Oslavami narození Hildegardy z Bingenu před 900 lety její myšlenky tak trochu zpřítomňujeme. Obdivujeme jejího génia, aniž bychom jí jen tak formálně stavěli pomník. Společenství světců a světic, našich předků, není něčím dávno minulým: i pro mnohé z nás jsou to mnohdy věci velmi živé a aktuální. Nebo by mohly a měly být. Můžeme se tedy zeptat přímo: co nám může nabídnout dnes, na prahu třetího tisíciletí, učení představené benediktinského kláštera z 12. století?
Už jen představa, že by žena, narozená před 900 lety, mohla něco nabídnout člověku na konci 20. století, je pro většinu lidí velmi překvapující. Podle mne je ale třeba právě dnes, v postmoderní době, obrátit se k historické moudrosti. Tak zvaná moderní doba nám vnutila velmi pochybný názor, že vše, co existovalo předtím, bylo zaostalé. Jenže právě extrémy patriarchátu, racionalismu a duality, které jsou charakteristickými znaky naší doby, lze umenšit, poznat či vyléčit právě ohlédnutím do středověku. Naši tehdejší předkové měli svou kosmologii, pomocí které vnímali všední život i náboženství jako neoddělitelné součásti stvoření, a ne jako něco, co se týká státu, hrubého průmyslového produktu nebo nadnárodních korporací. Možná bychom to mohli nazvat jakýmsi návratem potlačeného. Jak moudrost žen, tak mysticismus byly po mnohá staletí uchovány někde ve sklepě modernosti. Nastal čas se ohlédnout, co že jsme to vlastně zakazovali. Ne, že by moderní doba nepřinesla nic dobrého, naopak. Jen začínáme platit stále vyšší daň naší jednostrannosti.
Začínáme se ohlížet zpátky do minulosti a zjišťujeme, že svou moudrost nám mohou nabídnout nejen Hildegarda a Mistr Eckhart, ale také východní mystikové, např. Rúmí, Lao C´ a další. Nikdy nezapomenu, jak o přestávce mé vůbec první přednášky o Hildegardě z Bingenu za mnou přišel jeden student a řekl, že vše, co jsem zatím z díla Hildegardy citoval, znělo jakoby bylo přímo vysloveno šamanem indiánského kmene, u kterého dvanáct let studoval moudrost původních amerických indiánů. Stále větší počet lidí dnes zjišťuje, že moudrost našich předků, ať už to byli Keltové, Afričané nebo američtí indiáni, má co dělat i s naším současným hledáním. Pokusím se tedy z díla Hildegardy z Bingenu vyzvednout deset námětů a pojmů, které mohou rezonovat s našimi současnými potřebami duchovního hledání.
Za prvé, Hildegarda nás může znovu naučit, co je to důvěra ve stvoření. Píše, že vše, co potřebujeme, již máme. „Bůh stvořil vše tak, že všichni máme vše, co potřebujeme. Každý tvor má svou vlastní moc a vlastní schopnosti. Bůh, který mne stvořil, je i mou mocí a vlastností.“
I my jsme takto stvořeni, i my jsme jakoby zasazeni doprostřed stvoření. Hildegarda, která sama musela o svou důvěru ve stvoření bojovat celá léta, nás učí nalézt svou vlastní důvěru. Své první duchovní probuzení zažila, když jí bylo 42 let a napsala o tom také svou první knihu, kterou psala celých deset let. Dalších devět knih pak následovalo.
