Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Chvála dočasnosti

Člověk překvapivě snadno podléhá rutině: chodí pak známými ulicemi, dělá obvyklou práci  a žije v jakési mlze zvyku. Stále se opakujícími činnosti mu v mysli (většinou nevědomě) rozostřují vnější svět. A tak, pokud není nějakou tou metodou natrénován k plnému a bdělému vědomí, míjí všednodenní krásy světa a možnosti tichých vnitřních radostí. Pomůže třeba právě vědomí dočasnosti: když jsem v roce 1979 byl na dva měsíce v Japonsku, věděl jsem, že je to poprvé a taky naposledy. Chtěl jsem tedy vychutnat a zapamatovat si každičkou vteřinu toho výjimečného času (a např. jsem se dopředu naučil systém metra a hlavně okružní Jamanote line, abych pak neztrácel čas blouděním).

 

Možností, jak nezabřednout do zvyku a udržet si onen úžas dítěte, které právě uvidělo něco nového a hodně zajímavého (a pro batole je „nové“ prakticky všechno) je nepřeberně. Každá činnost, jakkoliv vypadá nepříjemně, může být, je-li vykonávána na 100%, dokonalou meditací a tichou vnitřní radostí z existence. Ano, i mytí nádobí, škrábání brambor, žehlení, úklid, luxování (to z hlediska ženy), ale také různé pochůzky, nákupy, vynášení odpadků, oprava motoru nebo udržování tepla domova, tedy např. štípání dříví (to z hlediska muže), to vše by mohlo a v ideálním případu mělo být meditací. Každá takto stoprocentně vykonávaná činnost by pak, tak jako stěrač na předním skle auta, mohla a měla mysl (respektive onu jakoukoli předchozí činnost), obvykle zamlženou a orosenou emocemi nebo naprogramovanými reakcemi, jaksi automaticky očistit.

Reklama

 

Když jsem končil svou sedmnáctileté období nočního hlídání, poslední měsíc jsem chodil do práce pěšky (z Vinohrad na Hradčanské náměstí) a vědomě si naplno užíval nádhery turisty z celého světa obdivovaného vltavského nábřeží, panorama Hradčan, Karlova mostu, Mostecké ulice (tenkrát ještě s pekárnou a cukrárnou naproti), a Nerudovky nebo starých nebo nových zámeckých schodů: věděl jsem, že to je dočasné. A pokud si to teď vychutnám, na sto procent, budu mít na co vzpomínat.

 

Bydleli jsme pět let v Široké ulici, tedy velmi blízko Staroměstského náměstí, a já jsem každý den v sedm ráno odemkl velké těžké dveře a rázem byl v centru historické Prahy: šel jsem koupit pečivo ke snídani a noviny. Už během prvních deseti metrů jsem v sobě nastartoval onu vnitřní, tichou ,ale o to intenzivnější radost z možnosti žít tu teď a tady (a když jsem odemykal domovní dveře v průběhu dne, často jsem zachytil obdivné a vlastně závistivé pohledy kolemjdoucích turistů: ten se má, on tu přímo bydlí).

Podobně jsem si užíval o pár let později, kdy jsme bydleli v Lázeňské ulici, sto metrů od Karlova mostu. Měl jsem ve sklepě kolo a jezdil přes ten či onen most a užíval si města o sto šest. Když pak v roce 2002 přišla povodeň (a my pár týdnů bydleli u příbuzných a pak přišli o sklep), vychutnával jsem si, určitě tak jako mnozí další vyplavení obyvatelé Kampy, téhle dočasnosti všeho o to víc.

Každý den ráno jsem si šel pro pečivo a noviny a přečetl si titulky na Karlově mostě.

 

V době návštěvy japonského císaře v Praze mi tehdy přátelé, kteří ví o mém obdivu japonské kultury, „v žertu“ telefonovali, jestli se s japonským císařem potkám. Odpovídal jsem, že rozhodně ne. Oficiální část návštěvy pak (dle zprávy v televizních novinách) už skončila, a tak mne další den ráno, když jsem si četl noviny na mém od 60. let oblíbeném místě Karlova mostu (poblíž schodů na Kampu) celkem překvapilo, když jsem uviděl japonského císaře, který se bez ochranky, jen se svou manželkou císařovnou a jednou dvorní dámou, procházel po Karlově mostě. Ví se o něm, že miluje Prahu, zvláště její starou část, že sbírá knihy o pražské architektuře, a že nejvíc miluje právě pohled na malostranské věže a Hradčany z Karlova mostu (jenž donedávna zdobil etiketu každé lahve piva jednoho velkého japonského pivovaru). Jak tak ke mně přicházeli (na mostě jsme byli v tu ranní hodinu prakticky sami), naše oči se potkaly a já spatřil v očích japonského císaře závist: co by za to dal, kdyby mohl bydlet v Praze a každé ráno si dojít pro noviny a přečíst si je na Karlově mostě! I pro něho byla tahle neoficiální procházka výjimečnou příležitostí vychutnat si i pro něho tak exotickou dočasnost.

