I posluchači a zpěváci (více než diváci) připravili zpěvákům manter Devě Premal a Mitenovi a sami sobě neopakovatelný zážitek. Že ovšem nejde jen o „zpěv“, vysvítá z poslední věty v rozhovoru s Mitenem, který na otázku, jak se změnil od okamžiku, kdy před patnácti lety začal s Devou zpívat mantry, odpověděl:„Od té doby jsem neměl špatný den“.
Když jsem si loni v září začal vyměňovat e-maily s Devou o jejím případném koncertu v Praze, vypadalo to jen jako naivní a neuskutečnitelný sen. Poté začalo vyjednávání s manažerem Radženem (původně obchodníkem, dlouholetým přítelem Mitena), hledání nějakého finančně silného partnera (právě v té době, jaká náhoda, jsem zjistil, že v Praze existuje společnost Maitrea), složité jednání o místě konání koncertu (finanční požadavky některých nájemců některých prostor jsou, vzhledem k tomu, co mohou nabídnout, až nehorázné), a od března už intenzivní dolaďování detailů.
Vše je jako obvykle věc nasazení. Někteří lidé dokáží (ať už díky vrozeným vlastnostem, nebo celoživotnímu tréninku) dělat to, co dělají, na 100%. S veškerým nasazením své osobnosti, talentu, píle a po nějaké době i zkušenosti. Tak jako dokonale užitný, ale tím i vrcholně estetický předmět nějakého japonského „výrobce“ (třeba papíru, kimona, keramiky, walkmana, auta, ale i okrasné zahrady), každá mantra zazpívaná Devou Premal, Mitenem, a doprovozená rtuťovitě radostným hráčem na bambusové flétny bansuri, Manosem, byla jako nehmotný, ale stejně dokonalý umělecký (a na rozdíl od většiny současného umění i duchovní) počin.
Osobně mi pak tuhle hudebně duchovní radost ozdobily i drobné všední příhody, dosvědčující, že i lidé, mnoho desítek let (v tomto případě zpěvem a hudbou) meditující, jsou, při konfrontaci s různými šotky a schválnostmi stále složitějšího postmoderního světa, tak jako my všichni, „jenom“ lidé. Dlouho nemohli nalézt ten správný zvuk (prostory bývalého kostela si umíněně chtěly zahrát s sebou a neustále přidávaly do Devina zpěvu a Mitenovy kytary svůj tón, který ovšem interferoval a rušil), při koncertu Miten jednou omylem začal hrát v jiné tónině a Devu poněkud rozhodil (mám ovšem takový dojem, že jen málo lidí si toho všimlo). Jenomže jak odpolední diskuse nad zvukem (dvakrát se přenášely reproduktory), tak průběh koncertu samotného (Miten s Devou ovládali pět set přítomných posluchačů jedním gestem, jedním akordem, nebo ztišením kytary) svědčily o hlubokém a zažitém vnitřním klidu a míru všech hudebníků.
Úvodní zpěv mantry Óm, a několikrát zazpívané Šánti, Šánti, Šánti (což znamená právě hluboký klid a mír), třeskutá záměrná ticha po některých mantrách, dialog s lidmi v sále bez jakéhokoli náznaku jakékoli u nás tak běžné manýry, a především ono již zmíněné stoprocentní nasazení (a jaksi celoživotně duchovní vyladění) Devy Premal (jí samotnou zpívané mantry si i Miten a Manose vždy náruživě vyslechli, jako by je slyšeli poprvé) zvaly do světa budoucnosti, ve kterém, nepřeháním, by mohli být všichni lidé zdraví a šťastní.
Přesně tohle totiž také nabízí i koncept Maitrei, buddhy „příštího světa“. Právě v tomto se propojil svět prastarých mnoho tisíce let starých manter (a jednoho z nejstarších a nejjednodušších hudebních nástrojů světa, bambusové flétny) se světem nejnovější reprodukční technologie (mikrofonů, zesilovačů, syntezátoru, snímačů a dalších elektronických udělátek), s metodou, jak právě dnes, na prahu 3. tisíciletí, konečně vyřešit odvěké problémy člověka (jak být zdravý, šťastný a tolerantní), a s konceptem pražské společnosti Maitrea (www.maitrea.cz), díky které se koncert manter vůbec uskutečnil.
Nebo jinak, informace o po tisíce let používaných a současnou vědou ověřených efektivních metodách, jak být lepším člověkem, ve své nejjednodušší a tedy nejsnáze a všude a každým aplikovatelné formě jednoduchých písniček, zde zazpívané tou na Západě vůbec nejlepší interpretkou, byly nabídnuty jako dokonale pozitivní opak současného „zpívání bezduchých písní, které toliko kumulují hříchy“ (jak praví Tibeťané).
