Tak jako byla nemocí 19. století tuberkulóza, tak je strašákem posledních let právě rakovina děložního čípku. Ročně se u nás nakazí asi 1100 žen (z nichž 400 zemře). Co když příčina, jak (v článku, který mi přišel mailem) připomíná homeopatka Alena Bratková, tkví spíše v psychice nemocným žen, ve změně jejich životního poslání? „Mladé dívky dnes na prahu dospělosti nepřemýšlejí o založení rodiny, ale jejich první starostí je navštívit gynekologa, aby jim předepsal hormonální antikoncepci. Jejich snahou je tedy co nejdříve zahodit své ženství i jeho projevy, protože jim překážejí v moderním způsobu života.“
„Co když je to právě tahle informace o tom, že je nevýhodné či dokonce nevhodné být ženou a matkou, která určuje druh nejmasovějšího onemocnění a příčiny úmrtí u žen, tedy rakovinu ženských orgánů?“ pokračuje epidemioložka. A hned také nastoluje další provokativní otázku: „Jaké nemoci se asi vyvinou, když zabráníme vzniku rakoviny děložního čípku a prsou bez toho, abychom narovnali postoj nových generací žen k ženství a mateřství?“
Jak jsem zjistil na síti, prof. Dr. Béchamp byl jedním z nejvýznamnějších francouzských výzkumníků v oboru biologie. Vyučoval na univerzitách a lékařských školách a publikoval v širokém rozsahu; od biologie buněk, přes nemoci, botaniku a příbuzná témata. Jeho osoba by dnes pravděpodobně byla všeobecně známa, nebýt aktivit Louise Pasteura, který na rozdíl od plachého Béchampa měl výřečnost, spoustu přátel ve společenských a politických kruzích a nakonec dokázal uplatnit nároky, na něž ve skutečnosti neměl žádné právo (nepřipomíná vám to něco?). Přitom oba, Béchamp i Pasteur, byli členy Francouzské akademie věd a jimi předložené doklady i dopisy, které si vyměňovali mezi sebou i s jinými, se dochovaly dodnes. Právě tak se v protokolech akademických schůzí dochovaly i jejich slovní potyčky.
Béchamp pracoval s kvasinkami určenými pro pivovary a časem si povšiml, že to, v co se tehdy věřilo, nemůže být tak docela pravda. Pracoval na tom a nakonec přišel s poznatkem, že tělo uvnitř není ani zdaleka sterilní, ale že nosí příčinu zdraví i nemoci v sobě samém. Nejenže tvrdil, ale i dokázal, že nemoc zvenčí přijde jen tehdy, když se v těle změní to, čemu říkal „terén“ (přesněji „složení půdy“; něco, co lze chápat jako obdobu rovnováhy pH), a že změna terénu vlastně jakoby „pozve“ infekci, nemoc, zvenčí. Abychom zabránili nemocem, je podle Béchampa zapotřebí všímat si především rovnováhy „terénu“ uvnitř těla a nezaměřovat se na to, co poletuje vzduchem. Přestože se protichůdné poznatky patologů v posledních letech množí, medicína se stále tvrdohlavě drží teorie Pasteura.
Ironií osudu je, že sám Pasteur nakonec na smrtelné posteli prohlásil (a je to zaznamenáno): „Antoine měl pravdu. Je to terén.“ … a vzkázal Béchampovi omluvu za pomluvy a příkoří, které mu způsobil. To ovšem vůbec nic nemění na tom, že ještě stále platí (neo)mylná posvátná pasteurovská doktrína alopatické medicíny.
Dodávám jen, že „terén“ je (kromě genetických a tělesných daností) v přímé závislosti na psychickém stavu toho kterého člověka. A že je nejvyšší čas, aby lékaři a vědci přestali sledovat sobecké zájmy své vědy (či metody nebo technologie) – ve stylu souboje Pasteur kontra Bechamp – a začali dávat přednost zájmu člověka. A ne vy smyslu platícího pacienta, ale živého myslícího a cítícího tvora. A také ne až nemoc propukne, ale preventivně, aby vůbec nepropukla.
Na téma "vědci" viz také zde, zde a zde