 

Právě tak jsem se naučil vychutnávat nejen všechny cesty do ciziny, ale i jízdy vlakem nebo autobusem na přednášky nebo koncerty. Právě tak jsem si vychutnával detaily ze života dvou dcer (a byl jsem tehdy, koncem 70. a začátkem 80. let, často jediný tatínek v parcích a na pískovištích, kam jsem s nimi jezdil): věděl jsem (a když přišla nějaká chvilková krize, připomínal jsem si), že se nic z toho nikdy nezopakuje. Své dcery jsem často fotil, a fotky pak zvětšoval na velký formát a nechával vázat do různých šátků: věděl jsem, že si někdy v budoucnu budeme všichni rádi fotky, zvěčňující neustále proměnný život, prohlížet (a pokaždé v jiné barvě a vzoru šátku vázaná alba už na první pohled onu výjimečnost a dočasnost budou navždy evokovat).

 

Právě tak by si ovšem mohla a měla každá těhotná žena vychutnat své těhotenství (tak jako si je vychutnávají ženy mnohých i domorodých společností: jako vrchol života ženy), protože oněch devět měsíců je zázrakem a příroda se sama postará, aby psychika ženy byla neustále zaplavena pocity štěstí a výjimečnosti (těhotenství a mateřství ženě doslova přestaví mozek).

Právě tak by si mohla a měla maminka vychutnat první rok dva života toho až překotně se vyvíjejícího se zázraku nového života: i každá činnost týkající se dítěte by totiž mohla a měla být meditaci (a tedy i dokonalou relaxací mysli). Všechno kolem dítěte je dočasné a tedy výjimečné. A ženy to intuitivně vědí: kromě toho, že kojí (a užívají si záplavy endorfinů a blaha), se také umí radovat z každého podařeného hovínka (které jindy a jindy vzbuzuje spíš odpor). A například mluví maminkovštinou (kterou nikdy nikde nestudovaly, ale intuitivně vědí, že ono šišlání poskytne miminu dostatek těch správných frekvencí pro optimální rozvoj jeho mysli i slyšení).

Právě tak jsou výjimečné první pokroky v lezení a později první krůčky.

 

Naznačuji, že ženy, na rozdíl od mužů, jimž rutina života většinou dokonale převrství onu původní klukovskou schopnost si hrát a radovat z obyčejného klacku, mají daleko víc příležitostí nacházet a vychutnávat si ony drobné výjimečnosti, ze kterých je utkána látka kvalitního života. A ony pro jiné lidi běžné a bezvýznamné příhody a situace tak pro ně mohou být výjimečnými korálky na individuální šňůrce žití.

Právě těhotenství, narození a život dítěte jsou a mohly by být dokonalými připomínkami jak oné dočasnosti, o které tady uvažuji, tak také velmi efektivní pomůckou nácviku a využívání metody bdělého vědomí. Ví se, že schopnost radovat se (z dočasně výjimečných chvil) a žít teď a tady (tedy ne v iluzi nějaké budoucnosti, ve stylu „užiju si, až…“, ale ani ne pod tíhou negativních vzpomínek z minulosti, ve stylu „kde jsem mohla být, kdybych tenkrát…“) je léčivá právě tak jako těhotenství samo o sobě (miminko svými kmenovými buňkami těhotnou ženu spolehlivě vyléčí i z chronických zdravotních potíží).

 

Člověk tak nakonec dojde k převratnému, ale vlastně logickému závěru: každý život každého člověka je výjimečný zázrak, a je-li vnímán, vteřinu po vteřině, jako něco dočasného, poskytuje dost příležitostí a detailů k možnosti si jej jako výjimečný zázrak a dar také vychutnat.

A být tak neustále šťastný (a tedy i, v rámci ekologických možností, zdravý).

  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama