Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Chvála kóanů

Jak si dnes začínáme, alespoň my lépe informovaní, uvědomovat, a co tušili a tuší bystří myslitelé a spisovatelé již téměř sto let - jazyk je past. Jak navíc dnes máme ověřeno, náš mozek funguje jinak v levé a jinak v pravé hemisféře (a navíc ženský mozek je jinak a více propojen). Zjednodušeně napsáno, zatímco my muži mluvíme, abychom sdělili informaci (snad bych měl napsat rovnou „instrukci“), ženy mluví, aby si odpočinuly (a pokecaly o vztazích).

 

Jak je dnes, díky moderním zobrazovacím metodám, patrno, jazyk (verbalizace) sídlí (hlavně v mužském mozku) v levé hemisféře. A protože navíc 90% informací přijímáme očima, tedy vizuálně, což zase souvisí s dominantními funkcemi levé mozkové hemisféry, jsme sice sečtělí a mluvíme, většinou však jaksi omezeni rámcem jakéhosi kulturního (a školního) naprogramování. Jsme možná tzv. inteligentní, tedy sečtělí, ale rozhodně ne moudří.

 

Všechny velké kultury dávnověku (a podobně i všechny současné duchovní Cesty) tak musely vyřešit rozpor mezi tím, co se říkalo, pojmenovávalo, a automaticky hodnotilo (jakmile se na něco člověk podívá, jeho program v mysli, aniž to on sám může ovlivnit, automaticky musí hodnotit, kritizovat, posuzovat), a tím, jak to ve skutečnosti bylo a je.

Reklama

Stačí si uvědomit, že to, co vidíme, není realita, ale její obraz, který nám program v mozku promítá na monitor naší mysli. A promítač (a promítačka) jsou ovlivněni tím, jak se člověk narodil, vyspal, najedl, jak byl vychován a (ne)vzdělán, co podobného se mu někdy stalo a co čeká, takže to, co „vidí“, je často, aniž to on zaznamená, velmi zkresleno.

 

Duchovní učitelé nejméně od dob Buddhy věděli, že na Cestě k moudrosti a poznání sebe sama je třeba nějakým způsobem obejít diktát levé mozkové hemisféry (i když oni samozřejmě netušili, jak to v mozku funguje), a posílit intuitivní, naší společnosti obvykle velmi málo stimulovanou pravou hemisféru. Aby se obě hemisféry propojily, aby mozek měl najednou možnost čerpat ne jen z několika procent operační paměti mozkové kapacity jedné, ale z řádově několikanásobně větší operační paměti propojených hemisfér (lup ho, satori, poznání, osvícení). A tak vymysleli, kromě jiného, i kóany.

 

Japonské slovo kóan označuje zdánlivě nesmyslnou hádanku, na kterou většinou neexistuje logická, tedy levohemisférová odpověď. Například – „Tleskneš-li dvěma rukama, ozve se zvuk. Jaký je zvuk jedné ruky?“ Nebo – „Kdy je cukr sladký?“ Mistři pak rozčilovali své studenty (s láskou a obrovským soucitem, protože je tak směrovali k jediné správné odpovědi, tedy k propojení jejich mozkových hemisfér a revolučnímu a život převracejícímu zážitku stavu osvícení) tím, že nad jejich pokusy správně odpovědět neustále kroutili nesouhlasně hlavou. A vymýšleli další a další tajemnější a zdánlivě nesmyslné hádanky, jak prorazit zdánlivě neprorazitelný krunýř lineárního, jazykového myšlení levé, logické, lineární, vizuální a gramaticky verbální hemisféry, a propojit ji se vztahovou, sluchovou, intuitivní hemisférou pravou. Podařilo se jim tak objevit a zdokonalit metody, jak obejít past jazyka a ve spolupráci s dalšími propracovanými metodami a postupy (klášterní meditační praxe, včetně práce nebo zenové hole) těm nejsnaživějším a nejvíce motivovaným dopomoci k „probuzení“ (z iluze, že jsem to, co ve mně myslí, tedy jen program).

