Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Dýně hokkaido v Hudlicích

Když žena před lety poprvé ochutnala dýni hokkaido, onu žlutavou delikátní hmotu, která vždy chutná jako na nejluxusnější hostině v Paříži, bylo to pro ni velké překvapení. Právě tak, jako když poprvé ochutnala suši. A tak jsme už u Kolína „pěstovali“, tedy především zalévali, dýně hokkaido. Jakmile jsme se loni na podzim nastěhovali do pronajatého domku v Hudlicích, určili jsme, kde budeme pěstovat tuhle zdravou výživnou a navíc velmi chutnou dýni hokkaido i tady.

Když používám slova pěstovat a vyrobit, mám samozřejmě na mysli, že jsme se jen snažili přírodě usnadnit, aby dýně rostla sama a nic jí v růstu nepřekáželo. Na jaře jsme se založením trávníku založili i kompost a ten jsme pak v příslušný čas v květnu naaranžovali na dvě místa, jedno stinné, druhé slunečné. Mezitím nám v kelímcích za okny vypučely statečné lístky z několika semen z loni zakoupené a zkonzumovaný oranžové dýně hokkaido.

Reklama

 

Po netrpělivém čekání na „zmrzlé“, kteří letos nepřišli, jsem nakonec ženu přemluvil a z kelímků již vypadávající velké sazenice jsme zasadili na kompostem hojně doplněnou zeminu. A čekali, jestli se uchytí a jak porostou. Nejprve se nic moc nedělo, ale po několika dnech dešťů a v následných vedrech to začalo: prales, který z těch několika sazenic vyrostl, pokrýval velkou plochu a další výhonky se plazily po trávě. Květů bylo požehnaně, ale jen z některých se začaly vyvíjet malé většinou žluté dýněčky. Rostly a nabíraly tvar, ale stále byly žluté. Až jsem zapochyboval, jestli je to vůbec hokkaido. Ale jednoho dne začaly ty největší dýně oranžovět.

 

Jak to šlo, zalévali jsme. Dokonce jsme poprosili jednu studentku, aby nám v těch třech týdnech, kdy jsme nebyli doma, dýně občas přišla zalít (pohodlně, z hadice). A když jsme se v půli srpna vrátili, mohli jsme první dvě velké dýně hokkaido darovat hochům, kteří nám tak pomohli na podzim s dřívím na zimu a na jaře s trávníkem a kompostem (jeden z nich, Vašek, na fotografii v perexu).

 

Ve Skalce u Doks nám v srpnu vařil Patrik Pelauch, který před více jak dvaceti lety navštívil některé mé přednášky a koncerty a poté nadšeně nechal školy a začal se věnovat improvizované hudbě. Dnes se živí hraním na piano a trubku a občas i výborným vegetariánským vařením na různých seminářích. Nadšeně jsme zjistili, že obden využívá místní úrody hokkaido a všichni jsme si pochutnávali.

 

Kdo je nezná, o moc přichází: jejich chuť je neopakovatelně luxusní a labužnická… na všechny způsoby. Nakrájené na kousky, pokapané směsí sojové omáčky a čerstvým zázvorem a upečené v troubě na plechu, orestované kousky s rýží, nebo rozvařené a rozmixované v krémové polévce.

 

Dýně hokkaido (v Hudlicích).