Vraťme se do současnosti. Učí naše společnost důvěře? Je to právě důvěra v život a jeho aspekty, které jsou vštěpovány školákům a studentům? Myslím si, že například reklamní průmysl investuje spoustu času a peněz, aby nás přesvědčil, že nemáme, co bychom mohli mít. Naše zuby prý nejsou dostatečně bílé, naše ledničky dostatečně hranaté či objemné, naše auta dostatečně sexy. Vypadá to, že potřebujeme vnější pomoc průmyslového a výrobního světa, abychom se stali kým skutečně jsme. Jenže tím jsme ale připravováni na to, abychom byli stále více závislí. Jak řekla Anne Wilson Scheofová, „závislost je vždy odraz něčeho vnějšího“. Poselství, že nemáme, co bychom mohli a měli mít, a že musíme jít někam jinam, ven, abychom to koupili a získali, podminovává důvěru ve vlastní zkušenost. To je ale přitom právě to, o čem psala Hildegarda a o čem učili mystikové všech věků. Mysticismus je založen na učení se důvěře ve vlastní zkušenost.
Za druhé, Hildegarda, ačkoliv její učení bylo založeno na mystických zkušenostech, nikdy nebyla jakkoli anti-intelektuální, protivědecká. Ve skutečnosti učila důvěře v rozum. Hovořila o tom, že „živoucí intelekt je naším největším podkladem“. Nenásledovala tehdejší poselství, že posláním ženy je být sladká a poslušná a nikdy ne intelektuální. Psala o tom, že „veškerá věda pochází z Boha“. V jejím systému duchovnosti nikdy neexistoval rozkol mezi vírou a vědou. Tvrdila, že „čím víc se člověk o tom, co ho zajímá, dozví, tím hlubší moudrosti může dosáhnout. Takto vědou posílené oči nám pak umožní víc využívat pozornost.“
Jako ostatní mystikové východu i západu, Hildegarda často hovoří o „pozornosti“. Věda je jedním ze způsobů, jakým pozorujeme svůj svět. Hildegarda ale vyzývá k tvořivému dialogu mezi duchovností a vědou, ke kterému snad právě nyní konečně opět dochází.
Za třetí, Hildegarda vidí svět jako celek, kosmos. Je kosmoložkou. Ústředním bodem jejího světonázoru je princip, který konečně začínáme nalézat i v současné fyzice – princip vzájemné propojenosti. Všichni jsme děti hvězd a supernov. Všichni jsme vzešli z miniaturního života kdysi v dávnověku. Jeden z Hildegardiných obrázků znázorňuje „kosmické vejce“. V její době vědci tvrdili, že vesmír má tvar vejce, a Hildegarda použila právě tento tvar. Říká tím, že právě tak, jako ve vajíčku, i v našem kosmu vše závisí na jiném a dalším, vše je propojeno. Všechny části vajíčka mají svou velmi důležitou úlohu.
Hildegarda cítila význam evoluce. Podle ní je rolí lidstva pomáhat vejci vesmíru vyvinout se v něco většího. „Vše, co je na nebi, co je na zemi a co pod zemí, to vše je propojeno, vše se vzájemně ovlivňuje.“ Ale přátelé – vždyť to je přesně to, o čem hovoří současná fyzika!
Podle dosud platné fyziky ale vesmír vytváří srážky myriád atomů v jakémsi konkurenčním boji o prostor. Hildegarda voláním po „kosmologii“ vlastně žádá hledání smyslu života a vesmíru. Dokud člověk nemá kosmologii, je snadnou obětí tlaků ke konzumaci triviálních závislostí. Moderní svět viděl vesmír jako velký, studený a neosobní stroj.Vesmír se bez kosmologie jaksi scvrkl – a spolu s ním se scvrkly i naše duše – aby se do konceptu stroje vešly.
Hildegarda ale považovala psychiku člověka rovnocennou kosmu. Svět, ve kterém žijeme, existuje ve světě, o kterém si myslíme, že v něm žijeme. Žijeme tedy v jakési krabici, pokud si myslíme, že žijeme v krabici – a pak přesně tak velká je i naše duše. Jestliže jsme ale schopni jakési myšlenkové expanze a úvah o tom, jaký je vesmír, zjistíme, že protože je vesmír starý 15 miliard let, pak i každý člověk je starý 15 miliard let. Každý jsme vesmír na dvou nohou. K tomu, aby se narodilo dítě, není potřeba jen dvou lidí nebo jedné vesnice – k tomu je potřeba celého vesmíru. Trvalo to 15 miliard let, než jsme se zde objevili. Nebo jinak, vesmír nebyl celých 15 miliard let připraven, abychom se tady objevili.
