Jedna teorie, která se pokouší zjištěné údaje interpretovat tvrdí, že smutek, osamělost a stres se podepisuje na stavu našeho těla. Studie profesora Jona Cacioppa z Univerzity of Chicago zjistila, že tihle smutní a osamělí měli 209 genů „zastavených“. Některé z těchto zastavených genů se účastní zprostředkování reakcí, které se řídí pochody v poškozených tkáních, jiné mají na starosti produkci protilátek. Vypadá to tedy, že smutek a osamění nahrává chronických zánětům, které se pak odráží v postižení srdce, cév, artritidě, Alzheimerově chorobě atd.
Stejně se ale neví, co bylo dříve – pocit osamělosti, nebo fyzikální projev na genech (vejce nebo slepice)? A to zatím vědci neberou v úvahu, že značná část poškození vzniká v průběhu těhotenství nebo přímo při porodu. Stejná otázka, vejce nebo slepice, se nabízí i v úvahách, jak moc se poškození (kouřením, pitím alkoholu, stresem v těhotenství a) traumatickým porodem podepisuje na genetické výbavě takového člověka.
Podobně zmatení jsou vědci ze zjištění, že politická orientace je nějak zakódována v mozku každého člověka už od narození. Na genech záleží, jestli bude člověk liberál nebo konzervativec, víc než na rodinném zázemí. Ale otázka, jestli vznikly politické strany na základě evolučně daných genetických předpokladů, nebo se geny přičinlivě změnily v průběhu 19. a 20. století, kdy už strany existovaly, vyřešena není.
Dalším problém stylu vejce nebo slepice se objevil i co se týká schopnosti se učit. Procesu učení prospívá výzva, ale brzdí jej strach. Nejen z trestu, ale i z neuznání nebo posměchu. Ukázalo se, že při každém vjemu (a pokusu se něco nového naučit) se mozek nejprve ptá, jestli ho to, co se právě dovídá, nějak neohrožuje. Když se bojíme, proces učení přestává fungovat. Podobně si mozek nezapamatuje to, co mu nedává smysl. Aha-efekt je doprovázen produkcí endorfinů a my jsme šťastni, že nám něco došlo. Lze se tedy, při pohledu jak stále zpátečnicky fungují naše školy, reforma nereforma, ptát, co bylo dřív: autoritativní arogance učitelů, kteří si s žáky dnes neví rady, a odmítají uznat nejnovější objevy neurověd, nebo strach, který v učitelích vyvolali jejich předchůdci o generaci dřív?
„Dnes již existují neurovědecké důkazy o tom, že nejen tělo ovlivňuje mysl, ale také naopak, že psychické děje ovlivňují děje tělesné, a to jak v oblasti tolik rozšířených psychosomatických onemocnění, tak v tom, kdy psychické trauma indukuje měřitelné poškození mozku, které je dobře probíhající psychoterapie schopna léčit, včetně toho, že po úspěšné psychoterapii (či farmakoterapii) například v případě deprese původní léze zmizí,“ napsal vědec z Centra pro teoretická studia Petr Bob.
Otázka, jestli je lidská osobnost daná geny nebo prostředím, je tedy zatím nezodpovězena. Objevy, že geny stojí v pozadí tak intimních lidských vlastností, jako je politická orientace, nebo že tak intimní lidské vlastnosti, jako je pocit osamění, nebo pocit strachu, stojí v pozadí genetických změn, přinášejí spíše další zmatek. Možná je paradox, ale i motivace lidského poznání právě v tom, že nikdy nezjistíme, jestli bylo dřív vejce nebo slepice (a o naivitě i nebezpečí karteziánské představy, že až rozebereme člověka a svět na nejmenší šroubky, zjistíme, jak funguje, se přesvědčujeme už dnes). Možná, přes všechny (nano) technologie nikdy nezjistíme všechno, ale snad si uchováme pokoru před zázrakem stvoření (ať už se jmenuje kopretina, slepice, kocour nebo člověk).
Z hlediska vesmíru je to ovšem jedno, jak otázku „vejce nebo slepice“, v tomto případě geny nebo prostředí, zodpovíme. Platí, že ta i ona odpověď je (v určitých souvislostech) správná. A že co se stalo, nelze odestát, ale že lze změnit způsob, jak se k tomu či onomu postavíme.
http://www.osel.cz/index.php?clanek=2926
http://www.osel.cz/index.php?clanek=2916