Jaká náhoda: nedávno jsem zde uvažoval o odkazu amerického filosofa Richard Rortyho. Jeho tvrzení o nesmyslnosti konceptu „Filosofie jako supervědy" se mi líbí. Filosofie jako „poslední odvolací orgán, který rozhoduje o tom, kudy ve všech ostatních vědách vedou hranice poznatelného, a navrhuje možnosti zefektivnění vztahu zrcadlení" zní až příliš fundamentalisticky a arogantně.. Tento koncept podle Rortyho spočívá na iluzorním předpokladu dostupnosti tzv. pozice božího oka. Tedy zdánlivé možnosti nějak vystoupit z našeho jazyka, dostat se mimo kontext našich přání, hodnot a zájmů a nahlédnout svět, jak je sám o sobě.
„Myšlenka, že poznání je přesnou reprezentací, a že skutečnost má nějakou vlastní vnitřní povahu, jsou od sebe neoddělitelné," tvrdí Rorty. „Ztrácíme tak záchytný bod, který by ospravedlňoval naše poznání jako zrcadlení. Není totiž nic, co by se mohlo v myslích všech lidí více nebo méně jasně zrcadlit, co by mohlo být více nebo méně přesně uchopováno naším jazykem, a co by se tak mohlo stát absolutním kritériem pravdivosti."
Ano, o to tu jde. O pravdivost. Chcete-li, reálnost. Samozřejmě, uvažovat o pravdivosti pomocí jediného nástroje, který na vnímání a poměřování pravdivosti máme, tedy mozku, jenž je nevědomě zkreslován a „barven" negativními emocemi a řadou dalších věcí, je protimluv. Když on ten mozek (pomocí mysli) ale dokáže být tak přesvědčivý, zvláště je-li podepřen nám příjemnými emocemi, a také tím, co chceme, aby se nám hodilo a líbilo… a tak se dáme lehce zmanipulovat prakticky kýmkoliv. Třeba grafiky různých těch astronomických observatoří nebo NASA.
Nevím kolik čtenářů ví, že obrázky z oblasti vědy, či astronomie, na které se v posledních desetiletích díváme, jsou v naprosté většině počítačově zpracované (právě tak jako jsou v lechtivých časopisech upravované a retušované obrázky nahých děvčat). Obrázky virů, bacilů, různých tkání lidského těla, ale i galaxií a planet, jsou uměle přibarvovány, aby tak byla zvýrazněna ta která chtěná část informace. Vesmír rozhodně nevypadá tak, jak jej vídáme na obrázcích z NASA. Všimla si toho ostatně i Laurie Andersonová, která přímo v NASA nějakou dobu pracovala.
Vraťme se k Rortymu a jděme dál: přisuzovat úkazům tam nahoře nad námi, nebo někde hluboko v nás (či v podstatě hmoty) zachytitelné nebo dokonce lidské vlastnosti, je sám o sobě nesmysl. Přibarvovat vesmír jak dole, tak i nahoře, je vhodné pro tisk a média, ale nikoli pro rozvoj lidského poznání. Samozřejmě přání je často otcem i matkou myšlenky, a když člověk něčemu věří, zcela jistě mu to nějak pomůže (přinejmenším se zklidnit a nepřekážet imunitnímu systému). Ale náhodná podoba uměle přibarveného obrázku vzdálené galaxie nemá s Jeho okem vůbec nic společného. Právě tak, jako slavný Magrittův obraz dýmky, na kterém je rovnou napsáno „Toto není dýmka".