Tyhle otázky zcela jistě napadly každého, kdo uvažoval o koupi tzv. psychowalkmana, tedy krabičky s několika programy, brýlemi které blýskají do zavřených očí nositele, a sluchátky, ve kterých to různě hraje a šumí. Psal jsem na toto téma již několikrát, například v článku Osvícení.
„Vyčistit“ mysl (a připravit tak půdu pro propojení hemisfér a změnu vidění reality) přitom dnes dokáže i dobře individuálně vyladěný psychowalkman. A Buddha by dnes pro šíření idejí možnosti dosažení osvícení (a tím tedy i řešení i celosvětových problémů, ale o tom, až mne někdo vyprovokuje, snad napíši příště) samozřejmě používal internet: přesto by ale i on stále trval na alespoň tříměsíčních obdobích intenzivního sezení v kolektivu podobně usilujících a pod vedením osvíceného učitele – my dnes víme, že za tři měsíce jsou změny propojení neuronů v mozku trvalé… Naznačuji, že psychowalkman je krabička určená k relaxaci, harmonizaci, odstranění případných následků stresů, a ne přímá krátká a rychlá cesta k osvícení (protože ta prakticky neexistuje).
Ve svém časopise Baraka jsem také otiskl článek průkopníka těchto přístrojů a metod u nás. Zkuste i toto.
Důležité je v téhle souvislosti něco jiného. V jednom svém článku jsem také zmínil dosti častý komentář spokojených, ale přesto pochybujících českých uživatelů psychowalkmanů, svědčících o tom, jak si tady u nás, v zemi ateistů, pleteme pojmy: rozhlasový a televizní novinář a moderátor Martin Schulz před lety v pořadu Sněží na téma změněných stavů vědomí k mému úžasu prohlásil: „Já už delší dobu používám psychowalkman a jsem s ním velmi spokojen. Po dvaceti minutách jsem dokonale odpočat. Jenže mne trápí, jak k tomu přijdu, že jsem za dvacet minut tam, kam se například jógíni v Indii dostávají celé roky?“
Jde především o úmysl, co chci užitím té které nové technologie dosáhnout. Znám jógíny, kteří mobil nevypínají ani v noci, ale div se nekřižují při zmínce o psychowalkmanech. Jiní pilně čtou knihy tibetských učitelů meditace nebo nauky dzogčchenu, avšak setkání s lamou v tradičním rouchu, ale s mobilem na uchu a internetovou adresou na vizitce, je značně vykolejí. Jaksi jim, tedy těm, kteří si nedokáží představit Buddhu se sluchátky i-podu na uších, nebo před obrazovkou internetem s celým světem propojeného počítače, nedochází, že rozhodující je úmysl.
Rozdíl mezi současnými konzumně orientovanými spotřebiteli novinek a zábavy a Buddhou by byl v tom, že Buddha by neposlouchal každý týden novou pop hvězdu, ale mantry a léčivou indickou či jinou etnickou hudbu. Buddha by nesurfoval po stránkách plných lákavých lesklých, ale zbytečných vnucovadel, ale propojoval by buddhisty a o meditaci se zajímající manažery či jiné laiky, a radil by jim, jak poznat sebe sama. Buddha by nebyl obětí reklamy a výrobců (takže by nebyl nešťastný vždy, když by jeho model toho či onoho přístroje zastaral), naopak, různé ty technologie by jen potvrzovaly a vylepšovaly jeho vnitřní svobodu a nezávislost. Schopnost přizpůsobit se vnějším podmínkám totiž chrání vnitřní mír, vědí moudří a buddhisté již dva tisíce let. Pružná, meditací v klidu a pohodě udržovaná a kóany v neulpívání vytrénovaná mysl je totiž pružná jako bambus a přizpůsobivá jako voda.
Opakuji: nejde o technologii, ale o to, co chce (a jestli vůbec chce) člověk pomocí té které technologie dosáhnout.
Psychowalkmana ke své spokojenosti používají vrcholoví sportovci, politici, manažeři. Spolehlivě zklidní mozek – a přinese to, čemu by neinformovaný mohl říkat (protože tu skutečnou nikdy nezažil a asi nikdy nezažije) jakási malá běžná „nirvána“ (kterou ovšem potřebujeme stále víc jako sůl, protože díky ní například přestáváme překážet svému imunitnímu systému).