 

Samozřejmě, vše se dá pokazit a ošvindlovat, takže v současnosti světem kolují knihy vyluštěných kóanů a např. v Japonsku existují kláštery, ve kterých bohatí Američané mohou podplatit zkorumpované mnichy, a ti jim prozradí řešení toho kóanu, který mají rozluštit. Američan si pak odveze diplom, že vyřešil kóan, ale na Cestě k osvícení (a k poznání sebe sama a hlubinné pozitivní transformaci) neudělal ani krůček.

Jinými slovy, k řešení kóanu musí každý adept zenu dospět sám (dlouhou usilovnou prací, rozuměj, postupným přeprogramováváním obvyklých myšlenkových postupů ve svém mozku). Je to jako kdybych se učil jezdit na kole a podplatil kamaráda, aby na to kolo sedl a předvedl u zkoušky, že umí jezdit, on za mne. Mně a mému umění jezdit na kole je to ovšem platné jako mrtvému zimník. To musím, abych se naučil jezdit, a abych zvládl kolo a rovnováhu, dokázat sám. 

 

Duchovní učitelé všech věků používali a používají nejrůznější metody, jak žáka (jeho myšlení) vyprovokovat a pozvat k vyskočení ze stereotypů programů jeho mysli. Vždy ale zdůrazňovali právě ten neošvindlovatelný osobní aspekt duchovní praxe, který nám dnes zní jaksi egoisticky: starej se o sebe. Protože člověk nemůže pomoci (poradit) nikomu jinému, dokud nepomohl (neporadil) sám sobě. Profesor ježdění na kole, který, jakkoliv teoreticky vzdělán a informován, nikdy na kole ve skutečnosti nejel, sice může začátečníkovi vysvětlit, co a jak, a upoutat  barvitými popisy jízdy na kole, ale ve chvílích krize, když je nutno sednout a jet, je k ničemu, jako všechny jeho teorie a popisy.

A navíc, kdyby učitel žáka neuměl neustále překvapovat, šokovat, a kdyby odpovídal tak, jak žák čeká, z jeho stereotypů by ho nedostal a nic nového a jiného by ho nenaučil.

 

Osvícený (dlouhodobě promeditovaný) člověk je stále moudřejší (zatímco blbec chyby neustále opakuje, on je udělá jen jednou: umí se z nich poučit) a každou zkušeností bohatší. Má k dispozici daleko větší kapacitu operační paměti (hemisférově propojeného mozku), má zvládnuty emoce, je automaticky pozitivní, a tedy šťastný. I on se totiž kdysi (pod vedením svého učitele) musel naučit meditovat, klást na cestě luštění kóanů ty správné otázky, a nakonec vyluštit nějaký ten kóan – a navíc jeho řešení před mistrem obhájit). A mistr ho pak zkoušel nejen z řešení nějaké té „nelogické“ hádanky, ale i z toho, jak si věří: třeba tím, že na správnou odpověď zakroutil nesouhlasně hlavou. Protože věřím-li si, skutečně, hlubinně (mám to natrénováno léty meditace a usilovné práce na svých programech mysli), měl bych umět odporovat i té nejvyšší autoritě, tedy svému duchovnímu učiteli. Pokud totiž někdo „vyluští“ kóan tím, že si jeho odpověď přečte, nebo ho úplatkem získá od zkorumpovaného mnicha, touhle finální zkouškou niterné sebejistoty nikdy neprojde.

Abych použil předchozí metafory, jakoby se do říše osvícených (a moudrých a soucitných a zdravých a fungujících) nedalo dostat jinak než několikakilometrovou úzkou a pořádně klikatou stezkou na kole.

Kacu!

 

P.S.: Kdy je cukr sladký?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama