Je to jako s tím okřídleným výrokem chirurga, který manželce operovaného sděluje: operace se zdařila, ale pacient zemřel. Podobných z kontextu vytržených zpráv můžeme v posledních letech číst stále víc, například že fermentované salámy (a pivo) jsou zdravé. Ony jsou „zdravé“, ale jen pro mikroflóru v tlustém střevu, nikoliv pro jeho majitele.
Když se budete aktivně denně několik hodin dloubat levou rukou v pravé nosní dírce, za tři měsíce se vylepší koordinace vaší levé ruky (a tím i aktivita pravé mozkové hemisféry). Když denně hrajete střílečku, a vaše oči (a zraková centra) tak denně trénují, samozřejmě se vaše zraková koordinace a postřeh vylepší. Jenže se zároveň otupí váš smysl pro klidné, neagresivní řešení konfliktních situací a mozek, natrénován na co nejrychlejší „střílení“, bude v každé další podobné situaci, zcela jistě k nepříjemnému překvapení vaší partnerky nebo maminky, rovnou „pálit od boku“.
Vždy je důležitý úmysl. Chcete-li hrát bojovou hru, abyste vylepšili zrak, pak, budete-li si zároveň vědomi případných rizik a vedlejších účinků vaší činnosti, si vylepšíte zrak. Chcete-li zastřelit co nejvíc figurek ve hře, pak se možná zbavíte své jinak potlačované agresivity, ale bez počítače ve frontě na lístky na fotbal se budete chovat tak, jak vás naučila hra: vztekle začnete, i když, doufám, že jen virtuálně, „střílet“ soupeře.
Daphne Bavelierová a Shawn Green (z University of Rochester, NY, USA) měli zcela jistě pozitivní úmysl – a dospěli k pozitivním výsledkům.
Nikdo nepochybuje, že počítačové hry jsou v určitém smyslu dokonalou relaxací. Dále ale už skutečně jde o onen „úmysl“. Vím o hrách, které pomáhají hyperaktivním a dyslektickým dětem „poopravit“ fungování mozku, dokáži si představit podobný trénink tupozrakých nebo jinak zrakově postižených lidí, a vím také o rehabilitačních a jiných hrách, které zklidňují mysl (a tlak krve) svých hráčů až do stavů, rovnajících se dokonalé meditaci.
Rehabilitační počítačové programy lze (s pozitivním úmyslem) zcela jistě vymyslet právě tak napínavě a zábavně, jako jsou napínavé a zábavné střílečky. Jen chtít.
Konkrétní hromadné vraždění všech proti všem z mnoha druhů zbraní (jako v Unreal Tournament) zaujme jen určitý typ hráčů, a bylo by od nich předčasné začít jásat nad reálnými „výhodami“ této virtuální hry. To ale neubírá zmíněným dvěma vědcům zásluhu na potvrzení neuroplasticity mozku (který se při každé delší činnosti přizpůsobuje a „mění“) a objevu dalších (virtuálních) úrovní, ve kterých lze vylepšovat činnost mozku, tedy člověka.
Mít „ostřejší zrak“ je lepší, než prostřílet se životem plným agresorů a násilí. Ale je tu i další „úroveň“ – chtít mít ostřejší zrak, abych se naučil zahlédnout mezi záplavou klipovitých fragmentů skutečná řešení reálných problémů dneška, to je, oč tu běží…