Jak je stále patrnější z jejich jisté nemohoucnosti (všude na světě jednou provždy vyřešit boj s inflací, růstem mezd, sociálními požadavky odborů aj.), i ekonomové, ostatně stejně jako jiní „odborníci“ a „profesionálové“, trpí jistým druhem metafyzické slepoty (a ani právě na nebe vstoupený a tak vzývaný Milton Friedman nic nezmohl). Domnívají se, že (jejich) věda je vědou absolutní a neměnné pravdy. Jediné, na čem se dokáží shodnout i s námi ostatními, je konstatování, že základním zdrojem bohatství je lidská práce. Jenže moderní ekonom je vychován v názoru, že práce je jen o něco více než nutné zlo. Z hlediska zaměstnavatele je to jen položka nákladů, kterou hodlá nakonec automatizací úplně eliminovat. Z hlediska pracovníka je to v naprosté většině případů „nutné zlo“: pracovat znamená obětovat volný čas a pohodlí a mzda je jen jakousi kompenzací za tuto oběť.
Jak píše E. F. Schumacher ve své slavné knize Small is beautiful, důsledky těchto postojů jsou extrémně dalekosáhlé. Ideálem jedněch je zbavit se práce úplně, a pak je jim dobrá každá metoda, která „snižuje objem práce“. Ideálem druhých je nepracovat. Jen se tak povalovat.
Ale alternativa existuje a jmenuje se buddhistická ekonomika. Buddhistické hledisko totiž chápe funkci práce přinejmenším jako trojitou (v naznačeném pořadí důležitosti):
1) práce umožňuje člověku využít a rozvíjet vlastní schopnosti.
2) práce pomáhá v duchovní cestě překonáváním egocentrismu tím, že člověk pracuje na společném díle.
3) práce vytváří zboží a služby, které jsou zdrojem příjmů, nezbytných pro vlastní existenci.
Buddhisté vidí podstatu civilizace nikoliv v rozmnožování potřeb a zvyšování konzumace, ale v očišťování lidské povahy. Práce je pro ty, kteří ji vykonávají, a v konečném důsledku i pro ty, kteří užívají takto vzniklých výrobků, požehnáním. Materialista se zajímá o zboží (a konkurenci), buddhista se zajímá o osvobození (a soucitně pomáhá).
Buddhismus je ovšem velmi tolerantní světonázor a není proti fyzickému blahobytu. Jinými slovy, není to bohatství, co stojí v cestě osvobození, ale připoutanost k tomuto bohatství, není to potěšení z příjemných věcí, ale touha po nich, co brání lidem být šťastní a svobodní. Proto je základem buddhistické ekonomiky prostota a nenásilí. Jinak řečeno, podivuhodně malé prostředky vedou k mimořádně uspokojivým výsledkům. Mimochodem, přál bych vám popovídat si s japonským nebo barmským řemeslníkem, jehož výrobky jsou maximálně účelné, ale také navýsost krásné, a který, čím je starší, tím je i lidsky moudřejší. Moderní ekonom je zvyklý měřit životní úroveň množstvím roční spotřeby: věří, že ten, kdo spotřebuje více, je i šťastnější.
Buddhistický ekonom by rád dosáhl maximálního blahobytu s minimální spotřebou: ví, že čím méně času člověk spotřebuje například na výrobu a tvorbu oděvu, tím více času zbude na tvůrčí činnosti a zábavu. Z jeho hlediska jsou např. oděvní návrhářství, svět vysoké módy a každoročních nových kolekcí, nebo výroba látky nebo přístroje či auta, které se musí rychle obnosit, aby bylo nutno koupit nové, nesmyslné.
Moderní ekonomika považuje spotřebu za cíl a výrobní činitele – půdu, práci, kapitál – za prostředky. Její svět je tedy plný tlaků, napětí. Ve světě buddhismu lidé uspokojují své potřeby v té nejskromnější míře, a tak neohrožují jiné: činí dobro. Vyrábí se z místních zdrojů pro místní potřeby. Zatímco západní ekonom se chlubí tím, že dokáže na trh v Praze dovézt „lacinější“ brambory z Nového Zélandu a že pomeranče jsou levnější než domácí jablka, pro buddhistu, který je schopen vidět i vnější souvislosti (dopravní náklady a jejich vliv na životní prostředí), je to neúspěch. Zatímco západní ekonom ctí jen výsledky, a neohlíží se na to, kolik nerostného bohatství vyplýtvá a živého zničí, buddhista uctívá a snaží se chránit všechno živé i neživé: zvířata, stromy, krajinu.
Kapři si rybník nikdy nevypustí, bylo by tedy naivní čekat systémové změny k lepšímu od těch, kteří „vystudovali Friedmana“ a řídí současnou ekonomiku. Protože však technologie a prostředky výměny informací (např.právě internet) už umožňují vznik alternativních, jinou „výrobní“ filosofií se řídících společenství, nastal čas aktivně hledat a nacházet jiné, ekologičtější, skromnější životní a výrobní styly.
Dobrovolná skromnost už ani v našich zemích není něco nepatřičného. Zkusíme se propojit, informovat, inspirovat?