaký vysoce postavený důstojník KGB, pak v županu hodinu Zdendovi ukazoval místa, na kterých by se měl na své cestě po Sibiři zastavit.

 

Rok po návratu z Japonska (tedy v roce 1980) jsem byl coby vítěz oné soutěže japonským vyslanectvím pozván na oficiální oslavu narozenin císaře Hirohita. Protože jsem pracoval jako noční hlídač v Národní galerii, a vyfasoval šedou uniformu i s typickou čepicí (tzv. elpíčkem), a protože jsem kromě maturitního obleku, který mi byl už samozřejmě malý, žádný jiný neměl, odpáral jsem z kapsy saka znak galerie, a se Zdendou jsme se vydali na ambasádu. Tehdy jsem kvůli světloplachosti nosil tmavé brýle, a měl tmavé vlasy a bradku. Musel jsem vypadat jako typický tajný agent např. z chilské nebo argentinské ambasády, protože mi hned u dveří všichni uhýbali pohledem. Zvláště když vedle mne rozdával svůj širokánský úsměv i Zdeněk. Jeho bohatýrský vlas i vous s výbojně trčícím knírem, halasný hlas s plynnou, leč podivným přízvukem obohacenou američtinou, malířský baret a pestrobarevná kazajka s kalhotami zastrčenými do vysokých bot, nás spolehlivě dostaly špalíry udivených oficiálních hodnostářů a vojáků a úředníků až ke stolu s občerstvením. U toho zatím stáli jen čeští tajní, kteří si ládovali vlašským salátem a nakrájeným salámem a hrstmi cigaret do sak, plných speciálních kapes. Když nás uviděli, zbledli, vytratili se, a celou dobu recepce nás pak „nenápadně“ sledovali a zmateně si mezi sebou špitali (evidentně jsme zapadali do šuplíku tajných agentů, ale odkud, ze které země, to samozřejmě nemohli vědět). My jsme se se Zdendou bohatýrsky najedli, pokynuli všem, a v tom nejlepším se vytratili. V análech tajných služeb je asi dodnes nevyřešená záhada.

 

Samozřejmě, Zdeněk byl občas „svobodný“ až příliš. Okolní společnost s ním všude měla občas potíže ho zařadit. Dlouho žil v Linzi (má dvě dnes ji dospělé dcery). Někdy ho to popadlo a začal se starat o své tělo. Zkoušel i běhat okolo Dunaje. Jednou takhle dobíhal ke své čtvrti a vidí kouř nad domy. Vida, říkal si hoří. Když doběhl blíž, s překvapením, si uvědomil: Vida, to je v naší ulici. A za chvíli: Hele, ono to hoří v našem domě! Nakonec vyběhl do příslušného patra a zjistil – no tedy, ono to hoří v našem bytě! A jak tak za doprovodu hasičů po pár hodinách prohlížel shořelý byt, objevil v koupelně zbytek poličky, na které se skvělo několik řad spálených lahviček po různých těch krémech, vodičkách a líčidlech své tehdejší ženy. Shořely tak dokonale, že se nerozbily, a získaly nádhernou, uhlově černou, až do fialova přecházející barvu. Zdeněk na to koukl a ihned začal po hasičích požadovat, ať ho pustí ven, že musí sehnat nějakého módního fotografa a modelky, že před těmi lahvičkami udělají krásné fotky do nějakého ženského časopisu. A ať se ničeho nedotýkají. Samozřejmě, že hasiči a policisté umělecký záměr nepochopili a milého Zdendu odvezli do blázince.

 

Když jsem v roce 1979 připravoval (v rámci Pražských jazzových dnů) koncert své skupiny Amalgam do Lucerny, chtěl jsem, aby tam, kromě Inda na tabla, mne na konga a další rytmické nástroje, přátel na elektrickou a akustickou kytaru, byli i další a jiní (slovo amalgam přece znamená směs kovů nebo myšlenek): jeden tehdy odvážně dohola ostříhaný hoch hrál na violoncello, a v kontrastu k němu Zdeněk se svými jurodivými vlasy a uměleckým vousem a baretem poskakoval a pískal do mikrofonu na jihoamerickou flétničku tak zdatně, že se i on navždy zapsal do historie hudby, které se až za deset let začalo říkat world music.

 

Zdeněk Macků nikdy nezkazil žádnou srandu. Naopak. 

Budu na něho vždy vzpomínat s úsměvem.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama