Sbíral jsem jeho alba (draze jsem je kupoval na černé burze) a na překladu jeho textů jsem se učil americkému slangu (angličtinu jsem předtím začal zvládat při překládání libreta k Jesus Christ Superstar). Mimochodem, příznačné a pro mne varující bylo zjištění, že asi půl roku poté, co jsem své překlady v deseti průklepech rozdal kamarádům, mi někdo neznámý na burze desek nabízel (samozřejmě ty mé!) překlady Franka Zappy za tehdy závratných 200 Kčs.
V roce 1974 (na druhé odvolání a typicky miniaturní devizový příslib) se mi podařilo dostat se do Holandska a zažít koncert Franka Zappy a jeho kapely Mothers of Invention ve sportovní hale Ahoy v Rotterdamu v jeho asi nejhvězdnější sestavě, v období alba Roxy and Elsewhere (a následných LP Apostrophe a One Size Fits All). Na tu dobu tam byl i vzadu v hale neuvěřitelně perfektní zvuk, ale já neodolal a šel si sednout asi tak deset metrů před pódium na schody uprostřed. Dokonale jsem si vychutnal jak hudbu a Franka, tak především svobodnou uvolněnost holandských a jiných fanoušků. A na cestě autem zpátky do Amsterodamu jsme v „kachně“ bez střechy „dojížděli“ atmosféru v nekonečném proudu podobných aut plných velmi vlasatých, rozezpívaných a přátelských svobodných lidí, kteří si vzájemně dávali přednost.
S Elektrobusem jsme pak hrávali jeho King Konga (v příjemně najazzlém šestiosminkovém rytmu) a několik dalších „hitů“, např. Pygmy Twylite, a taky jízlivý song v českém překladu, který tehdy doslova, a dnes již zase vyjadřuje úroveň média, kterému se říká televize: I´m the slime (Já jsem ten sliz co vytejká, den co den ze tvý obrazovky…).
Frank byl (i kvůli své na mnohé své krajany až příliš sžíravé kritice mnohých zapšklých tradic, jevů a politických osobností) ve své rodné zemi sice známou a režimem sledovanou, ale přece jen spíše zábavnou a hudební než všeobecně uznávanou osobností. Prodeje desek tomu celkem odpovídaly. Mnohem uznávanější byl, tak jako slavní jazzmani, v Evropě. Tady u nás jsme tehdy naivně obdivovali „svobodu“ v USA a vůbec si nedokázali představit míru svobody, která Frankovi umožňovala perfektně hrát a výborně zpívat písničky na zdánlivě triviální a velkého umění předtím nehodné náměty, a přitom všem si dělat srandu ze všech a všude, včetně vlastní posedlosti hudebním perfekcionismem. Písně o smradlavých nohou (Stink Foot), špinavé židovské princezně, palačinkách, o psíkovi, o buranovi z Montany, Zuzce Šťabajzně, nebo Miláčku, byl jsem v tobě, Tornádo bodu G, Vyndej ty zuby, bejby aj. snad těm, kteří netuší, o čem to bylo, naznačí… Ostatně, podobně si z těchto a jiných věcí dnes dělají srandu tvůrci seriálu Simpsonovi.
Když pak přiletěl v roce 1990 do Prahy, byl Zappa ohromen přijetím už na letišti. Jak se ukázalo za tři roky, bylo to sice už téměř na sklonku jeho života, ale přece jen dokonalé zadostiučinění: takovou superstar doma nikdy nebyl. Kvalita jeho hudby (mimochodem, Zappa prakticky celý svůj život pilně, pokud zrovna nezkoušel nebo nekoncertoval, čtrnáct až šestnáct hodin denně sedm dnů v týdnu pracoval ve svém studiu) a neuvěřitelná ironie, se kterou odhaloval každičký pokus o (nejen americké) pokrytectví, se dokonale trefila i do situace v našem socialistickém bloku.
Na setkání s Frankem Zappou v jedné pražské hospodě jsem tehdy, když se situace zklidnila, a Zappa seděl sám a jen pozoroval cvrkot, překládal kolegovi, který měl kdysi ode mne natočena všechna tehdejší Zappova alba, a který si šel nechat od „mistra“ podepsat samizdatové vydání jeho textů. Frank na tu x-tou strojopisnou kopii s odrbanými špinavými listy vytřeštil oči, podepsal se, zamáčkl slzu, a zůstal naměkko. Jestliže přijetí na letišti a oficiální sláva, které se mu dostalo jinde, mohla být jen shodou historických okolností, teď mu muselo dojít, že to, oč se z jeho pohledu „donkichotsky“ snažil v USA, dozrálo a fungovalo tam, kde nepředpokládal, tedy za železnou oponou. Nikdy si ani ve snu nemohl představovat, že by někde na druhém konci světa nějací blázni nejen poslouchali jeho hudbu, ale dokonce i kopírovali, na stroji opisovali a vzájemně si půjčovali texty jeho písní! A možná mu dokonce rozuměli!
Na Franka Zappu si tak dodnes často vzpomenu, sleduji-li nějaký hudební pořad v české televizi. V knize Neil Slavena Zappa: Elektrický don Quijote (název dokonale vystihuje jak neutuchající Frankovu energii, tak jeho tehdy zdánlivě marný, ale právě v Praze v roce 1990 potvrzeně účinný boj s průměrností a zapšklostí, která nás obklopuje), je věta: …režisér a kameraman provozovali obvyklou televizní hru „najdeš sólistu“, kterou jim ovšem Frank ztěžoval tím, že se neustále ke kamerám, navíc experimentující se solarizací a rychlými zoomy, točil zády.
Ještě dnes vidím jiskru v jeho očích a úsměv pod knírem, když tenkrát Mikoláš Chadima na celou hospodu i jemu vykládal, jak mu (a tedy i nám) estébáci vyhrožovali: „My vám toho Zappu vymlátíme z hlav!“ I nikdy nepronásledovaným hudebníkům začínalo docházet, co všechno Zappova hudba pro nás, pokoušející se nezaprodat a hrát v nesvobodné zemi svobodnou hudbu, znamenala. A to jsem se mu ani nestačil „pochlubit“, že mi v roce 1986 estébáci zabavili nejen gramofon a magnetofon, ale i celou sadu jeho elpíček jako důkazní materiál zločinu (poškozování zájmů republiky v cizině).
Často také, při setkávání s průměrností a laciným pozlátkem, marně zakrývajícím šmíru světa turistického průmyslu odbytých koncertů v pražských kostelech, parafrázuji Zappův výrok „Ten by dobrou hudbu nepoznal, ani kdyby ho kopla do zadku“.
Na koncertu při oslavě odchodu sovětských vojsk v červnu 1992 řekl (a pro něho typicky tak opět předstihl všeobecně akceptovanou realitu, kterou jsme tehdy my tady, naivně, nezkušeně, nedocenili): „Vy to určitě víte sami, ale tohle je jen začátek nové doby pro vaši zemi, a až budete čelit všem změnám, prosím, snažte se udržet její jedinečnost. Neměňte ji v něco jiného, než je. Ať je dál jedinečná.“
Za pár měsíců nato nám tuhle česko slovenskou (dvoj)jedinečnost politici, aniž se nás zeptali, rozdělili.
A za třináct let tady máme z toho vysněného demokratického „kapitalismu“ většinou přesně to, do čeho se už tenkrát Zappa tak výstižně a přitom ironicky trefoval.
Tak. A já si teď pustím několik skladeb z několika Zappových alb a tam nahoru pošlu pozdrav: Ahoy, FZ!