„Miminko v inkubátoru může denně podstoupit až padesát lékařských zákroků. Od rutinních odběrů krve až po zásadní operace. Proto lékaře velmi zajímá, jestli předčasně narozené děti vnímají bolest. Děje, které se odehrávají v mozku, napovídají, že nedonošené miminko nepříjemnou manipulaci vnímá, i když na ni viditelným způsobem nereaguje,“ tvrdí článek o pokusech britské lékařky Rebeccah Slaterové sledovat aktivitu mozku předčasně narozených dětí při rutinním odběru krve pro analýzy. Krev se totiž odebírá z patičky novorozence a dospělého člověka by zákrok nepochybně bolel. Některé děti ale na odběr nereagují.
Znamená to, že je to nebolí? Doktorka Slaterová sledovala u dětí aktivitu té části mozku, která se u dospělých lidí aktivuje při bolesti. Celkem provedla třiatřicet měření na dvanácti dětech. Při deseti odběrech krve novorozenci „nehnuli brvou“ a neprojevili žádnou reakci na bolest. Aktivita mozkového centra pro vnímání bolesti však prozradila, že děti zásah přesto bolel. Někteří „odborníci“ ale varují před unáhlenými závěry. Hm. Navrhuji brát jim povinně krev z paty vždy před nástupem na směnu. Prý „samotné podráždění mozkové kůry ještě nedokazuje, že si nedonošené dítě uvědomuje bolest. Nevíme, co novorozenec zaznamená, a co nikoli.“
No nedojalo by vás to? Negativní důsledky života v inkubátoru jsou známé a zahrnují, kromě případných operací, i start do života v prostředí neustálých hukotů a hluků. Konečně někomu došlo, že „ve světle nejnovějších poznatků je stále jasnější, že opakovaný pocit bolesti z raného dětství může závažným způsobem ovlivnit fungování mozku v dalším životě. Samotný pobyt na jednotce intenzivní péče představuje pro předčasně narozené děti silný stres. Jeho následky jsou patrné ještě ve věku 18 měsíců. I rok a půl staré děti mají v důsledku pobytu v inkubátoru zvýšené hladiny hormonů, které lidské tělo vylučuje za krajně nepříznivých podmínek.“
Přitom již desítku let používají rozumní a empatičtí lékaři jednoduchou a pro ně i rodiče předčasně narozeného dítěte překvapivě úspěšnou metodu „klokánkování“. Jak to jen jde nosí maminka, ale i tatínek, své předčasně narozené miminko „pod košilí“. Tyto děti, které tak jsou v přirozeném prostředí (zvuků těla matky nebo otce, tepla lidské kůže, pocitu bezpečí atd.), velmi rychle dohoní děti normálně narozené, a to bez dalších negativních důsledků.
„Dětští lékaři zatím netuší, do jakého věku následky stresové zátěže přetrvávají. Neberou však tento jev na lehkou váhu. Dobře vědí, že dlouhodobý stres může změnit fungování mozku, především pak paměť a schopnost učit se,“ uvádí se ve zprávě, ze které cituji. Možná by se ti různí odborníci měli povinně a ze zákona řídit babičkovským příslovím „Nečiň jinému to, co nechceš, aby on činil tobě“.
Je jen otázka času, kdy i lékaři a výzkumníci různých oborů prokáží, že psi (právě tak jako kočky a savci obecně ale i včely a mravenci) mají svou formy vědomí, a že novorozenci cítí bolest. Kdo si ale vezme na svědomí tu veškerou bolest, kterou do té doby utrpí ty statisíce tisíce dětí, které rutinně píchají do patiček?