Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Bez komentáře 5

100 nejdůležitějších žen v německy mluvícím prostoru (pořadí určily podle relevantních, tedy nezpravodajských citací, různé světové servery). Mezi první stovkou mužů i žen není ani jedna politička a ani jeden jediný politik. Počítače hledaly osobnosti, které nejvíce ovlivňují veřejné debaty a veřejné mínění a ptaly se na to, kdo významně provokuje originálními myšlenkami, aktuality je nezajímaly.

Vyhrála spisovatelka, která se vyjadřuje k veřejným věcem pravidelně každý týden ve svém rozhlasovém pořadu. A na prvních dalších devíti místech jsou podobné ženy: navíc jedna vědkyně a jedna evangelická farářka. Podle vítězky je totiž typické pro dnešní politiky, že mezi hlavní jejich deficity patří totální nezájem o kulturu, protože žijí pouze mezi svými papíry a zajímají se pouze o své politické plány. Naopak ti, kteří se zajímají o kulturu, jsou více mezi lidmi, jsou lehce otřesitelní, křehcí, a tím pádem i průhlední a s těmito vlastnostmi nelze dělat politiku. Politik musí mít takové ustrojení, aby se jeho duše vůbec nic nedotklo (musí mít nízkou sociální inteligenci), jinak v politickém byznysu propadne. Politik musí být pragmatik, zatímco pravá kultura je zcela nepragmatická. V politice jde jen o ego a moc, kultura pracuje vždy s transcendencí, tedy s tím, co vše dosažitelné přesahuje, co je neuchopitelné či nepojmenovatelné. Problém je, že pro přežití jakéhokoliv národa je ale nejdůležitější právě kultura, protože jen ta je tím prostředkem, kterým si lidé předávají a tradují hodnoty, na kterých každá společnost stojí. Jinými slovy by se dalo říci: Zatímco politika, a to každá, pohled na svět zužuje, skutečná kultura, a to taky každá, pohled na svět rozšiřuje, a proto je tak důležitá.

http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-o-kulturnim-deficitu-politiku-fit-/p_spolecnost.asp?c=A080606_220708_p_spolecnost_wag

Reklama

 

Poslední dvě americké krize vnikly také z hříchu přihlížení. Auditorskou krizi Enronu a dalších mají na svědomí Američané v bílých košilích a filmově upravených kravatách. Auditoři podváděli ve svém oboru a ostatní jen přihlíželi. Dopad na americkou ekonomiku byl mnohokrát hlubší než teroristický útok 11. září, k němuž došlo několik měsíců před touto „krizí důvěry“. Pokud ekonomika podvádí sama sebe a vlastní vinou uvnitř zahnívá, má to na ni mnohem hlubší dopad než nepřátelské útoky, přírodní katastrofy, hurikány, povodně. Stejně se podvádělo a opile přihlíželo při současné hypoteční krizi. Podobné to bylo i u nás: české období bankovního socialismu uvrhlo ekonomiku do mnohonásobně hlubší krize než záplavy v roce 2002.
Ve Finsku, kde jsem vyrůstal, se nezamykala kola, nebylo to třeba. Prostě se nekradlo. Náklady na zamykání kola (čas, cena zámku a psychický stres) odpadly. Společnost, ve které si lidé nevěří, musí vynakládat vysoké částky na zajištění toho, aby se protistrana chovala, jak bylo dohodnuto. V zemi, kde k uzavření smlouvy skutečně stačí potřást si rukou, se podniká mnohem jednodušeji.
A lidé jsou ochotni pustit se do mnohem riskantnějších a zajímavějších projektů než v zemi, kde lidé neznají svého bližního, když je okrádán v tramvaji. Důvěra promazává řetěz ekonomiky, naopak okrádání přisypává do řetězu písek, takže je suchý jako pepř, otáčí se pomalu a může se snadno zaseknout.

Tomáš Sedláček, Respekt 24/08

 

Kdykoliv se nějaká skupina občanů opováží projevit nesouhlas s přáním či rozhodnutím politické moci, vedoucí činitelé, a na stranické příslušnosti nezáleží, se uchylují ke konfrontaci a tuto skupinu obviňují z vyděračství. Když to nejsou učitelé nebo lékaři, jde o vyděračské státní zaměstnance. Dovolují si totiž hájit své zájmy či navrhují jinou alternativu k řešení problému. A naštěstí přerušují práci jen na hodinu. Jestliže by se rozhodli stávkovat celý den nebo nedej bože vést stávku časově neomezenou, mám obavy, že by byli považovaní za teroristy, s nimiž se samozřejmě nejedná.

F. M. Plichta, Respekt 24/08

 

Jak totiž ví každý, kdo někomu něco půjčil, růst cen – inflace – prospívá těm, kteří něco dluží, a likviduje majetek těch, kteří jsou jejich věřiteli. My všichni úvěrujeme stát a ten má možnost své dluhy umazávat tím, že pomalu, ale o to vytrvaleji přiživuje kola inflace. Už téměř století živíme svého otesánka, jenž chce stále víc a stále hlasitěji u toho mlaská.

Marek Hudema, O Otesánkovi, Reflex 24/08

 

To, co zůstává společné pro ODS z roku 1997 a ODS z roku 2008 je jen těžko stravitelná míra arogance. Projevuje se nejen lpěním na zaručené správnosti originálních českých experimentů, vymyšlených mozkovým trustem ODS, nebo lpěním na jednostranném, s Evropou příliš nekonzultovaném prosazování věcí, jako je americký radar či snah o zrušení víz pro české občany cestujících do USA.
Projevuje se i naprostou komunikační neschopností, která se mnohým jeví jako pohrdání veřejností. Takovým jednáním se často vyznačují především ideologicky zanícení jedinci a subjekty. Nepotřebují to, co dělají, nikomu příliš vysvětlovat, protože mají přece „pravdu“. A tu mají proto, že k ní mají zaručený ideologický recept. Ti, kdo takovému receptu nerozumí, jsou prosťáčci, s nimiž se netřeba bavit.
Bohužel z ODS tento postoj přímo sála, stejně jako z ní sálal během jejího prvního pobytu u moci. Tento postoj také bude jednou z hlavních příčin krachu současného pokusu ODS o vládní reparát, který začal po volbách v roce 2006.

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=3668

 

Občanští demokraté však jako by svá nejlepší léta měli za sebou a zvykli si, že napravo nemají konkurenci. Topolánek sice v prvních letech po nástupu do čela strany opustil militantní slovník Václava Klause a zbavil ODS image sekty, později však přinesl jiný typ papalášské arogance a dnes i on působí jako člověk odtržený od reality. Stačí si představit, jak by třeba kauzu Benešová v. Vesecká glosoval z opozičních lavic, a jak ji nedávno komentoval na tiskové konferenci vlády. Prostě už to dávno není onen „svěží vánek“, ale se vším všudy rovnocenný soupeř Jiřího Paroubka, který se naučil dělat politiku podle pražských pravidel. K tomu je třeba přičíst iracionální excesy, jako je vzpoura proti nové budově Národní knihovny, kde se ODS předvedla jako parta zapšklých trpaslíků pod vedením někdejšího městského liberála Pavla Béma. Ten však v sobě s pomocí mentora z Pražského hradu náhle objevil konzervativce a nechal se semlít všemi pražskými lobbisty, kterým jde jen o miliardy z městského rozpočtu. Dnes může Bém sloužit za odstrašující příklad toho, co s člověkem dokáže provést politika. http://www.lidovky.cz/chce-to-konkurenci-0nk /ln_noviny.asp?c=A080702_000010_ln_noviny_sko&klic=226287&mes=080702_0