Za čtvrté, z toho tedy vyplývá, že Hildegardina kosmologie nebyla založena na tom, „jak si s tím člověk poradí“, ale spíše, „jak daleko se odváží, jak velká je jeho duše“. Pamatujme, že jak Hildegarda, tak Tomáš Akvinský i Mistr Eckhart a další středověcí mystici tvrdili, že duše není omezena tělem, že duše není v těle, ale naopak, že tělo je v duši. To umožňovalo nechat koncept duše neobyčejně narůst a umístit pak do tohoto kontextu i tělo. Tělo je pak vyjádřením nejhlubších citů, snů, obav i nadějí. Tělo je nástrojem duše.
Hildegarda nás vede k úvaze, že vzájemné propojenost všeho je primární aktivitou vesmíru. Dává i nám souhlas k tomu, aby se tahle vize opět naplnila. A nejde jen o lidskou komunitu, ale o znovuobjevení příbuznosti všech živých bytostí s celým vesmírem.
Učení Hildegardy z Bingenu je tedy také učením o našem vztahu k Zemi. Moderní doba nás učila, že Země je mrtvá hmota – a s tou jsme se samozřejmě nijak propojovat nemohli. Jenže právě proto zde na Zemi ale dnes existuje tak rozsáhlá ekologická krize. Faktem je, že denně ničíme víc biologických druhů, než kdykoliv předtím za posledních 60 milionů let! Přesněji řečeno, ročně vymírá 27 000 druhů, ztratíme 26 miliard tun úrodné půdy, mizí pralesy, a to neuvěřitelnou rychlostí jednoho akru za vteřinu, rostou ozonové díry. Od doby dinosaurů Země nezažila tak rychlou destrukci.
Hledáme dnes novou vizi, nebo nějakou vizi z minulosti, která by se k Zemi a k životu vztahovala něžněji a šetrněji. A tady právě narůstá důležitost vizí Hildegardy z Bingenu.
Hildegardina kresba Nové nebe, nová Země představuje vizi dočasného ráje, jehož integrita je založena ne na dualitě, ale na jednotě a klidu a míru. Všimněte si tří prstenců. Ten horní je božský, střední představuje svět lidí a spodní prstenec reprezentuje hvězdy, řeky a květiny. Hildegarda vidí lidi jako spojení mezi světem božským, a zbytkem přírody. Jinak řečeno, my lidé tu nejsme proto, abychom přírodu kontrolovali či dobývali, ale abychom do ní patřili!
Jsme zde, abychom přírodu uctívali pro její krásu a doteky božského. „Stvoření je zde také proto, abychom ho uctívali a obdivovali, abychom byli zaplaveni láskou stvořitele. Tímto polibkem je objat celý svět.“
Thomas Berry, velmi známý žijící ekolog, říká, že tvorba Hindegardy z Bingenu o vztazích mezi stvořením a Stvořitelem není bez jisté dávky erotiky. Hildegarda říká: „Neexistuje nic, co by nevyzařovalo, ať je to zelené nebo z říše semen, květů nebo plodů. Každý, i ten nejjednodušší tvor, je třpytícím se zrcadélkem božskosti.“ Jinak řečeno, každý tvor nám má co říci o Bohu. To, čemu říkáme posvátné, neexistuje pouze a jedině v knize, které říkáme Bible. Posvátné existuje i v našich srdcích a myslích, a pokud se na něj ovšem dokážeme naladit, v každém setkání – ať už jde o člověka, horu, zvíře, hvězdy nebo vodu. Všude tam se setkáváme s božskou krásou. Hildegarda o tom hovoří velmi vášnivě: „Země je zároveň naší Matkou. Je Matkou všeho, co vytváří přírodu, Matkou všech lidí. Je Matkou všech, a v ní jsou semena všeho. Živí lidi a přírodu právě tak, jako matka živí své děti. Země je oslavou schopností Boha.“
Údolí řeky Rýna poblíž města Rupertsburg, kde Hildegarda žila, je i dnes, navzdory znečištění řeky, velmi krásné. Jak krásné muselo být asi za jejích časů? A právě tahle zeleň je základem její teologie, které říkala viriditas, schopnost zelenět. Není také náhodou, že zelená barva je podle Indů barvou srdeční čakry. Hildegarda vybudovala svou teologii, založenou na lásce ke všemu, co je zelené, okolo konceptu zelenění. Psala o tom, že každý máme možnost nasát z té šťavnatosti, vlhkosti a zelenosti. Jediným hříchem by podle ní bylo, kdybychom vyschli! Kdybychom se tedy ocitli mimo dosah své vlhkosti, zeleně, šťavnatosti.
