Znovu tak vrátil do hry, rozuměj, do nikdy nekončícího a republice nic dobrého nepřinášejícího zápasu o funkce a moc předsedu ČSSD Jiřího Paroubka (který se samozřejmě opět začal usmívat na všechny strany). Ještě jinak, Václav Klaus se opět pragmaticky pokusil pojistit si své znovuzvolení prezidentem.
Před dávnými lety, kdy se Klausovi mohlo o prezidentství jen zdát, jsem na svých seminářích a kurzech vždy při společném závěrečném zpěvu české mantry do mezer naznačoval hypoteticky špatné zprávy (aby si tak lidé uvědomili, že stačí chvíle zpěvu, a rozbouřená mysl se zklidní a člověk „zrozumní“): Lásko bože lásko…(zpívali lidé, a já do mezery): někdo vám šlápne na nohu… lásko bože lásko… ukradnou vám peněženku… lásko bože lásko… propustí vás ze zaměstnání… lásko bože lásko… Klaus bude prezident… a lidé obvykle vyprskli smíchem nad naivitou téhle možnosti a málem mantru nedozpívali. Tak moc to pro ně tehdy bylo nepředstavitelné. A pak se tento pán nechal zvolit hlasy komunistů a od té doby si užívá. Moci a funkce a obdivu obyčejných a neinformovaných lidí.Když bylo jasné, že Václav Klaus bude prezidentem, měl jsem podobný svíravý pocit, jako když se na počátku 90. let začali tehdy federální politici přít o pomlčku v názvu republiky. Skončilo to rozpadem ČSR na ČR a SR. Jak to skončí s prezidentováním Klause? Čím nás ještě překvapí?Frank Herbert, známý sci-fi spisovatel (jeho slavný cyklus Duna je právě o boji proti korupci a zneužití moci), napsal již před třiceti lety: „Neodevzdávejte všechna svoje rozhodující práva lidem s mocí, bez ohledu na to, jak obdivuhodní se vám mohou zdát. Za fasádou hrdiny najdete lidskou bytost, která dělá lidské chyby. Když se lidské chyby udělají v měřítku, které je dostupné superhrdinovi, nastanou obrovské problémy.“ Zdenek Slouka, (americký profesor, viz Žijeme pořád v partokracii, Respekt 20/2006), vyjádřil názor, se kterým se jistě ztotožní mnozí z nás: „Co Václav Klaus řekne, tak to musí být a nikdy to nemůže být jinak. Považuji to za smutný intelektuální defekt a nebezpečnou charakterovou vadu.“
Vidět ty ješitné a vždy ochotně rozhádané kluky tam nahoře, jak se hádají o kyblíček, je smutné. O to víc, že jsme jako voliči již mnohokrát mohli zvolit ženy. Jak jsem již někde psal, muži neumí přiznat, že udělali chybu. Neumí se zeptat na cestu, když zabloudí. Nejsou toho (evolučně) schopni. Neumí se dohodnout. Musí bojovat a vítězit, operovat, jednat, a to vše hned, protože tak jsou evolucí naprogramováni. Jsou to ale právě ženy (s propojenějšími mozkovými hemisférami a tisíciletým tréninkem umění jednat a domluvit se), které myslí ne na politickou funkci, ale na své děti, na budoucnost komunity. Ženy navíc umí to, čeho muži nejsou fyzicky schopni: mluvit a zároveň naslouchat. I ve smyslu „poslouchat“.
Od začátku června sledujeme, jak se muži neumí dohodnout. A jak prezident lavíruje a jedná ne nadstranicky, ale v zájmu svých pragmatických cílů.
Sklízíme, co jsme zasadili. „Prezident Klaus se uchýlil ke krajně neobvyklému kroku…“ píší noviny. Jenže k těm se uchyluje a bude uchylovat stále častěji. Až se z téhle „úchylky“ stane norma a my spláčeme nad výsledkem.
"Já jsem to nepochopil," zareagoval samotný Schwarzenberg, který by byl ideálním ministrem zahraničních věcí (jakého jsme od dob Jiřího Dientsbiera neměli). Ministrem slušným, vzdělaným, lidsky zkušeným, bohatým a tedy nepodplatitelným. A navíc, protože je majitelem lesů a lesnictví vystudoval, i „zeleným“.
"Opravdu nevím. Jak by řekl major Terazky, jsem z toho volajaký zmätený," řekl Schwarzenberg.
Zmätení jsme všichni. Včetně předsedy vlády minulé i té zatím prezidentem neakceptované. A pokud bude hůř… kam se pak uchýlíme…?