Skutečně nepřeháním: právě mantry, jak v tomto dokonalém, tak i v amatérském, ale o to nadšenějším provedení lidí přítomných v kostele sv. Šimona a Judy (nebo těch, kteří si mantry již celé roky zpívají i doma, sami pro sebe a své duchovní a tělesné obrození), mohou být a třeba i budou počátkem obnovy člověka. A mám na mysli jak člověka individuálního, s jeho svými soukromými a v denním životě tak odlišnými podmínkami a možnostmi (protože život Pražana a obyvatele nepálského Káthmándu, kde se Deva Prema s Mitenem potkali s Manosem, samozřejmě nelze srovnávat), které ovšem při zpěvu, zvláště při zpěvu manter, mávnutím kouzelného neviditelného proutku vibrací rázem zmizí, tak člověka v tom neobecnějším a navíc globálním slova smyslu (protože současný svět je v lecčems už propojen, že událost na jedné straně světa ve vteřině ovlivní události a běh života lidí na druhé straně Země).
Zkusme domyslet a alespoň v představě a s úctou ocenit jakousi až věrozvěstskou, ale i prakticky výukovou a zážitkovou roli Devy Premal a Mitena: jen letos zpívali nebo budou zpívat (a učit) písně klidu a míru na padesáti koncertech v Austrálii, Kostarice, v Evropě, v USA a Kanadě, na Bahamách, v Mexiku a na Havajských ostrovech. Jak napsal jeden recenzent: „Tihle lidé jsou léčitelé světa.“ A domysleme jejich poselství: stačí zpívat mantry (tedy čistit, harmonizovat tělo a mysl) a stále víc lidí na celém světě už „nebude mít špatné dny“. O co jde v případě Maitrei, buddhy příštího světa? O totéž. Také proto jsem se s pořádáním koncertu manter obrátil na společnost Maitrea.
Dovolte ještě dvě osobnější vzpomínky: když na mne v ruzyňské věznici v roce 1986 řval estébácký vyšetřovatel, že nic z toho, o čem jsem mu vyprávěl (zdravá výživa v každé samoobsluze, hudba celého světa k dostání a možnost cvičit jógu nebo meditovat v každém městě), u nás nebude ani za třicet let, netušil nikdo z nás obou, že tak nastane za několik let. Tehdy jsem se rozhodl, že nebudu hrát, dokud u nás nebude svoboda (přišla za pouhé tři roky), a že se pokusím Čechy rozezpívat (a tibetskými mísami rozeznít) k niterné svobodě. Svobodu máme, a „národ“ začal i zpívat (zazpívali jsme Devě a Mitenovi na oplátku českou mantru Lásko bože lásko). Když jsem tak koukal na pětistovku Čechů, zpívajících v pražském kostele indické mantry, upravené a přednesené Němkou a Angličanem, a doprovázené Nepálcem na indickou bambusovou flétnu, bylo mi moc dobře.
Druhá vzpomínka, týkající se nádherného prostoru kostela (Miten řekl, že zatímco některé kostely člověka „svírají“, tady se cítil jako doma). Můj přítel, právník Vlastimil Rajnošek, počátkem 90. let pracoval jako vedoucí odboru kultury pražského magistrátu a na vlastní riziko rozhodl, že se dokončí pánovaná rekonstrukce kostela sv. Šimona a Judy (střecha již byla opravena, ale uvnitř zela velká stavební jáma). Tehdy byl (jeho vlastními slovy) „ve výjimečné situaci, kdy mohl rozhodovat a rozhodl a trval na splnění toho rozhodnutí“ (což většina českých úředníků nikdy nedokázala). Kostel byl otevřen jako „koncertní sál“ v roce 1993. Mimochodem, za tohle „navýšení finančních prostředků i na opravu jiných kostelů“, tedy financování veřejných věcí, nikoliv podnikání, byl následným primátorem Koukalem ostře kritizován a odejit. Přesto ale může být, na rozdíl od bývalého primátora, na kterém ulpěla řada skandálů (a který byl „odejit“ na jedno velvyslanectví) pyšný: zasloužil se o záchranu prostoru, ve kterém se „odehrála“ již řada výjimečných a historii vytvářejících koncertů (David Hykes, dva ročníky Alikvotního festivalu a teď koncert manter s Devou Premal a Mitenem.). Stojí za to překonat pohodlnost a pokoušet se uskutečňovat sny.