To je i pro naši dnešní představivost velkou pobídkou. V ilustraci nazvané Šest dnů stvoření namalovala Hildegarda zlatého Krista, který se vynořuje zdola. To je pro ni typické – křesťanská teologie její doby vždy znázorňovala Krista, jak sestupuje shora dolů. Ona ale svého Krista namalovala, jak vystupuje z něčeho, co vypadá jako hadí díra, ze země. To je velmi feministický přístup: had přinášející moudrost zdola. Souvislost je tedy nejen co se týče podzemí samotné země, ale i s tím, co vytváří „podzemí“ našeho vědomí – z podvědomí a tedy ze spodních čaker. Nahoře v pravém rohu je vidět, jak Adam čichá k lilii. Hildegarda tak říká, že jediným Adamovým hříchem bylo to, že nedokázal rozpoznat a ocenit milost a krásu Edenu, rajské zahrady. Propadl ve zkoušce lásky. Dokázal ke květinám jen čichat, nedokázal vychutnat a hluboce se napít z jejich milosti a krásy. Mohli bychom říci, že Hildegardino poselství zní spíše tak, že Adam propadl v testu z erotiky. Rabín Heschel nedávno řekl: „Humanita zničí sebe samu ne pro nedostatek informací, ale z nedostatku schopnosti ocenění.“ Ale přesně to tvrdila už i Hildegarda!
Hildegarda nás varuje: informace samy o sobě nestačí. Ty lidstvo nespasí. Ne že by nebyly užitečné, nesmíme ale ignorovat srdeční čakru, své srdce a schopnost vychutnávat a oceňovat krásu. Zabíjet zvířata, rostliny, stromy a Zemi přestaneme až tehdy, až se opět naučíme cenit si vody, země, vzduchu. Pak třeba dokážeme přírodu nejen ničit, zneužívat a prodávat, ale také s vášní oceňovat, obdivovat. Lester Brown z Worldwatch institutu tvrdí, že máme jen dvanáct let, abychom jako rasa zastavili velmi nebezpečný vývoj. Nezměníme-li se během příštích dvanácti let, pak už nebudeme schopni narůstající problémy zvrátit a vyřešit.
Hildegarda o tom hovoří téměř prorocky: „Stvoření kvete a roste, jen když zůstává v těch správných vztazích a udržuje svůj pravý směr.“ Ano, jde o vztahy. Mají dnes lidé k přírodě a k jiným živočišným druhům, k půdě, k moři či k lesům ty správné vztahy? Hildegarda psala o „pavučině stvoření“ a tuto frázi dnes používá mnoho ochránců přírody.
