Přečtěte si to, co napsala klinická psycholožka, psychoterapeutka a gynekolog, sexuolog a rodinný terapeut, ještě jednou, pomalu a pozorně. Tihle praktici odmítají držet basu (většiny oficiálních odborníků) a odvažují se naznačit, že společenská tendence nechat „stigmatizované“ (rozuměj: gaye, lesbičky, černochy, Romy, pornoherce aj.) a životem postižené (svobodné matky, rozvedené a dlouhodobého vztahu neschopné, ale i zloděje a šibaly) opanovat veřejný prostor a vnutit nám všem jejich pokřivený postoj jako normu (v zájmu i médii opěvované vyváženosti a tolerance) nejen že není v pořádku, ale je i (i když pro většinu občanů a politiky až v dlouhodobém horizontu) přímo škodlivá.
Zákonodárci totiž, jak upozorňují autoři, začínají diskutovat o zákonu, který navrhuje ministerstvo zdravotnictví, podle něhož by napříště ženy mohly získat dítě cestou asistované reprodukce, aniž by měly partnera, který by se přihlásil k otcovství tohoto dítěte. „Protože technicky to není žádný problém, odborníci na asistovanou reprodukci chtějí odstranit jakékoli překážky v možnosti poskytovat drahou, a tedy vysoce lukrativní zdravotnickou službu, a to bez ohledu na zájmy dítěte a společnosti. Prozrazují tím na sebe bezděčně, jak hodně jsou vzdáleni chápání psycho-sociálních aspektů zdraví a nemoci.“
A to nám odborníci a zákonodárci chystají „potratovou pilulka“, 54% žen používá hormonální antikoncepci, až 7% žen rodí uměle oplodněny, až 3% dětí je „ze zkumavky“ a lidovci chtějí přísnější potratový zákon (a v některých velkých porodnicích vykazují až 30% porodů císařským řezem). Důsledky vidíme kolem sebe: rostoucí agresivita dětí, rostoucí počet školáků, kteří kouří a pijí (97% deváťáků pije, 71% kouří cigarety a 31% kouří marihuanu) a začínají brát drogy.
„Pokud se některé ženy rozhodnou pořídit si dítě bez otce na vlastní pěst a myslí si, že se tak vyhnou nepohodlí seznamování, budování vztahu a přirozeně konfliktnímu a namáhavému soužití s odlišnostmi partnera opačného pohlaví, udělají s tím jistě cennou a jedinečnou zkušenost, s níž se však málokdy pochlubí, zvláště pokud dopadne špatně. Rizika takového počínání se totiž projevují dlouhodobě. Usuzujeme na ně teprve po letech, často až při transgeneračním mapování rodu, který záhadně a pod obrazy nejrůznějších zdravotních či sociálních poruch slábne, až vymírá, protože se třeba ve třetí generaci už žádný zdravý potomek nenarodí. Jenže na to naše medicína, zaměřená výhradně na biologickou složku stonání a na jednotlivce, nehledí.“
A média mají jiné „radosti“. Mezitím je každý rok asi 200 000 žen těhotných a asi 110 000 z nich skutečně porodí (a 40 000 těhotenství je takzvaně „uměle přerušeno“, přestože jde o umělé „ukončení těhotenství“, což podvodně pomáhá českým porodníkům k dosažení statisticky nízkého a tak oslavovaného čísla novorozenecké úmrtnosti). Trapková a Chvála trvají na svém a nenechaní se opít mediálním rohlíkem:
„Neobstojí argument, že i z rozvedených rodin, z dětských domovů, či z kriminálních poměrů mohou vyrůst morálně silní jedinci, kteří přispějí k obnově svého rodu a k jeho novému zesílení. Co nás nezabije, to nás posílí? Problém je, že ty konstitučně průměrné to oslabuje a slabé přímo zabíjí. V takto mnohem složitějších sítích vztahů, které jsou semeništěm neřešitelných emočních konfliktů, a tedy i nemocí a poruch, jsou děti, nezralí jedinci a staří lidé systémovými silami vytlačováni na okraj rodin i společnosti. Takže kde jsou ty důvody (snad kromě stranických půtek a naschválů v parlamentu, pozn. aut.), pro které bychom měli vznikání takových extrémních konstelací uzákonit?“
Dnes již nelze ostře dělit na dobré a zlé a hranice mezi těmito aspekty prakticky neexistují. Co je pro jednoho dobré (dlouho prší, tak mají zahrádkáři a farmáři zalito), je pro druhého zlé (záplavy zničí nějaké to pole nebo dokonce vyplaví sklepy). Je třeba v každém okamžiku moudře (a s praktickou zkušeností) soudit a zkoušet. A hlavně, přestat mávat rukou, že se to zrovna mě netýká. Dětí s ďábelským věnem přibývá a budoucnost to společnosti, která si jich nevšímá, spočítá. A nejen společnosti, ale každému z nás.
Protože alibistické, smířlivé a nevšímavé chování jednotlivce vůči bující mašinerii (která v tomto případě připravuje ženy rodičky o orgasmus přirozeného porodu, a na druhé straně jim hodlá prodávat potratovou pilulku, a schvaluje zákony o umělém těhotenství a asistované reprodukci atd.), tedy nedostatek osobní odvahy postavit se systému, který si to šine jinam, než cítíme že je zdravé a dobré, je nejen podle mne tím skutečným nebezpečím a příčinou budoucího zla.