Jenže, málo platné, ono legendární „osvícení“, či vyčtená a vysněná nirvána to rozhodně není. Tak jak Tibeťané nejméně od 13. století vědí, že moudrost je jen druhá strana soucitu, tak i zklidněný mozek není mozkem osvíceného buddhy (či slza v oku člověka, který kouká na obrázek hladového dítka z Afriky není soucitem dalajlamy). Vše, co děláme, můžeme dělat jen tak, po povrchu, nebo velmi hlubinně, dokonale. K dosažení osvícení potřebujeme kromě zklidněného mozku ještě další atributy, chcete-li, úrovně.
Paradox použití psychowalkmana tkví v tom, že je to právě ono pochybování (jestli se mi to vyplatí, jak k tomu přijdu, že jsem za dvacet minut šťastný, jestli je právě tohle ta pravá a nefalšovaná nirvána atd.), které spolehlivě naruší již dosaženou harmonii. Jinými slovy, je samozřejmě lepší, když si manažer dá dvakrát týdně dvacet minut relaxačního programu psychowalkmana, než když pro svůj mozek a mysl nedělá nic. Ale když už to dělá, neměl by si dosažené výsledky (pocity) špinit pochybováním. S duchovností a cestou k osvícení to vše ale nemá zase až tak moc společného. Spontánní záblesky extatických stavů, podobajících se náboženskému vytržení, zažívali i lidé, kteří brali drogy, nebo účastníci řízených pokusů s vybuzením mozkového centra „mystiky“ (jedna bílkovina dokonce dostala název anandamid, od ananda, blaženost), ale ani ono v naší kultuře tak adorované požehnání (bliss) není onou nirvánou, nebo dokonce osvícením (enlightenment). Je to jako když si dá těžce pracující člověk masáž nebo saunu. Po chvíli je jeho tělo dokonale osvěženo a navráceno do stavu bdělé samozřejmosti (nic nebolí, nic netrápí). Jenže relaxace na jedné, a např. dlouholetým zazenem, řešením kóanů a dalšími osvědčenými metodami dosažené osvícení na druhé straně, jsou jako Trabant a Rolls Royce: nedají se, co se týká výkonu a následné transformace způsobu vnímání reality, srovnávat.
Samozřejmě, když se adept duchovní cesty, která by ho měla dovést až k osvícení, připraví před vstupem do kláštera nebo zenového centra na tři měsíce intenzivní praxe, a tak vyčistí mysl a tělo, pomocí psychowalkmana, jako když najde. Bude dokonale připraven (na skutečnou duchovní Cestu). V žádném případě ale, navzdory tvrzení některých návodů některých nejdražších typů psychowalkanů, které např. označením absolutní osvícení nazývají jeden z programů, nedosáhne osvícení, nebo nirvány, jen tím, že občas zapne audiovizuální přístroj. Tahle tvrzení se podobají spíše klamavé reklamě (jako když výrobce označí slovem sýr něco, co se sice sýru podobná, ale nebylo vyrobeno z mléka) než realitě.
Změna myšlení se zdá být snadná: prostě začnu myslet jinak, že? Jenže zatímco v mysli to vypadá snadno, tělo potřebuje nějaký čas, aby se přestavělo. Pomohu si příkladem: představte si opilce, který už deset let nevzal do úst ani kapku alkoholu. Pak ho ale kamarád z dětství přemluví, stačí štamprle a opilec je přesně tam, kde byl před deseti lety. Jak je to možné, když ani jedna buňka v jeho těle si na onu tehdejší opilost nepamatuje (v lidském těle se vymění všechny buňky za sedm let)?
Právě tak nelze několika hodinami relaxace (třeba z výkonného psychowalkmana) nahradit do databáze na mozkovém hard disku natrvalo nahraná desetiletí lhaní, přejídání se či podvádění jiných i sebe (navíc v prostředí znečištěném chemicky, hlukově, prašně a slovně).
Psychowalkman je tedy „jen“ přístroj, který člověka, jenž dnes a denně zažívá prý až 80 000x víc stresů než jeho dědeček, „pouze“ spolehlivě „vyčistí“, aby s chutí a radostí žil. Udrží ho v optimální vrcholové formě. A to, i bez skutečné (duchovní) nirvány, v dnešní době není zrovna málo (a běžný žurnalista by tento stav těla a duše docela klidně nirvánou nazval). Navíc jakákoliv investice do lepšího fungování sebe sama (a v tomto případě toho nejdůležitějšího, mozku a mysli) nikdy nemůže být ztrátová…