I my jsme součástí této sítě. I když je dost pružná, nelze uchvátit jeden roh pavučiny a přivlastnit si jej, aniž by to ovlivnilo nebo poškodilo jiné její části. To je ale přesně to, co jako rasa posledních tři sta let děláme.Vynalezli jsme velmi mocné nástroje a technologie, kterými trháme jednu část oné pomyslné pavučiny, abychom uspokojili své potřeby. Hildegarda pro nás má další ze svých proroctví: „Slyším mocný křik základních prvků tohoto světa, které křičí, že se nemohou hýbat a dělat to, pro co existují, protože zkorumpovaní lidé krouží kolem jako lopatky větrného mlýna, a tak zapáchají morem a umírají hladem po spravedlnosti.“
Hildegarda nás varuje: „Čím častěji budou základní prvky našeho světa znásilňovány špatným zacházením, tím dříve bude muset Bůh vše očistit lidským utrpením. Dal nám své stvoření do užívání, ale toto privilegium jsme zneužili a tak musí lidstvo potrestat.“ Neříká, že Bůh někde nahoře na nebi nás jen tak trestá. Říká, že my lidé jsme součástí pavučiny všeho a jestli se nenaučíme žít v tom správném vztahu ke všemu a ke všem okolo, jestli začneme být arogantní, chtiví, stvoření samo nás potrestá.
Buď budeme žít ve vzájemné provázanosti se vším kolem sebe, nebo ne, a potom za to budeme muset zaplatit. A přesně to se přátelé dnes děje. Nedávno jsem navštívil Filipíny. 98% korálových útesů, kterých bylo kolem jejich ostrovů asi nejvíc na světě, je dnes zničeno. Nedávno jsem plaval v moři a pozoroval korálový útes. Byl celý šedý a vypadal, jako by byl součástí hřbitova. Místní vláda rozprodává pralesy za hotové peníze. Jaký je výsledek? Z pralesů mizí domorodé kmeny. Narůstá počet každoročních záplav.
Právě o tom Hildegarda mluví. Stvoření nemůže tuto antrolopogickou zášť a chtivost, ten naprostý nedostatek péče nebo alespoň umění ocenit, tolerovat. Pokud bychom se pokusili přeložit Hildegardin slovník, hovořili bychom o eko-akci a eko-spravedlnosti.
Dalším příspěvkem Hildegardy naší době byla její prorocká odvaha, se kterou ve své době kritizovala vše, o čem byla přesvědčena, že není v pořádku. Neváhala kritizovat i kněze, biskupy, opaty a dokonce i papeže. Ještě ve svých jedenaosmdesáti letech vyhrála spor s arcibiskupem. Kázala v katedrálách celé Evropy a stálým tématem jejích kázání byl nedostatek prorockého vědomí v řadách kléru. Opatovi katedrály v Kolíně Filipovi napsala: „Vaše kázání postrádají světlo a Boží spravedlnost jen díky tvrdohlavosti vašeho sebevědomí. Tak, jako když mraky zakryjí hvězdy na nebi, i vy jste spíše nocí. Nocí, která vyzařuje temnotu. Jste jako had, který obývá jen svou díru. Jakoby jste podlehl zvířeti uvnitř sebe sama.“
V jiném dopise psala: „Církev ztratila cit pro spravedlnost.“ Papežovi napsala: „Takto, starý muži, sedíte na papežském trůně. Pohrdáte Bohem, neodháníte od sebe zlo, a co je horší, vy ho tichou podporou korupce kolem sebe podporujete. Celá země je ve zmatku pro špatné učení a nedostatek lásky k tomu, co Bůh stvořil. Vy tam v Římě oslavujete spíše smrt. Mýlíte se natolik, že se moc, na které stojíte, brzy rozplyne. Vy totiž nemáte rád boží dceru, spravedlnost – vy ji v deliriu spánku odvrháváte. Ona vás skutečně opustila a nevrátí se, dokud ji nezavoláte nazpět.“
Hildegarda si z moci nic nedělala. Protestovala proti nespravedlnostem své doby svými způsoby, právě tak, jako protestovali i jiní mystici, jako byli Tomáš Akvinský, mistr Eckhart, svatý František. Hildegarda nám i dnes má co říci. Z jejích dopisů vládcům jejího světa číší odpor k vrchnostenskému pokrytectví.
Fakt, že například tiskový magnát Rupert Murdoch dostal od Vatikánu titul „muž svědomí“ je právě takovou nespravedlností naší doby, proti které bychom měli protestovat. Murdoch ve snaze zvýšit své zisky pomohl nekonečným vysílám seriálů jako jsou Dallas nebo Dynastie zničit životní styl vesnic Thajska a jihovýchodní Asie. Právě tak zarážející je i to, že papež kanonizoval královnu Isabellu, která ukradla peníze španělským židům a vyhnala je ze své země.
Jeden obrázek Hildegardy ukazuje spoutaného a zneškodněného ďábla s několika šípy v těle, na kterém sedí mystické tělo Krista a udržuje ho tak při zemi. Hildegarda nám tak říká, jak je důležité neustále se zlem bojovat, jakou pozornost tomuto boji musíme neustále věnovat, protože zlo může proniknout i do těla církve a jakékoliv jiné instituce, žádná není výjimkou.
Za osmé, Hildegardino učení je o moudrosti. O moudrosti a o nutnosti umět se bránit hlouposti píše neustále. Svou vůbec první knihu nazvala Scivias. Latinsky sci znamená vědět, a vias cesty. Hildegarda měla tedy na mysli, abychom se naučit znát cesty moudrosti.
Hildegardina moudrost je ženskou moudrostí. Podle tehdejšího učení byla moudrost ztělesňována bohyní Sofií sedící na kosmickém trůně a spravedlivě a soucitně řídící vesmír.
Koncepce moudrosti měla vždy blízko ke kosmologii. Nebo jinak – tam, kde chybí kosmologie, tam chybí i moudrost, protože vědomosti samy o sobě moudrostí nejsou. O to jde i dnes. Naše university dnes bohužel nejsou místem, kam bychom šli, abychom našli své místo v „universu“. Už několik staletí jsou školy továrnami na informace a vědění, místo aby byly místy moudrosti. Máme dost moudrosti, abychom vyvážili objev možnosti rozbití atomu?
David Bohm, současný teoretický fyzik, o své postmoderní fyzice řekl, že vychází z koncepce celku. Součástí tohoto post-modernismu je tedy přece jen jakýsi pocit kosmologie. Částí kosmologie je i moudrost. Moudrost je ona „božská“ inteligence a láska, která vytváří rovnováhu, homeostázi, spravedlnost, respekt k vzájemným vztahům mezi tím, co je krásné a mocné. Znát a ctít vztahy je klíčem k testu moudrosti, který nám i dnes předkládá Hildegarda.
Částí Hildegardiny moudrosti je i horlivá, téměř erotická žízeň po životě. Moudrost podle Hildegardy přichází ruku v ruce s tvůrčí prací. To je devátý bod učení Hildegardy.
Píše: „Moudrost lze nalézt v jakékoliv tvořivosti.“ A ona to musela vědět, protože byla velmi tvůrčí ženou. Dodnes je uznávaná jako hudebnice. Psala básně a verše ke svým skladbám, psala libreta pro své opery. Namalovala obrázky do deseti svých knih, včetně knihy o kamenech, rybách a stromech. Byla léčitelka. Neustále hledala a nalézala nové způsoby vyjádření své víry, své moudrosti.
Donedávna bohužel tvořivost nebyla součástí naší doby, zvláště ne fyziky. Od dob Newtona lidé věřili, že příroda je stroj. Teprve dnes začínají fyzikové hovořit o tom, že vesmír vznikl z malé části a expanduje, že se tedy spíše než stroji podobá organismu. Jinak řečeno, vesmír je vrozeně tvůrčí.
Tvořivost tedy není jen námět týdenního semináře. Není to jen dar přírody několika nadaným umělcům. Tvořivost je něco, co dřímá v každém z nás. Měli bychom přestat uctívat poslušnost a schopnost nenápadně zapadnout do většího celku. Měli bychom znovu začít ctít a cvičit tvořivost, která nás obklopuje a které jsme součástí. Tvořivost by měla být převládající součástí našeho vzdělávacího systému, naší práce, našeho uctívání.
Když dnes mají školy málo peněz, první, co na seznamu výdajů škrtnou, jsou pomůcky pro výuku hudby, hodin dramatiky a kreslení.
Hildegarda učí pomocí tvořivosti. Ve své první knize, napsané latinsky, měla třicet ilustrací a části, věnované vědě, historii a teologii. Nedala se omezit jenom jedním oborem. Uvědomila si, že nemůže sdělit svou pravdu, aniž by nepoužila píseň, verše, aniž by se ji nepokusila namalovat. To je to, co míním slovem tvořivost.
Hildegarda nás vyzývá, abychom změnili naše školy. Naznačuje, že racionalita sama o sobě je hříchem, vyzývá nás, abychom znovu objevili vzdělání, propojené s praktickými přístupy k podmínkám, ve kterých žijeme. Mám pocit, že jsme zašli až na samý konec a že je nejvyšší čas, abychom svou vědu znovu obohatili srdcem – jinak nikdy nezjistíme, co to je moudrost a nenalezneme rovnováhu ani ve vztahu k naší planetě, ani v sobě samých.
Desátým příspěvkem Hildegardy naší době je její kritika způsobů našich rituálů a uctívání. Píše: „Ve svém oslavování Boha nebuďte laxní. Ve službě Bohu nebuďte líní. Naopak, buďte naplněni nadšením.“ Myslím, že naše moderní doba je k oslavě zázraků života velmi laxní. Současná forma mší přikovala lidi nehybně do lavic k poslušnému naslouchání čteného textu. A to nefunguje. Přítel, velmi svědomitý kněz z Chicaga říká, že dnes nepotkáte v kostele člověka, který by měl méně než padesát let. Podle tradice mše navštěvují andělé. Nu, myslím, že naše mše jsou dnes tak nudné, že už i andělé na ně raději nechodí. V San Francisku nedávno zavřeli třináct krásných katolických kostelů, protože do nich už skoro nikdo nechodí. Když současný papež nastoupil na svůj stolec, do kostelů v San Francisku chodilo na nedělní mše kolem 144 000 lidí. Nyní jich chodí jen kolem 40 000.
Ne, že by mladí netoužili po rituálu nebo oslavě zázraků života. Vždyť dokáží strávit celé noci v tanci a transu, což býval velmi účinný rituál uctívání Boha. Rave parties se konají téměř na celém světě. Na mše ale mladí nechodí. Proč? Protože v moderní formě mší se nikdy „neztratíte“. Moderní mše je založena na čtení textu, ne na mystické zkušenosti.
V poslední době spolupracuji s mladými lidmi v rave hnutí a pokoušíme se do mší a posvátného prostoru zakomponovat i hudbu, zpěv a tanec. Pomocí multimédií obnovujeme prastaré rituály, abychom dokázali zaujmout mladé a ty, kteří jsou mladí duchem. Zjistili jsme, že na to reagují lidé všeho věku. Zpěvák Malidoma Somé říká, že neexistuje komunita bez rituálu. Proto pořádáme techno mše, kosmické mše, proto se na našich pořadech spolupodílí umělci, řemeslníci, technici, hudebníci a teologové.
Forma mše se musí změnit. Sezení a pasívní poslouchání čteného textu se musí transformovat do formy postmoderního tance. Hodně afrických jazyků má jedno slovo pro tanec a duši. Hebrejské slovo pro dech (ruah)ú je zároveň slovem pro duši.
Jak opět přivést do mše dech i duši? Tancem. Návratem k tomu prastarému v každém z nás. Už v děloze tančíme. Rúmí říká, že když člověk tančí, tančí celý vesmír. Hildegarda by řekla, že nastal čas, abychom se zvedli z lavic a začali tančit.